Ráno se probouzíme a víme, že je to nás poslední den ve Vanu. Terka a Luboš je v práci a my máme jasný plán, snídaně, složení kol a vydání se do města a především prozkoumat Stenley park..
Když dáme konečně kola dohromady, prokoumáme, jestli jsou po letu ok (nezacházejí se zavazadly zrovna jako v bavlnce, krabice vypadaly, jak když je někdo z nudy párkrát vyhodil z okna…), vydáváme se na snídani. Zastavujeme se v našem oblíbeném Starbucks, koupíme snídani a bereme jí s sebou na „piknik“ na English bay beach. Je nádherně, vegetíme v písku a jíme snídaňový burger a dáváme kafe…
Chvíli se ještě kocháme nádherným výhledem a pak se vydáváme na cestu. Skrz celý Stanley park vede hromada stezek pro cyklisty, které nám postupně ukazují krásy tohohle místa. Ať už jsou to pláže, jezera, příroda… Pro mě osobně nádhernou zastávkou je Lions gate bridge, odkud je famózní výhled na West Vancouver. Jen škoda, že je tu takových turistů a neuvěřitelný provoz. Pokračujeme dál v našem výletě. Párkrát se maličko zamotáme, ale nakonec se úspěšně vracíme do centra města. A ač jsme si mysleli, že jsme za předchozí dva dny tyhle končiny už dokonale zmapovali, tak jsme zjistili, že jsme tak trochu na omylu. Snažíme se najít ulici s restauracemi, kde jsme jedli předchozí den. Ale marně, vždycky když už jsme si říkali, to bude ono, tak to pro změnu ono nebylo a objevili jsme se tam, kde jsme byli původně. Únava už byla na těle znát, protože dávat si cca 40km okruh na sjezdových kolech, s pláštěma 2,5 a s měkkou směsí, kdy na Vás praží sluníčko a ve stínu je asi 30stupňů…. Po pravdě nic moc.
Rozhodneme se, že už teda někde zakotvíme a dáme si obědo/večeři. Stojíme na semaforech a řešíme, na co máme chuť. Najednou za námi slyšíme ženský hlas „Aaaa, co to tady slyším, čeština“ ozvala se paní v kostýmku, která zrovna nevypadala jako turistka. Dali jsme se do řeči a začala nám vyprávět, jak zde žije už 5 let a jak je tu šťastná a co je tu fajn a co ne. Nakonec nás žádá o kontakt, protože nás chce pozvat na výlet na loď a na lov krabů, protože její kamarádka se sem dobře vdala za multimiliardáře a každý měsíc podnikají tyhle výlety. Ač to zní hodně lákavě, bohužel musíme pozvání odmítnout, protože v daný termín už budeme dračit na kolech ve Whistleru. A tak nakonec zastavujeme u fast foodu a dáváme si venku v kebab.
Kolem 6 hodiny dorazíme domů a jdeme balit věci, protože mezi 7-8 hodinou nás má vyzvednout Victor, klučina, který je už ve Whistleru druhým rokem a má nás dovézt na naše ono vysněné místo. Je zhruba půl 8 a Victor je tu. Na to, že jsme se neviděli asi 3 roky, tak je furt stejnej a vysmátej, jen mi přijde trochu víc „nakaženej“ místním optimismem a pohodou. Nakládáme věci do auta a vydáváme se na cestu. Whisler je asi 150km daleko od Vancouveru, ale cesta utíká neuvěřitelně rychle, protože příroda kolem nás je uchvacující…. Victor nám ještě zajíždí na vyhlídku, kterou si prý nemůžeme nechat ujít. Bylo to na Cypress. A měl pravdu, luxusní výhled na celý Vancouver by byl škoda opomenout, na téhle cestě.
Na Creekside, kde máme zajištěné bytování, přijíždíme kolem půl 11 večer. Snažíme se najít náš hostel, ale marně. Victor zvedá telefon a volá majiteli. A aby toho nebylo málo, tak ten nezvedá telefon, i když se původně domluvilo, že tuhle dobu dorazíme. Nakonec se to asi na 3. Pokus povede a Maxwell, majitel hostelu, telefon zvedá a naviguje nás. Přijíždíme k budově, co odpovídá té na fotkách, super, jsme tady. Vychází chlapík v pyžamu, který vypadá, že není úplně při smyslech a že právě kouřil něco hodně kvalitního. Oznamuje nám, že obsadil náš pokoj, ale že nás ubytuje v náhradním pokoji. Malá místnůstka, jedna postel, málo místa, kam jsme pomalu ani nenarvali bágly a to tam máme narvat ještě matraci, kterou po chvíli Maxwell přináší. Ale nakonec jsme se silou vůle vešli a šli úplně vyšťavený spát, s natěšením, jak zítra uvidíme Whistler za denního světla.
