Úhel pohledu

Ono vlastně o nic velkýho nejde. Jde jen o ten přístup, kdy je třeba se na věc podívat malinko jinak, než skrz hodnoty.

A pak prostě bez řečí vyrazit s myšlenkou, že takhle to prostě je..

Zima. Klasická situace všedního odpoledne, kdy se korporátem zotročná osoba vrací prošedivělou zástavbou do svého místa, kde pod rouškou jistého soukromí může částečně ulevit tlaku okolního fiktivního světa. Napsat, že ten den vypadal jako každý jiný a tím dát čtenáři hned v úvodu jistou naději na osudovou zápletku, která má obrátit hlavní postavě románu život vzhůru nohama, by byla chyba asi taková, jako domnívat se, že toho jako autor článku nejsem schopen. Jenže jak to udělat, když ta postava píše autorovými prsty svoje zkušenosti ve stejnou chvíli, kdy si autor modeluje myšlenky pro věty co ještě nebyly.

Komplikované? Ale ne. Jen úhel pohledu. A já teď jeden mám.

Přijdu domu a hned ve dveřích zjištuju, že jsme se sice v práci domluvil s Honzou, že se půjdem proběhnout (divný slovní spojení), ale taky jsem zapoměl vyzvednout v Radotíně nějakou kartičku. Znovu nasednout do auta a kodrcat se v pozdně odpolední špičce je snad ještě horší, než kodrcat se ve špičce ranní, protože ráno sice všichni spěchaj, ale odpoledne nejen že spěchaj, ale jsou taky zpruzelý z práce a tak začínám volit ústupovou metodu, že by to snad šlo vyzvednout až zítra. Chvilková diskuze mě ale (díky rozumné argumentaci, nebo díky tomu, že ze mě korporát vysál veškerou vůli vzdoru), utvrzuje v tom, že prostě je třeba to vyzvednout DNES.

Vyzvednout dnes.

A to je ten spouštěč. Nikdo totiž nedefinoval jak to mám vyzvednout. Automaticky beru telefon a volám Honzovi. “Čau, hele to běhání dnes.. Musím do Radotína.. No to právě nevim.. Jako ono to bude dálka právě a já nikdy tak daleko neběžel.. No tak dobře.. OK.. Tak já se du převlíknout a zavolám ti až se budu blížit.. Domluveno.”

Sedám k mapě a koukám, že ona to nějaká dalká bude, když jen tam je to přes deset, ale ono to nějak půjde. Teda půjde ono to poběží, doufám, prostě protože to musim DNES VYZVEDNOUT.

A najednou stojím na ulici a nohy se dávaj do poklusu. Telefon zapnutej, blikačka na camelbagu a pomalu se nořím do tmy Prokopskýho údolí. Honza říkal žádnej kvalt. Taky je to k němu na Barrandov pěknej kopec. Ale vše utíká dle plánu a když volám, Honza už je připravenej a potkáváme se, že ani nemusím zastavovat. Pak už kecačka, Honza rád, že mě vytáhnul, já rád, že běží se mnou a cesta utíká celkem v pohodě. Seběh do Radotína mě sice malinko zaráží, protože je to na mě až moc dlouho z kopce a s vidinou, že to samý běžíme zas nazpátek se trochu kroutím, ale pak mě zas do halvy skáče – No jo, ale takhle to prostě je. Nejsou eventuality. V Radotíně jen malý zdržení, dáváme si high five s klukama u hasičárny a pak už otočka a hurá nazpět.

No z kopce to sice bylo lepší, ale nějak se nazpět dostat musím,  takže běžíme dál. Ke konci tohodle kopce ale na mě přichází první krizovka. Kopec se na pár metrů zvedá a to se mě nelíbí. Dochází mě, že běžím moc pomalu, a že takhle se budu fakt trápit a tak udělám to, co jsem na kole dělal běžně. Nemůžeš? Tak přidej!

Kolik já jsem si těch oblbovacích metod v hlavě vyzkoušel, za ty roky závodění na kole a tak si je pěkně teď s Honzou probíráme i při běhu a já se pokouším něco z toho znova na sebe  vyzkoušet. Kupodivu, funguje to pořád, ten úhel pohledu.

Zbytek běhu, to že se Honza doma zas odělil, že z kopce to bylo peklo, ale ještě vetší to bylo pak rozběhnout do kopce, to že sto metrů trvá věčnost, nebo že poslední kopec se dá skoro vylítnout, to už rozepisovat víc nebudu. Napíšu už jen to, že kdyby si ten večer, když jsem přišel domu, přede mě někdo stoupnul a řekl, že se mám teď sebrat a zaběhnout půlmaraton s převýšením víc než 400m, pod dvě hodiny, tak se mu vysměju a vymyslím milionpět důvodů proč to nedam. Když si ale přede mě někdo stoupne a řekne, že je v Radotíně něco potřeba vyzvednout, tak se seberu a doběhnu tam.

Vždyť vím, že Radotín je přeci kousek..

 

-a-