Leogang vs. Saalbach

čtvrtek ráno, líně šoupu prsteníčkem po mapě. Tak kam pojedeme? Na radaru se to honí jak u třicetiletýho panice v pokojíčku oblepeným superhrdiny, vypadá to na déšť… Hmm, asi si to nechám pro sebe a kluky překecám…

hihi a v Leoši jsem ještě nebyla, chci tam, přičemž Saalbach je poblíž, že jo… Zvedám telefon…
„Hooj, Leoš co?“
„Má chcát“
„Ale nemá, teď jsem koukala na počasí“
„Kecáš, dyť tě všichni známe.“
„Ale mají být jen lokální bouřky. To se nám na kopci vyhne…“
„Jojo jasně, ty bejt rosnička dřepíš na horní špršli i v dešti jak přilepená, páč je ti fuk jak je.“

Haha ok, možná jsem dementní žába přesto čtvrtek odpo vyrážíme. Cesta tam je parádní, už z dálky vykukují Alpy a jak se v průběhu cesty zvětšují, baví mě to čím dál víc až do setmění, protože dorážíme za tmy, parkujeme a jdeme rovnou spát.
Snídaně pod skalnatým kopcem zahaleným do jemných šatů z mlhy, to vše na modrým podkladu a člověku chutná hned o něco více. I když u pokladen by mě ta chuť přešla, ještě že už jsme po snídani, 35 eur za permici, pff, si asi vezmu o jeden letáček s dvdéčkem navíc a pár stickerek navrch a stejně musím ještě upustit, pfff.
Přicházíme k lanu, kabinkovkou jedu poprvé a teda upřímně, to je debilovina rvát dovnitř ty kola, peru se s tím každou jízdu a jen závidím těm, kteří si kolo věší za hák na kabinku, jakožto skůtr, čti zkurvenej malej trpaslík, nemám šanci tam byť dosáhnout, natož tam švíknout ještě kolo, bych se za ten hák mohla leda oběsit s trochou šikovnosti. Takže co jízdu provadím dvě bitvy, narvat ježka nejprve do klece a nahoře zase z klece.
První jízdu dáváme od stanice ve středu, Flying Gangster, ehm, takovej lavicovej freeride. Jo baví mě, že si docela zalítáš, když dáváš ty koplejší odpaly, ale poměrně brutální rolety mezi mě už baví míň, zas v rychlosti se to docela dá i když to pak zase všude ustříkává jemná šotolinka, no jo věčná lidská nespokojenost, ale ta nás zase žene dál, takže díky za ní.

Další jízdu Jedeme úplně z hora, Hangmana 1, 2, a nebýt brzdičky přede mnou, místo tý na řidlech, bavila bych se víc, ono když vám někdo před vámi v kořenových pasážích přibrzdí, chce se vám vraždit morotovou pilou. Nicméně s Hangmanem je sranda, úzká pěšinka, lávečky, kořeny, kameny, johou jak si jí najedeš tak si pískáš. Jen se modlím, ať neprší. Věřím, že pak by to byl jinej tanec, tango křížený s hiphopem a možná říznutý ještě breakdance.

Co jsme ještě nejely, ha Bongo Bongo, ok vrháme se tam celkem neohroženě, si tak uvědomuju, že si začínám zvykat na ježdění na oči, nicméně po tom, co to několikrát málem pošlu střemhlav dolů z úzký lávky, to přehodnocuji. Na to si nezvyknu. Ale zpět k Bongovi, sjezd kříženej s northshorem, docela mi to nakládá, na tohle fakt zvyklá nejsem, tak si připadám, že bych potřebovala přídavný kolečka, i když ty by se na některý lávečky už nevešly. Tak to asi nabarvím Spešla na zeleno a seknu ho do kopřiv. Když jsme si užili bongo bongo, kluky to opravdu bavilo dle výrazů, asi jeli jinej trail nebo co, tlemí se jak malý, pokračujeme na sjezdovou. Tedy po tom, co se tam všichni klucí vyválí, ale jedeme zpátky na freeride, ten je takovej odpočinkovej a léčivej pro ega nás všech.

