Co tě žene, co tě brzdí..

Zamyšlení? Parafráze na článek o Milionu možností? Další výplach mozku? Lajna sfouklá třesoucíma se rukama? Co chcete – pokud chcete – najdete uvnitř..

 

Je pravda, že poslední dobou toho mám nějak moc. Do postele kolem jedný, vstávat na sedmou. Do továrny na osmičku. Tam odklikat denní průměr kliků a pak to začíná. Občas psychicky vysátej jak státní rozpočet Řecka, sotva motám nohama cestou z práce, přijdu domu a měl bych něco dělat. Měl bych? Teda já něco dělat chci, ale hlava protestuje a to je pak problém. Sedím, corporate-mind-fuck-tupo obestírá všechny smysly jak bezelstná gravitace Hvězdu smrti a i přes otevřený oči zírám bez mrknutí do zdi. Lítám v myšlenkách, že by ze mě měl Exupéry radost. Mnohdy velkej problém, aby mě i zevní vliv uvedl do stavu příčetnýho, natož mít možnost uchopit nějakou z těch myšlenek, sebrat sám sebe a vstát.

Večerní procitnutí je ale pak o poznání sladší, když přesně tohle překonám. A tak i přes to, že venku do čtyřicítky ve stínu chybí jen pár stupňů, nebudu přeci sedět doma a nevynechám tu možnost, jít něco dělat.

Je totiž jedno co. Vždycky – prostě VŽDYCKY – když se pak večer vrátím, je mi parádně. Posune mě to. Chemie. Endorfin. Ta bestie funguje parádně. A tak racionalita těchdle myšlenek postupně vítězící nad aktuálním stavem v hlavě, začíná hlavu přesvědčovat o sice malých, ale o to automatičtějších pohybech k tomu, abych se svlíknul z montérek a dal se do pohybu většího. Montérky vyměnit za kraťasy a první věc, co mě napadne, bude aktivita pro dnešní odpoledne. Jo, přesně, premisu co mě psal 200kláda: “Když nevim, jdu na kolo..“ akorát upravuju, že první aktivita co mě napadne a tak mě napadá slackline.

Bez sebemenšího odporu beru smyce,  lajnu a jdu ven. Dvacka je napnutá hned, i když ráčna už lehce protestuje a průvěs má víc než metr.

Tupo je rázem pryč a já chytám tisíc myšlenek za pačesy a rvu je z hlavy ven. Koncentrace je nutnost. Prázdná hlava a jeden bod na konci lajny jsou to jediný, na co se zaměřuju. Nic v hlavě – jak osvěžující. Sem, tam, otočky, dřepy.. paráda.. Leje ze mě, ale je mi dobře. Dlouho jsem nechodil a tak si říkám, že potrénovat vstávačky z lajny bez opory bude zábava a bonus dnešního dne. První pokus, je opravdu jen ztraceným pokusem, druhej, třetí.. pátej.. nějak to nejde. Nevím co dělám blbě. Padám pořád stejně. Sedmej, desátej.. nic. Tak druhá noha? Pověsti o třesoucím se drahym psovi by vzali za svý, při poheldu na mojí levačku. To je fakt úlet a nejde to. Ale tak jako já domu nejdu. Nejdu domu, dokud nevstanu, nebo si nedám na držku.

..a odpolední tupo v hlavě, který je občas tak těžký překonat, střídá druhá strana. Zarputilost. S tou se pracuje snad ještě hůř. Mám pocit, že několik pokusů si ani nepamatuju a chyby jsou stejný. Najednou se ale v hlavě opět objevuje racionalita myšlenek, která je třeba poslouchat.

Co tě posouvá?

Překonaný překážky.

Uvědomit si, co vlastně dělám blbě.

Padám doleva dozadu. OK – nakloň se doprava dopředu. Jak jednoduchý.

Pokus – lepší. Druhej – skoro… na třetí vstávám.

 

Občas je to těžký, vybrat tu správnou. Důležitý ale je nějakou myšlenku vybrat dřív, než na ně dlouho myslet a nechat všechny utéct.

Pak žádná možnost nezbyde a ty stagnuješ.

Tak vyberte.

Je jedno jak, ale zas vás to posune..

 

 

-a-