Zimní Keinovka |

Po minulém týdnu přišla další příležitost, kterou už jsme s Tomem prostě nemohli nechat jen tak uniknout. A tak teda konečně došlo na zimní skákání z mostu. Úplně zadarmo to ale rozhodně nebylo.

Minulý týden se úplně nepovedl, ale počasí nám stále přálo, alespoň co se teplot týče a když ještě k tomu všemu začalo v pátek sněžit, bylo jasný, že sobota je prostě den, který si nemůžeme nechat ujít. Takž na jedenáctou brzdí Tom s klukama u mýho baráku a já naskakuju na palubu tohodle houpjícího se korábu, kterej má za sebou ještě vlek. Tom totiž nafouknul člun už doma, ať nás už nic nezaskočí. Cesta celkem ubíhá, tedy na to, že kolem sněží a na dálnici se drží pěknějch pár cm sněhu. Všem bouračkám co jsou kolem hlášený se vyhýbáme a po hodince přijíždíme k našemu skákacímu mostu. Jak se ale opět ukázalo, člověk prostě nikdy nemůže být připraven úplně na vše.

Jednoduše, hladina je zamzlá. Všichni koukáme přes zábradlí jak žáby, co jim zmrznul rybník. Chvíli smích, chvíli nadávání, chvíli ticho a zoufalství. Ne motorovku na rožezání ledu fakt nemáme a u krajů je vidět, že led má sotva cenťák. Dneska to tam ale prostě musí padnout, takže i přes slušnej klacek co nám příroda hodila pod nohy, taháme loď z velku a mažem s ní dolů k vodě.

Teda takovou prdel cestou dolu, to bylo zas něco, nicméně ta pravá legrace příchází až poté, co dáváme nafukovačku na haldinu – tedy na tu ledovou krustu a Tom se odvážně vrhá s pádlem rozčísnout haldinu – tedy ledy. Když se ale ani po půl hodině posakkování nedostává dál než na 5m od břehu, volíme jinej plán. Loď přenášíme, Tom přelejzá dopředu, na háčka a kovovou hranou pádla před sebou prosekává led. Lano který je spuštěný shora nám ukazuje kam až se potřebujeme s lodí prosekat, aby se do ní pak dalo slanit a navíc máme loď uvázanou od břehu lanem, ať se pak dá přítáhnout rychleji, kdyby se něco dělo.

Teda akce s přípravama je to fakt na několik hodin, na jedný straně slušný dřiny a na druhý pěknýho mrznutí. Kolem třetí ale máme vše připraveno. Gumovej remorkerovej ledoborec má trasu skrz ledy prosekanou a tak si jen říkáme, jak moc asi maj ty ledy kolem ostrý hrany? Akce je ale připravená a jde se na to. Uvázat zmzlý lana a přesvědčit některý zámky na karabinách, aby povolili není úplně easy, ale teď už není cesty zpět. Kluci dole už jsou připravený. Štěpán v lodi, Dominik na břehu s lanem jak převozník čeká na svůj náklad. Oba zmrzlý jak rampouchy co visí z mostu dolu. Tom v pohodě, nabalenej a mě zima přechází stejně tak, jak se mi do krve dostává adrenalin. Tělo začíná zas pracovat jinak. Prsty i bez rukavic najednou nemrznou a to se hrabu ve sněhu, motám lana, hraju si s karabinama. Stačí se jen dívat, jak se Tom oblíká do sedáku a přelejzá zábradlí. Poslední kontrola jestli je vše OK. Chytám Toma za ruku, ten se sápe nahoru na zábradlí a těch pár vteřin, kvůli kterým to děláme konečeně přichází. Zády k údolí. Odpočet od pěti.

Odraz.

Stačí se dívat a stejně je to i po tolika skákáních, co máme za sebou zvláštní pocit, když někoho vidíte odrážet se z mostního zábradlí.

Teď už ale jen koukám dolu na kluky, jak se povede nalodění. Člun na místě a o pár okamžiků později už vidím jak Tom v pohodě slaňuje a desdá do člunu. Lano je volný. Řada je na mě. Sedák, smyce, karabiny, osma, zajistit, zkontrolovat.

Zima nebo teplo?

Ten sníh kolem je prostě divnej, když najednou přelejzám zábradlí. Fiveteny ale držej na zmzlým zábradlí líp než bych čekal. Pak už jen figh-five s Tomem a stav bez tíže bude můj. Lano prověšený – zas to bude pár vteřin.

Odpočet.

Odraz.

Vítr.

Škubnutí lana a adrenalin co stříká kolem. Výtlem a divnej pohled na to bílo co je kolem. Dole loď, se svojí pěšinkou zpátky na břeh. Rozmotávám se z lan a jak slaňuju, mám velkou chuť se po ledu proběhnout. Je to ale jen pár cenťáků, celý se to houpe a tak 500m po proudu už led mizí. Radši teda pěkně na zadek do lodi. Odcvaknout se a převozník plní svou funkci. Vše zbalit a hurá nahoru.

Je to za náma. Zimní skákání z mostu. Bílo kolem, led, sníh, zima.

Bylo to zase jiný, ale rozhodně zase nezapomenutelný.