Protivník

Tak jsem na něj zase narazil. Bez možnosti, se ho zbavit se mi postavil do cesty a nebylo kudy se přes něj dostat, jak ho zdolat, obelstít.

Byl tam a neustoupil.

A sejmul mě pokaždý..

 

Kdo?

Správně by ta otázky měla být spíš “Co?”, protože jsem zase narazil na svojí vlastní hlavu. Tedy kdybch s ní narazil do zdi, možná bych pár aktuálních problémů vyřešil, ale takhle pěkně si mě hlava nepodala už hodně dlouho.

Včerejšek byl jednoduchej – teda malinko se dostat z nočního mordoru v podobě firemního večírku v kostýmech, kde i přes můj vychytrlý plán (tedy jít za rytíře Jedi – když už je ta premiéra a odolávat tak temené straně síly) který se úplně nepovedl a tak moje časné vstávání mělo za následek snídani kolem jedenácté a následné vyčištění hlavy na slacklině. Tedy, docela pohoda si takhle zachodit, když nikde nikdo není a navíc jsem si napnul tak akorát vzdálenost, že mě tělo ani moc nepadalo. Prostě pohoda. Jenže už tehdy se mě ta myšlenka dostala do hlavy.

Prostě když mě to trochu jde tak zkusíme sice kratší vzdálenost, ale bez možnosti z toho vystoupit. Jo – napnout si lajnu trošku výš a potrénovat hlavu. To místo, mám vybraný už dlouho a nezastavuje mě teď ani mokrá tráva a bahno. Prostě si napínam lajnu a teprve až když je hotovo, tak koukám, že z toho se mě opravdu spadnout nechce. No ještě že jsem si sebou vzal sedák a smyci a udělám si jištění.

Jenže – skoro to ani nemusím zkoušet abych viděl, že tohle nebude ono. Buď prostě ještě skočim na zem a nebo mě to při průletu až dolu spíš jebne zádama na hranu strouhy. Teda blbější místo jsem si vybrat nemohl. Sedák jde dolu a myšlenka v hlavě, že to přeci není problém, že to dám, prtože je to přeci kratší vzdálenost, než včera mě žene nahoru to zkusit pořádně.

Šest korků a konec. Místo kde se láme chleba.

Místo odkud nechci spadnout.

Místo za kterým by to bolelo.

Místo, kde jsem se snad už po dvacátý zastavil a bál se udělat další krok.

A teď tu znovu stojím a dívám se na druhou stranu. Ten bod je naprosto jasnej. Jsem v klidu. Lajna se neklepe a já jsem naprosto stabilní. A v tu chvíli to přichází.

Je to jen jeden krok co musím udělat. Jeden krok, co mě posune do místa, odkud není návratu. Ale zároveň jeden krok jako každý jiný. Včera jsem takových kroků udělal mraky. Chodil jsem tam a zpátky, dělal otočky, dřepy, chodil pozadu. Jenže včera jsem byl metr nad zemí. Teď jsem ve výšce která pro mojí hlavu není přijatelná. Ale jak to? Vždyť se koukám na ten jeden bod na konci lajny? Vždyť nekoukám pod sebe. Vždyť by to mělo být jedno a chladná logika věci, že VČERA TO PŘECI BYL DELŠÍ,  by měla zvítězit!

Jenže dnes ne.

Dnes mě hlava porazila.

Zkoušel jsme to zleva, zprava, hecovačky i klid, ale nic nepomohlo. Hlava pořád vítězila. Dokonce jsem zkoušel i svůj starej trik – vypnout kameru a přesvědčit se, že neznám rčení o tom, že co není na videu, tak se nepočítá, jenže nic z toho nepomohlo.

Hlava.

Je to prostě ten největší protivník a vyzyvatel co existuje a my si ho nosíme stále sebou. Možná by se tedy dalo říct, že by si měl člověk stanovovat dosažitelný cíle.

Jenže právě ty,  který se nepodaří zdolat napoprvé, mě teprve posouvaj a já vím, že tohle místo tu je a stejně tak vím, že to nebyla moje poslední návštěva..

 

-a-