Jess v Kanadě – Whistler den třetí

Třetí den ve Whistleru je za námi a ač jsem si myslela v předchozích dnech, že tu už líp být nemůže, tak jsem byla vyvedena z omylu. Každý den tady je zatím lepší a lepší.
Sotva dosnídáme, už máme sbalené věci a hurá směr bikepark. Já v rámci trochu spořícího režimu a plnění svého předsevzetí, že si zlepším fyzičku, nasedám na moje Demíčku a jedu do parku po ose..

Hajda na to peče, dá si ještě doma kafe a pojede o něco dýl autobusem. Sice je už pařák, i když je teprve asi půl 10 ráno, ale jedu ještě ve stínu, tak se jede dobře. V 10 se máme sejít u lanovky s dalšíma lidma. Přijíždím přesně v 10 a samozřejmě nikde nikdo. Koukám, jak se nedělní fronta na lanovku zvětšuje a já vidím, že přijíždí všemi známý Mára (z Klánova). Přivítáme, prohodíme pár slov a pak jde rychle do fronty, aby si stihnul užít super pojezdu. Po chvíli doráží i Hajda. Ostatní tu zatím nejsou, tak jdeme stoupnout do fronty sami. Najednou vidíme i Kachnu, týpka, se kterým jednou posedíte a víte, že na něj v životě už nezapomenete. Má svůj přístup k životu a hlášky na který prostě nezapomenete. Sedáme společně na lanovku a hurá na to. První jízdu se Kachna odlučuje a jede si svou, má to tu najetý jako pan domácí a každou lajnu jede na maximum. My s Hajdou začínáme pro změnu B-line. Další jízdu už jedeme ve větší partě. Když dorazíme nahoru na kopec, tak někdo prohlásil, že jede už i Skautík. Chlapík, kterého zatím znám jen z vyprávění a víceméně přes facebook, má kotník po úraze, takže taky potřebuje jezdit oddychovky, tak říkám, že to je ideální parťák na moje ježdění. Tak na něj čekáme a doufám, že ho poznáme. Poznávací znamení je stříbrno-modrej Banshee. Chvíli čekáme a pak už ho vidíme. Člověk, se kterým se vidíme prvně v životě, se k nám chová jak dlouholetej známej, úsměv od ucha k uchu a plánování, co pojedeme. Provádí mě tu jejich „easy“ traily, které mi fakt připomínají spíš naše sjezdové tratě. A na to, že jsem si u nás říkala, že už po 4 letech umím trochu jezdit, tak tady se ukázal opak. Ještě že mám 3 měsíce na to, dostat tady kolo trochu víc do ruky. A i přes to, že mi ty technický pasáže tak nejdou, jedu si fakt pomalu, tak Skautík vždycky počká a ukazuje co a jak dál. Jsem z tohohle přístupu nadšená a prvně nemám pocit, že když na mě někdo čeká, tak je to špatně, protože zdržuju, protože on působí tak, že je to vlastně všechno ok a že o nic nejde. Mé nadšení z místního prostředí neustále stoupá. Samozřejmě na řadu přišla i už A-line. Přemotivovaná se snažím rovnou všechno naskákat a samozřejmě mě to málem stojí pěknej držkopád. Díky bohu to nějak ustojím a odjedu a tak si zase pomalu ale jistě zatahuju svojí pomyslnou ruční brzdu a říkám si, že času na naskákání téhle lajny bude ještě dost. Kluci mi ještě chtěli ukázat největší známou lajnu Crabapple. Když k ní přijíždíme, tak s Hajdou automaticky jedeme zabrat místo do „hlediště“ u třetího a čtvrtého skoku. Najednou najíždí Kachna s Victorem a mě to málem stojí hlasivky. Jak jsou skoky brutálně dlouhý, tak hážou vysoko a to co se na videích z týhle lajny zdá jako vysoký, tak je to houby. Na vlastní oči je to neuvěřitelnej masakr, co nedokážu ani popsat. Skok je háže do takové výšky, že se v ní ocitnout já, tak panikou zahazuju kolo a dobrovolně páchám sebevraždu.
Horko je větší a větší, a tak se rozhodneme, že si jdeme dát do místního shopu Ice latte a pak oběd. Skautík nám doporučuje kde je co dobré a za dobrý peníze, ale přeci jen názvy nám nic neříkají, tak se domlouváme, že po pár jízdách nás na kafču nabere a zajdeme na oběd společně. Místní shop, který na každého působí jak na malé dítě luxusní hračkářství samozřejmě plní svůj účel a my „slintáme“ po všem, co tu mají. Udělám si radost a koupím si aspoň nový gripy. Hajda nasazuje vyšší laťku. Přestože večer předtím jsme u pivka řešili, že kupuje věci až když je akutně potřebuje a že nechápe, že si třeba někdo koupí drahou helmu jen protože se mu líbí, tak v regále vidí carbonovou helmu od Foxu a očividně je to láska na první pohled. Stojí u ní a kouká na ní jak na svatej obrázek. A než u ní stát následující týden, tak ho popichuju, ať s i jí koupí. Chvíli váhá, ale pak už si hledá důvody, proč si jí koupit. Jeho stará helma je srdcovka, ale přeci jen asi 7let stejná helma už asi taky nebude to pravé ořechové. Nakonec se ještě baví s prodavačem a nakonec kývne, že jí bere. Díky slevě ze season pass stojí místo původních 450 „jen“ 403 dolarů. Z krámu si jí vynáší hrdě, jak své maturitní vysvědčení.