Dojíždíme do dirt jump area, kde je Gopro Bagjump. Mega polštář, dva odpaly, jeden pozvolnej, druhej koplej, až se mi poprvé za dnešní den pořádně rozproudí pumpička. Koukám s respektem jak to tam ostatní pouští a v mysli mi vytane hláška od jednoho kamaráda, „Joo nikde ti nenaloží vlastní kolo jako v bagu.“ Uf… Tlačim nahoru, kluci okolo po mě zvědavě a trochu nedůvěřivě okukujou, obzvlášť, když ti naši nejdou a zůstávají dole nejprve skouknout, co to se mnou udělá. No nic s žaludkem v pěst to pouštím nejprve z toho malýho posíláčku br, není to příjemný, trefuju kraj polštáře, je to divný.

Chci ten velkej, ten bude lepší, sakra vždycky je větší lepší, pouštím to znova, houpnout za hranou, srovnat se, jump a let! Ach, zase je to divný, pod sebou jen polštář, ve vzduchu rovnám kolo a nevím co pořádně čekat a tak tuhnu a tuhnu, až ztuhlá jak betonovej sloup, přesto ladně oběma kolama, zapluju do tý bílý peřinky a odjedu to po svých (kolech) z bagu. No tvl! A chci víc, řádím tam dohromady hodinu, ruce, nohy, a nemůžu se nabažit, vlastně tu chci zůstat celý den, nebo ne, tohle chci na zahradu, maminko, tatínku, ježíšku, potencionální sponzoři, kamarádi, prosím, místo skákacího hradu… Klucí mě odsud táhnou smykem i když nakonec odcházím dobrovolně, ale jen proto, že jedeme dál do Saalbachu, na noc si chceme přejet, abychom ráno vstaly už rovnou do bikeparku.
Míjíme ceduli Saalbach a teď to začíná…

Kde že je teda ta lanovka, ten bikepark, mnozí už možná tuší, bloudíme po Saalbachu a objíždíme jednotlivé lanovky a tak nějak nemůžeme najít tu pravou, všude cyklisti s batůžky, dokonce se i několikrát ptáme, než nás vyvede z omylu cápek na starým Spešlu… „Tohle celé je bikepark“
Aha? Udivené výrazy v našich tvářích, nechápavý v týpkovo. Hm, přijíždíme k jednomu lanu a konečně koukáme na mapu trailů, jasně tak už to chápeme, co trail, jiné lano a není to všechno zase tak úplně pospolu. Heh ok, takže to pořešíme ráno, jdeme spát. Moment, kde budeme spát? Spíme vždycky u lana, ale tady na tom betonovým parkovišti uprostřed města by stan působil asi jako somrák u koše. Dobře tedy, vydáváme se hledat plácek na spaní pro obytné auto a stan. Ovšem i tady jsme to trochu přestříkli. Všude jsou cedule zakazující absolutně všechno, vládne tu víra verboten.

Takže bloudíme, nikde ani kemp a když, tak ne pro stany. Kam se hneme tam nás stolkuje cedule s nápisem Verboten, to mi neříkej, někde je tu určitě fabrika na tyhle cedule a oni to tu zapichujou všude z nudy jinak to není možný, že jsou nasekaný fakt všude. Kluky to ovšem začíná bavit, pojímají to jako další výlet a jezdí okolo Saalbachu, okolo Zeller See atd. mě to nebaví, takže zahajuji protestní spánek a probouzím se, až když okolo jedné ráno zajíždíme do nějakého kempu u Zell am See a to jen na to, abych si vybalila spacák, koukla, jak venku leje a smažila si to z kopce dolu ve snu dál.
Lanovky v Saalbachu za nás ráno nakonec řeší opět déšť, který ustává až odpoledne (že mi prej kluci fakt děkujou, žába jedna bláznivá sjezdová), dáváme aspoň procházku okolo Zeller See a kecáme až do noci s tím, že si to tu prostě prodloužíme a Saalbach dáme v pondělí.

