Illegal Enduro Teplice – 3 foto update |

Do Teplic jsem se odvezl již v pátek vlakem, na nádraží na mě čekal kamarád Franta z bandy místních stavitelů a jeho manželka, jež v 9 měsíci těhotenství bude na startu jedné z erzet (8. září má termín….jo Sudeťáci jsou národ ze železa)…

Cestou z Teplic do vesnice Mikulov mě byly ukázány místní štěťule, jež provozují nejstarší řemeslo na mezinárodní silnici směr Dubí (supr matroš, kterýho by ses nedotkl ani v chemickým obleku). Na chatě jsem dostal postýlku a šlo se na pivko do místní supr hospůdky Cepín, po pivku jsme ještě s pár dalšími staviteli vyzunkli flašku Jagermeistera (je to divný, ale i já jsem pil a bylo mi fajně, asi jinej vzduch). Dostal jsem první rady pro přežití, jak je to nádherný, a abych se vlka nebál. Kolem jedný večerka a spánek.

V sobotu na 8 vstávačka, snídanička, kafíčko, čajíček. Za oknem příslib krásného dne s maximem 22 stupínků. Franta mě ráno seznamuje s faktem, že se mnou na najíždění nepojede, protože nemá v dosahu kolo a prý na tom 3 měsíce neseděl. Ale někde se po cestě určitě uvidíme. Nu mám slzy na krajíčku, takže v cizí bandě sám samotinký. Při příjezdu na sraz u parkoviště před Cepínem už to tak hrozně nevidím, je tu pár známých tváří v čele s Bluem, Brozem a 100Kládama. Mám se ke komu hlásit i pár slov přihodit a už nevypadám jako přivandrovalec. Ale jsou tu i velký hvězdy včele s Michalem Prokopem, Robem Trnkou a cca prvních 3-4 závodníků z Český Enduro serie. No připadám si tam trochu nepatřičně, ale nakonec se usídluji v bandě místních a jejich kámošů, co byli též zlákáni příslibem supr trailů.

Kolem desáté vyráží celé banda i s průvodci (34 kusů) na seznamovací jízdu. Rozjíždíme se do prvního stoupání a hned od začátku to bude boj. Skupina nasazuje tempo, jež ze svých vyjížděk neznám, na hoře málem nechávám plíce a vnitřně se smiřuji s potupnou rolí posledního ocásku. První trail je Hrobárna na hrabance, sem tam pár skoků i jeden větší drop, zatím to jde. Nohy začínají fungovat, po cestě dolů se rozdejchávám a v druhém výšlapu se cítím o mnoho lépe. Na druhém trailu s příhodným názvem Průser už začíná trochu přituhovat, stále je to však v intencích které technicky zvládám a začínám z toho mít dobrý pocit. Hm, jak rychle tenhle pocit přišel, tak zase rychle odešel. V jedné ze zatáček se nevejdu loktem mezi stromy, efektně si strhávám týden starý strup z Geissu, zaplavuje mě bolest, přestanu šlapat a na naprosté rovině se skácím do kamenů. Ze strhnutého strupu teče krve jak z prasete. Za mnou dojíždí Bartič, jeden ze stavitelů s kterým jsem v pátek popíjel. Při pohledu na krvavej šrám, se mě ptá jestli jsem celej a co se mi to probůh stalo. Vysvětluju, že nic jen jsem nechal trochu nešikovného masíčka na stromě. Vytahuje tedy KáPéZetku a pomáhá mi zastavit tu spoušť. Nakonec jedeme dál, já spíš sklouzám dolů a nechám si ještě od kluků pod trailem postříkat Septonexem krvavej flek. V očekávání hnusnýho pálení mám nervy jak malá holka. Skoro to vypadá, že mě budou muset ostatní tu ruku podržet, abych s ní furt necukal do stran. Po mém hrdinském projevu jedeme dál, čeká nás další pekelný výjezd a v pořadí třetí trail.

