Poaktivitový tupo

Ten výraz jsem slyšel poprvé možná od Mirky, nebo Martina. Zažil jsem ho ale nesčetněkrát a jen ho v tu chvíli nebyl schopnej definovat, protože – jsem měl tupo..

Krátká story pro nakopávací pátek.

To, že zírám na klíček už dobrých 10min mě dochází teprve ve chvíli, když mě začne pálit oko a obraz se rozostří. Mrknutím začíná ten obraz dostávat zas reálnou podobu. Jakou měl ale doteď? Kde jsem byl? Realita přítomnosti pomalu začíná dostávat myšlenky do kontrolvatelnýho stavu a já si uvědomuju, že to vnitřní napětí a zatuhlost svlů může povolit.. ..kvalt a hned druhej dolu, předek malinko podjel, pouštím spojku, zadek dribluje, celá se zavlní.. přes rameno padám dolu do zatáčky.. pohled se zužuje na to místo na konci zatáčky.. Myšlenky mě zas trochu ujely. Vedro od motoru mě ale uvádí zas do stavu příčetnosti.

Sedím v pětatřiceti stupních v garáži na motorce. Chladnoucí motor cvaká. Navlečenej do kůže, rukavice na sobě a helmu stále držím před sebou. Je opřená o nádrž tak, jak jsem jí před deseti minutama sundal. Že ta kapka potu v oku není jedinou na těle mě taky dochází až teď. Jsem spocenej, jak strop v tureckejch v lázních, ale pořád se nemůžu pohnout. Vím že bych měl, ale nejde to. Tělo je vypnutý a hlava si driftuje. Bylo to zas moc intenzivní a já tomu propadnul všemi smylsly. Však jsem se taky řechtal jak malej, když se předek po výjezdu ze zatáčky zas odlepoval ze země a pak jak se zas dotknul.. A dost!

Musím se zvednout. Musím se apoň pohnout. Pomalu nakláním halvu do strany  ..uíí ..uííííí.. slyším jak řve, jak se jí chce do tý levý zatáčky položit.. Hlava padá ale moc do strany a zatáčky mizí z hlavy. Zvedám se ze sedla a jí stavím na stojánek. Noha přes sedlo, pevná půda pod podrážkama se standartním 1G mě vrací naplno zpět. To soustředění bylo až do teď maximální. Cítit každej podnět, sledovat vyvolaný reakce a reagovat zpátky na ně s rychlostí a precizností mozkovýho chirurga, kterej stojí v ringu před Tysonem. Komfort byť jen jediný chyby si prostě nemůžeš dovolit a důsledky znáš až moc dobře. Hlavou mě bleskne, že jsem rád, že to mám za sebou, ale zároveň vím, že se do toho stavu zase budu chtít dostat. Stačí chvíle. Jak dávka. Adrenalinovej feťák? Nikoliv nezbytně. Ale sem tam..

A tak si říkám, že z práce tyle stavy mívám skoro taky, ty ale spíše ubíjej.

Tohle nabíjí.

Tohle nabíjí hodně.

Tak tomu dejte občas plnej. Na kole, v lezení, na skejtu, ..v životě..

Pak totiž přijde kino.

Tupo si vás najde a zážitky pustí do hlavy znova..

-a-