Když přijde úraz

To si tak všichni pořád štěbetáme jak je ten náš sport, (teď se bavím o kole) úžasný, jak nám přináší samé superlativy, pečivo na ksichtě, odreagování se, mimozemský ráj pro všechny. A je ten náš sport tak úžasný, že často nevidíme nevýhody, necítíme bolest nebo úplně ztrácíme jakoukoli soudnost. Ale, vše má své…

Mě se vlastně ještě nikdy nic hrozného nestalo (klepu se do umělého zubu), vnitřní orgány jsem si nikdy neporušila, mozek mám narušený už od narození a zbytek nějaké ty ťukance, na to člověk po marodění, na kopci, vždy rád hned zapomene. Jenže ono to přijde zase. To si tak lítáš po kopci, říkáš si, jak ti to jde a jak tě to baví a jak je to super, slunce ti smaží pohodou už tak nakoplou náladu do zlatova, když v tom BÁC! Sled rychlých obrázků, prachu, strachu o kolo, dva páry pokroucených končetin, někdy rána přímo mezi svíčky, občas ti i na chvíli zhasnou. Ale ne nebolí to, zpravidla skoro nikdy, jen je z toho člověk tak trošku v šoku, i když počkej, možná to přece jen chvíli zabolelo.

Aha, počkej asi fakt jo, ach jo, jsem si zase něco narazila a bude mě to mimo ježdění otravovat, ale nevadí. Uf, ale kolu se nic nestalo, (jen co se týče brzd, letos jsem odpálila dvě zadní). Padne jedna jízda, padne druhá jízda, třetí… Auuí…. Čtvrtá… Uff… Víc už nedám, ta ruka fakt bolí. A hele rukavice je mi nějaká těsná, hm, malý obézní dítě by se v mém zápěstí krásně zhlédlo, jen u mě to určitě není následek několika hambáčů k obědu, chjo, to zas bude noc. Ale to půjde, hlásím se k závodu a zítra to nějak odjedu, i kdybych se měla přitejpovat k řidítkům. Večer všem kradu chlazená piva a opojně je… Neklopím do sebe, stačí, že jsem se už dnes vyklopila, ale tisknu k dlani s myšlenkou na moje obvykle dosti kostnaté, ale funkční zápěstí. Celou noc pasu hady, bolestí vztekle usykávám na všechny strany, o to víc, když můžu ráno prezentovat zápěstí s předloktím jako špenátem nabušenou ruku Pepka námořníka těsně po konzumaci již zmíněné zelené rostliny, chybí jen kéra kotvy. Takže slunce ráno zdravím nasraným prostředníčkem na masivním nehybném buřtu. Dobrá, jdu se teda aspoň mrknout na závod. Každý se diví, že nejedu, no nemůžu, nejde to, jo zase jsem lehla, jsem lama, ale už jsem se s tím narodila, co mám dělat.

Cestou domu se stavujeme na rtg (měla bych si tam zařídit nějakou VIP nebo věrnostní kartu a sbírat bonusy), abych u známé pani doktorky vyfasovala dlahu a následně po pár dnech celkovou sádru na pravou ruku. Přičemž povyšuji z ubohého Pepka a připadám si spíš jako terminátor v mini ženském vydání. A i tak trousím všeobecnou zkázu, když všude drtím sádru nebo okolí sádrou, trhám oblečení, demoluju svoje auto, kuchyň, a vůbec vše tím, že vůbec, ale vůbec nejsem nemotorná. Když je to nutné tak teda i řídím a možná je to jen paranoia, nebo prostě zákon schválnosti, ale vždy když vyjedu, policisté jsou mi stále v patách, úraz ze mě brzo udělá případ pro Reno Reinse z Odpadlíka. V obchodech bořím regály a každá činnost mi trvá dvakrát déle, protože co neudělám pomalu čtyřmi prsty pravou, musí jít levou, přičemž s tou nikdy není jasné, jak to vlastně dopadne nebo spíš nedopadne.

Zároveň mi začíná domácí vězení v podobě vycházek, které mám sice šestihodinové, přesto, už je to přece jen nějaký ten pátek co jsem naposledy od maminky dostala domácí vězení. Proč vůbec něco takového, asi trest, že pobírám nemocenskou, jinak nevim jak mi to má pomoci v uzdravování. Ovšem jak si postupně najíždím všechny aktivity, začíná mi zbývat mnoho času a vnitřní nespokojenost z nicnedělání a frustrace ze záseku rostou, přímo úměrně zakázaným činnostem a množství volného a nevyužitého času. Proto začneš vymýšlet… Nejsem kuchtička, jen z nutnosti a pro přežití, jíst se totiž musí, najednou ale moje trouba nestíhá chrlit pečínky, zdravé moučníky i nezdravé buchty, čistící pomůcky nestíhají ani uschnout, záchod je odsavenej odpadem až k sousedům tak, že nám voní všechny kanály v ulici a s tím kolik je najednou okolo mě žrádla a málo pohybu, začínám mít strach, že se ze mě za chvíli vyvine nový živočišný druh a to vorvaň suchozemský.