Ovšem v pondělí se nějak nemůžeme probrat ani vyhrabat z auta, nakonec ani rozhodnout co a jak kde začít, takže stavíme u lanovky vedoucí na X-line okolo dvanácté hodiny, Martin s Kamilem to vzdávají a jdou tůrovat, my s Mišim si dáváme za úkol objet do zavíračky všechny traily, každý aspoň jednou. Což je jak se ukazuje pořádná výzva, ale za ty prachy, opět 35eur v luftě, musíme. Mažeme rovnou na X-line, dle mapek asi nejobtížnější a 6,8km dlouhou trať. Ježka do klece mi tentokrát skládá pani a nahoře nás absolutně rozsekává výhled, ono taky když člověk stojí na dvoutisícovce, to už je znát, nicméně není čas. Miši taky moc nepřemýšlí, pouštíme to hned z kopce, kameny střídaji, kořeny, kořeny střídaji zavřený zátáčky pro změnu s kameny a kořeny, sem tam nějaký potůček a tak až dolu, celkem technickej až sjezdovej trailík, jen ke konci nějaký ten drop jinak jí celou dobu valíš, že šutry lítaj. Prostě pecina sjezd z dvoutisícovky dlouhej přes šest km to člověka fakt baví, ke konci pár skoků, na parkále trochu vody. A Miši už natěšeně študuje mapu, kam pojedeme dál, aby nám to co nejlépe navazovalo. Tedy hurá na Milka-line, proplétáme se uličkami, Miši jede, jak kdyby se tu narodil. A já se svým smyslem pro orientaci ho můžu tak maximálně velice pečlivě pronásledovat. Přijíždíme k lanu, všichni jsou tu oblečení minimálně jak na IXSu, samej lepší pyžamovej komplet, kola, že bych na nich snad ani nejezdila, všichni výbavu jak na svěťáku, Milka asi hustá kráva.

Nakonec to zase tak hustý není a mě se opět potvrzuje, že čím lepší vybavení a dres, tím horší jezdec, jinak jsme dole rychleji než by se mi kostička Milky na jazyce rozpustila, hlaďoučký trail, v mírném kopci, drobné skočky, pohodička, dole ani nestavíme a já pronásleduju Mišiho dál hned na další lano. Jedeme na něj lanovkou, která vede na x-line, dle Mišiho tam pak jiným lanem přejedeme na vedlejší kopec, kde začíná z-line.
To nám ovšem nějak nevychází páč na další vrchol se dá přemístit pouze pěšmo, dobře, takže sjedeme náš kopec a tlačíme na vedlejší, slunce pálí a já začínám cítit stejky, jo aha to jsem byla já, pečená vařená čekám na vrcholu, až i pumpa doběhne. Miši opět študuje mapu, plká tam něco o vrstevnicích, mě je tak maximálně blbě, jo aha asi chce můj souhlas, že jdeme správně. „Jo jo, to víš, pohoda“ (blázen nevim, kde jsme, kam pořádně jedeme a budu študovat ještě nějaký vrstevnice) „Takže cože? Kudyže?“

Jo aha tudyhle, nakonec jedeme Hacklberg Trail, což je v mapkách tip navíc pro DH, FR, EN i XC, nakonec absolutně úžasnej lehce sjezdovej trail po hřebeni, nestíhám koukat na trať, kvůli přenádherným výhledům a dolu letíš opět okolo 6km, jo stál ten výšlap za to, uznávám.
Po cestě Miši opět šachuje s mapou a tentokrát se zdá, že ani mou pomoc nepotřebuje, bych mu klidně poradila, že jo. Dojíždíme dolu k x-line, ovšem máme už jen třičtvrtě hodiny. To vypadá, že další lajny a to Pro-line s Evil eye a Blue-line nestihneme, ale zkusíme, musíme, 35eur, sakra. Rychle nahoru, hned dolu. Z-line, já bych řekla, že docela nic moc, celkem zábavnej průlet lesem, skoky nula, jen dva absolutně perfektní obrovský wallridy a všude krávy, toť moje postřehy odsud, jinak jedeme v kuse trail i přejezd na další lano, Adidas freeride s Evil eye, a jo stíháme, ale B-line už asi nestihneme.

Sakra, sakra, lano a zase letíme dolu trošku sjezdík, ale já nevím všechno mi tady přijde takový na pohodu a krásně datelný i na enduru, nakonec i evil eye je jen několik lávek, nic těžkýho skoky spíš krátký. Tak jedeme opět v kuse a jsme nabušený, že nás dole nezastavil ani lanovkář s tím, že už je konec. I když se mu to moc nezdálo, ano pustil nás a my sjeli i B-line, řekla bych vše na jedno brdo, skoky kde nic tu nic B-line fakt jednoduchý a my johou, máme splněno i s Hackleberym! Takže za mě příště do Saalbachu enduro a ubytko na Joker card a bude to top.

No nic to je za mě vše mějte se a další report možná z Ještědu kam vyrážíme už ve středu na poslední ČPDH, ostatně taky dorazte ať už fandit či jezdit! Jinak kdo dočetl až na konec má, můj obdiv a nezapomeňte na ten bag pro mě dík mooc, už chystám plac.

Š.