Venku už sedí Skautík a všichni se vydáváme na oběd. Dávám na jeho doporučení a objednávám si kebab s colou. Obídek za 7,75 není úplně zadarmo, ale když následně vidím, co je to za porci, tak je mi jasné, že z toho mám minimálně ještě večeři a snad oběd na druhý den. Mají tu neuvěřitelně veliké porce. Chvíli sedíme venku, dlabeme oběd a Skaut navrhuje, že nás vytáhne k místnímu Alta lake. Zní to skvěle, tak samozřejmě souhlasíme. Po cestě nabíráme ještě jeho skvělou fenku a jedeme. Když dorazíme k jezeru, voda je tak lákavá, že vůbec neřešíme to, že nemáme plavky, ale rovnou do vody zahučíme v bikovým. Spojíme příjemné s užitečným – ochladíme se a vypereme najednou. Voda je skvělá a po dnešním ježdění snad už nemůže být nic lepšího. Což se po chvíli ukáže opět jako omyl. Když odjíždíme, potkáváme Skautíkovo kamarádku Carolyne, která nakládá naše kola a veze nás k sobě na byt a zve nás na barbecue. Připadám si tam díky mojí neznalosti angličtiny trochu divně, ale je vidět, že oni oceňují cokoliv, co se člověk ze sebe snaží dostat, i když to říká úplně špatně. Schází se tu asi 10 lidí a griluje se, popíjí se a je skvělá nálada. Chvíli tu ještě posedíme a pak se vydáme k domovu.
Ještě nás navštěvuje Victor, kterému někdo hodil věci, které Hajda zapomněl ve Vancouveru, a tak dáváme ještě pivko a probíráme všechno možný i nemožný. Čím mě úplně dostává, tak je to, že když mu vyprávíme o barbecue u Carolyne, tak se nám o ní trochu rozvypráví. Carolyne, které může být cca 38-40let a je droboučká (cca 155cm), dává údajně na kole takové věci, jako málo který chlap. Trikuje, dává tady ty největší lajny včetně crabapple. Nechápu a koukám s otevřenou pusou. Je to masakr, protože člověk by to do ní opravu neřekl.
Po 11 Victor odjíždí a my za sebou máme další perfektní den. Cítíme se tu jak v ráji.