Pokud ve mně předchozí dva traily nechali jiskřičku zdání, že to bude na pohodu, tak zde jsem již kompletně vytrhnut z komfortní zóny. Svah Fanyho trailu je zlomenej pod úhlem 45 stupňů (někdy i víc), jsem stále na brzdách a čekám který z milionů kořenů a kamenů mě pošle ven. V některých zatáčkách brzdím, rukama, očima, nohama, prostě jak jen to nejvíc jde. Doklouzávám do konce Slizouna, koukám na trénink seskoku z lávky a říkám si kam jsem to sakra vlezl. Jak by mi řekl Andy: „Dal jsi se na vojnu, tak koukej mazat!“ Čeká nás další dlouhé stoupání a přesun na protilehlé kopce. V sedle u chaty Mikuláška doplňujeme pití a někteří z nás si dávají i zasloužený oběd. Mě stačí prozatím citronáda s bagetou a doplňuju zásoby vody. Tedy nechápu, jak jsem ty 2 litry vypil, ale v Camelu už nemám skoro nic. Jelikož jsme zatím jen v půlce, beru vody radši víc (malinko jsem zblblej apokalyptickými reporty z minulých let). Vzhledem k zahlcenosti obsluhy se hlavní peleton rozděluje na dvě části, na ty co už chtějí jet a na ty co čekají na svíčkovou se šesti. Já jedu dál a připravuji psyché na další porci bolesti. Ovšem to mi třetí Vitish trail nenabídne, tady je to o větší rychlosti a plynulosti. Sem tam skočka, sem tam menší dablík, kterého se nakonec ani já nebojím. Dojíždíme na konec a čeká nás asi nejdelší stoupání ze všech. Perná dávka až skoro na vrchol. U horní části trochu kufrujeme, ale nakonec se dostáváme k asi nejzlejšímu trailu, s názvem T4, co tu je. Kamínky a kameny schované ve vyšší trávě, borůvčí a podrostu co tě kousnou do nohy a kola ani nevíš jak. Bojuju, přeskakuju, beru kolo do zubů a jdu na turistu. Ne! Půlku lávky, na jejímž konci je jáma na mamuta nepřeskočím. Rozhrkanou rockgarden neprolítnu. Nemám na to prostě morál to tam bez rozmyslu poslat. V druhé třetině se trail konečně uklidní a já i pár posledních desítek metrů naskakuji do pedálů.

Na poslední trail už to není daleko, ani kopec se mi tolik nevysmívá a v poklidu si dojíždím na začátek Heavy metalu. Teď už se chci jen doklouzat dolů, chvíli se dívám jak kluci zkoušejí dropovat dvoutunový šutr, shlédnu ukázkový přeďák (nechápu jak to jezdec ustál) a sklouzávám na pohodičku do konce dnešního najíždění. Ještě pár metříků po asfaltu a jsem zpět u hospůdky Cepín. Zde sežeru (fakt jako to nenasytný prase) 300g kýbl výborných zapečených penne a jdu se zkulturnit pod sprchu. Večer trocha povídání v hospě, do toho asi šestkrát vysvětluji svůj krvavý loket, pivka, kafíčko a jde se do hajan.
Trochu mě mrzí, že jsem nakonec nedělní závod musel oželet a z rodinných důvodů odjet pryč i tak mám zážitků celej baťoh. Rád se do Ore Mountains vrátím, ať na enduro nebo na přátelskej pojezd s mojí bandou ve společnosti místních. Od Franty se pak v neděli večer dozvídám, že vyhrál Michal Prokop, s prasklou zadní stavbou vyztuženou klackem a pospojovanou páskami. Kolo pod ním v tomto stavu vydrží tři erzety a doveze ho až do cíle. Tady je vidět kdo je mistr svého oboru.
Zhodnocení na závěr? Sobota sama o sobě, nám trvala 6,5 hodiny při nájezdu pouhých 38km, a nastoupání „alpských“ 1820m. Je to boj, mazec, psycho a snad fyzicky i technicky to nejtěžší co jsem zatím jel nebo přenášel.