Zimní TREK č. 2

Minulou zimu, jsme s Kolim, mým stálym parťákem pro všechny možný vylomeniny poprvé spali pod širákem v zimě. Byl z toho super zážitek a tak jsme to chtěli další rok zopakovat. Na Silvestra nám to nějak neklaplo, protože jsem byl nachcípanej a tak jsme to odložili na neurčito.

Nakonec nám to vykrystalizovalo na jarní prázdniny, kdy měl Koli volno a já měl po zkouškovym. Předpověď hlásila parádní počasí – přes den sluníčko a v noci pod nulou. Rozhodli jsme se jít na 3 dny a 2 noci, protože nás to venku baví chceme si dát pořádně do těla.

Vyprávět vám to budu z mojeho pohledu, jak jsem to zažil a prožil.

Ve středu byl den příprav, jelikož plachtu měl brát soudruh Koli (nakonec jí nebral, věřili jsme předpovědi :) ), tak se hecuju vzít si toho co nejméně a zabalit se v kompletu do 28l batohu. Je to výzva! Po koupi novýho spacáku, kterej se hravě vejde a ještě zbyde místo na vaření, jídlo, suchý oblečení na spaní, náhradní ponožky a rukavky, lékárnička a pár drobnejch, se to podařilo. Zvenka dávám do síťovanejch kapes 2 petky na vodu, zvenku gumicukem přichytávám károšku a jde se! Kompaktní balení na cesty! Do 7 kilo s přehledem, pecka.

Ve čtvrtek nás nabírá v Budějovicích Kačka, přítelkyně našeho společnýho kámoše. Máme za úkol jí trochu vyvětrat. Takže celej den běháme kolem Lipí s mobilama (já ne, nemám ten zázračnej „smrtfoun“) a hledáme kešky v rámci zábavy zvané „geokešink“. Běháme po lese sem a tam, je to fajn procházka s bojovkou, kdo najde poklad. Ačkoli mne to moc nebere a ze začátku brblám, tak v rámci urychlení pochodu pomáhám a nějakou tu kešku dokonce najdu. Jdeme směrem na Kluka (pro neznalé místní kopec), kde je náš dnešní společný cíl. Cestou se ujímám trasování, protože jsem v tom nepřekonatelný a tak se půl hodiny prodíráme do kopce hustým a nízkým porostem, pocukrovaným sněhem, aby nám sníh padal za krk, větve nás mlátily přes ústa a abychom vyplašili rodinku divočáků. Byla to horší ale za to delší cesta (alespoň časově). Ale už mi chybělo nějaký to dobrodružství. Po chvilce koukání se do map v mobilu „vzhůrunohama“ se nacházím a úspěšně docházíme na Kluka. Zde zapisuji do vrcholové knihy a pod skalou nacházíme poslední dnešní kešku.

S Kačkou pak jdem kousek dolů, loučíme se a pokračujem už sami, protože náš čeká další pochod po hřebeni. Jdeme si klidnou odpolední krajinou. V lese je pěkně a kilometry ukrajujeme pozvolna ale vytrvale. Našim cílem je kopec Skalka, ale než se na tomhle vrchu usídlíme, potřebujeme po celodenním courání doplnit vodu. Někde poblíž by měl být Svatováclavský pramen.

Ten nacházíme kousek pod cestou uplně náhodně. Je to parádní místo k odpočinku a osvěžení, evidentně se tu o to hezky starají. To potěší. Voda je ledová ale lahodná. Tak pijeme z hrníčků a pak doplňujeme do našich lahví. Čas jít dál!

Jdeme do kopce a hledáme vrchol, všude hroznej bordel od lesáků. No je nám smutno, že jsme si vybrali zrovna tenhle vrch. Ale místo odpočinku (snad né posledního) nevypadá zas tak špatně, rovný místo na spaní, ohniště hned kousek vedle. Rozděláváme oheň, jelikož se šeří a značně ochlazuje. Všude je plno klacíků a klacků a tak to není velká práce. Děláme večeři a hřejeme se. Zatím je to pohoda a drama jako tenkrát v Novohradkách se nekoná.

Už je tma a čas jít spát. Převlékám se na spaní do suchého, brr! Zalézám do spacáku a snažím se usnout. Furt se docela převaluji a nemůžu se moc zahřát. Nějak takhle se to opakuje dvě hodiny až to nevydržím a přioblékám se. Je to marný, dneska prostě budu klepat kosu. Slyšim jak se Koli převaluje a je na tom asi podobně. Ty naše 12mm silný károšky na skále moc neizolujou. Myslím na chvojí, který je všude kolem z pořezaných stromů a taky na tu izotermickou folii, kterou jsem zapomněl koupit když jsme byli ráno v Kamzíkovi. :D V noci se vyjasní a je fakt kláda, no těšim se na ráno.

V 6 to Koli už nedává a utíká rozdělat oheň, za což jsem fakt rád. O půl hodky později taky vylézám a už se hřeju u plamínků, dáváme rychlou snídani, pár fotek východu slunce a valíme dál. Je třeba se zahřát pohybem. V mrazu toho víc nevymyslíš.

Jdeme parádní pěšinou a nacházíme Poutní knihu, tak se tam píšem, co je super, že tu někdo psal záznam před dvěma dny. To nás těší, že lidi chodí takhle do přírody často i v zimě. Nejsme jediný. Ten klídek ráno jse prostě fajn, nikde nikdo. Ticho, jen pár ptáčků švitoří. Šineme si to k Nový Vsi u který nacházíme docela dlouhou „bike line“ , co si tu kopou asi nějaký místní. No trochu litujem, že jdem tentokrát pěšky, ale třeba si tu srandu někdy projedem.

Jelikož je půda ještě zmrzlá, můžeme si to zkracovat různé přes pole, na kterých se to už pomalu zelení zelení. To se nám jednou stává osudným, vidíme v dáli cestu po které se chceme vidat. Zrada! Je tu potok, po krátkém váhání usuzujeme že 2m ještě skočit umíme a můžeme tedy pokračovat dál. Zase zrada! Už jsme si mysleli že máme vyhráno a je tu menší říčka, šířka tak 5m hloubka do 30cm. Tohle už asi nedáme. Otočíme to?

Ani krok zpět, nejsmě nějaký béčka. Sundavám boty a jdu do proudu bos. Je mi jedno že je ještě pod nulou a voda je jak žiletky. Hrozně to bolí do chodidel ale na druhý břeh se dostáváme. Už jsme zase obutý a v tom Koli prohlásí že vytrousil mobil… Cože? Kde? Tak hodinu zpátky.

Přichází rozvážná porada co dál. Domluvíme se že mi do 2h zavolá a nebo půjde domu. Já mám jít napřed. No radši čekám, je tu šance že jej vytrousil při přeskoku potoka. Koli se tedy zouvá a dá si pro úspěch ještě jednou brod. Je to srdcař! Po 50m nachází mobil s nemalým nadšením. Dává si brod napotřetí a zase jsme komplet. Tak tohle nevymyslíš. Dáváme na posedu krátký chill s ganjou, ať trochu oslavíme znovunalezení mobilního teledonu. Pak se vydáváme po cestě, která jak jsme zjistili, vedla záhadně uprostřed polí uplně slepě k oné říčce. Záhada…

Cesta ubíhá pomalu a tak sledujeme pána co sbírá v poli předměty vesmírného původu, asi Vltavíny. