The black side of the sun

Cesta za poslední rok a půl byla hodně klikatá, až mě to zase zavedlo zpátky do JČR a odsud je to už kousek do Rakouska, do hor, na lyže. Nezbývalo tedy nic jiného než si po roční pauze koupit sezónku.

Skiamade bylo, Tirolka byla, a tak jsme si řekli, že Salzburg super ski nebylo. Tak už v listopadu solíme pořádnou porci éček, abychom mohli tu zimu držet pod plnym. Jenže počasí si řeklo něco jiného a celý listopad a prosinec ne a ne nadělit nějakou tu vločku. Samozřejmě proběhly betonové ledovce, uměle vysněžené sjezdovky, dny naskakovaly, ale takové nijaké. Až jsme se přehoupli do roku 2016 a v tom předpověď na wepowder hlásí Nord Stau. Konečně se to nevysype jen ve Francii a Švajcu. Volba padá na Fieberbrunn, stačí už jen odkroutit páteční šichtu, předělat kombíka na campervan a v pátek večer vyrazit.

Cestou se nám ukazuje pořádná porce sněhu, kdy to je pěkný freeride už na dálnici. Na hranicích s Německem nás kontrolují, zda máme káru pořádně v punku a rychle pryč z dálnice hezky pěkně do horských průsmyků. Tady sněhu rapidně přibývá a za stálého chumelení se dvaceticentimetry brodíme ve 2 ráno až na parkoviště k lanovkám areálu. Vždy se pěkně usíná ve vyhřátém autě, abys skoro ani nezabral a už ti drnčel budík, že chceš být první na svahu.

U lanovek se to hemží podobně smýšlejícími lidmi prahnoucími po vločkách, které ti ozdobí ten rohlík na ústech. V areálu jsem byl před pár lety a tak malinko vím kam jet. Nicméně chceme objevovat další pro nás neznámé terény. Jenže ono sněží a sněží a není vidět na 100m. Tak se první den držíme spíš kolem sjezdovek. Dá se najít plno čistých lajn. Jedeme se podívat i do Saalbachu, se kterým je Fieberbrunn od letoška propojen. Všude je něco, jen to tam poslat. Ale přeci jen to první větší sypanec letošní zimy a když člověk zabere do oblouku, tak jde na hlínu, kameny, trávu. Musíš dobře vybírat. I tak jsou lyže bohatší o pár záseků a my řádně unaveni a promočeni ve čtyři odpoledne sjíždíme na ubytko, čti do auta.

Následuje klasické flákání po různých sportech, prodejnách, abys aspoň trochu uschl. Vezmeš za každou kliku v doufání, že tam je třeba teplá místnost, lyžárna ba dokonce sprcha. Hlad nás nažene zpět do auta něco ukuchtit. Dlouho jsem se nezmínil, že pořád sype. Než něco uvaříme, tak auto asi 10x přeskládáme sem a tam, jakmile otevřeš dveře, okamžitě máš 3cm uvnitř ve věcech, na matraci, na spacáku. Spánkový deficit z předešlé noci se začíná projevovat, tak nastavuju budík a ten ukazuje pohádkových 11hodin spánku. Ranní probuzení a otevření dveří ukazuje, že zase napadalo a ne málo.

Chytáme první gondolu a valíme na druhou stranu areálu, kde to včera skrz sníh bylo nejlepší. Tam obsluha lanovky dává stopku. Je třeba zajistit svahy, než tam pustí bandu hladových vlčáků. Tady je čas na to vyndat gopro a udělat povinnou fotku pro reportík. Máchání hůlkou před obličejem okolo sjezdovek a snad alespoň jedna bude dobrá. Po třech jízdách konečně pouští druhou stranu a tak letíme lajny s předešlého dne, vše čisté a jsme tam první. Sluníčko začíná bojovat a ukazuje i další části areálu, neleníme a zkoumáme, co se dá.

Lítáme, na selfíčka není čas, rozklepaný feták potřebuje svojí lajnu pudru. Po celý den si vystačíme se dvěma lanovkama a jedním kopcem. Traverz po cestě a jen si vybíráš, kde to pustíš dolů, abys dal pěkně prudké zasypané pastviny, na lehce placatější část, kde se ale bavíš skákáním přes cesty a různé bobíky a dojíždíš do posledního padáku, kde si to nejvíc užiješ a sjedeš na cestu k potoku a směr k lanovce. Stopku ti vystaví až fyzička a vidina zasypané cesty směr ČR. Loučíš se s kopcem unavenými oblouky, které směřuješ na modrou sjezdovku, kde zapínáš autopilota a „šusem“ sjíždíš k autu. To bylo mé první ježdění v prašanu po roce pauzy a ano, to mi chybělo. A konečně napadl pěkný základ a bude snad přisypávat….

Jandy