A neklid stále roste, přicházím o klidný spánek a jak se světlo přes den zkracuje, mě se dny stále prodlužují. Tak to ne, potřebuju něco dělat, běhat ještě nemůžu, s tou sádrou jsou ty nárazy docela nepříjemné, ale mám tu novýho longboarda a lajnu, tam těch nárazů není tolik. Bác…. Na longu hodím záda na zpod sádry vykukující prstíky, bože já jsem jelito. Takový JELITO, div že se na potvrzení toho co jsem zač, neplácnu (neprásknu) sádrou do čela, to už fakt není možné. Ale nedá mi to. Když nelonguju a netrhám svoje rychlostní rekordy při nehorázně nejapných pokusech o své znovuzabití (bez helmy samozřejmě, za pět já vím), nevařím, nešůruju o půlnoci wc, nečtu atd, všude chodím pěšky. Proč bych jezdila autem, když mám čas a zdravý nohy, mám mrak času a každý okolo se diví, že ve frontě v obchodě prostě nespěchám i když tam stojím jak idiot už kdo ví jak dlouho, občas někoho pustím před sebe, tak se usmívám. A nikdy mě to nepřišlo tak zřejmé jako teď, ale ono je to nakažlivé. Stojíš ve frontě jak trubka, všichni okolo se vztekají a ty se na ně usměješ, něco prohodíš a najednou, pohoda ve frontě…

Takže s pocitem neohrabaného retardovaného letadla sejícího mezi lidmi pro změnu nirvánu jedu si dál svoje, až se postupně dopracovávám opět do ordinace lékaře. Nene nic nového, ale konečně sundat zkázonosnou bílou železnou pěst, i když ta moje nebyla ani tak bílá, jako spíš barevná, polepená za pomoci kluků, horkovzdušky a autofólie. Nicméně přichází těšení, jak začnu rozhýbávat, jak za 14 dní budu zase v sedle a ono… … „Mno ještě to nemáte úplně srostlé, tak to nechte v klidu a za deset dní pomalu rozhýbávat“
Najednou je ti smutno po tý sádře, která ti držela hnátek křivý v bezpečí, ten drobný slaboučký polomrtvý pařátek působící opravdu křehce, jako by snad ani nebyl můj, teď abych na něj dávala pozor já, já a ne sádra. Pár nesprávných pohybů a ano, začínám si dávat majzla tak nějak automaticky, načež ihned pomalu rozhýbávám. Fakt pomalu, na druhou stranu jde to. A už se nemusím sprchovat se vztyčenou Hitlerovo pravačkou, vlastně si jí můžu konečně pořádně umýt od tý smradlavý sádry, úleva veliká a nejen pro mě ale i pro mé obsesí trpící okolí, jež se děsí všech bakterií na mé nemyté ruce, muhahááá všechno jsem vám ošahala, umřete… Počasí se mění, léto přechází do ošklivého podzimu, míjím jeden klučíčí výlet do Geissu před tím několik lokálních závodů, na které jsem se těšila celé léto, ale s už docela hezky rozhýbanou pravačkou začínám pomalu běhat a taky pokukovat po kole… Pomalu, protože stačí špatný pohyb, jeden jediný a bude zase zle.

Takže nejprve kolo myju, namažu, vymýšlím co tam vylepšit, že potřebuju oservisovat vidlici.
To mi ovšem nevydrží dlouho a aspoň na malou chvíli nasedám na toho mého černobílého oře. Přičemž stačí jediné projetí, abych zapomněla na skoro dva měsíce útrap a komplikací. Jedno jediné projetí, zablýsknutí se na lepší časy a můžu říct, že to ani nebolelo… Jen si po takové době bez kola připadám, jak kdybych s ježděním opět začínala, jasně, něco už umím a vím co a jak, ale ta nervozita, jak při prvním rande. Tak jsem zvědavá, jaký to bude a jak mi to půjde. Doufám, že z toho bude zase láska jako minule, držte mi pěsti, ať si zase nenabiju čumák.

Dík za pozornost a všem marodům, kterých je v tý naší komunitě, a nyní vůbec, dost, přeji pevné nervy, protože ta chvíle, kdy zapomenete, že jste vůbec marodili, že vás to bolelo a že vás někdo držel doma a nemohli jste pořádně skoro nic, ten čas přijde a pak bude jedno, jak dlouho to bylo, hlavní bude, že jste zpět a je to zase bezkonkurenční.

Mnoho sil.

Š.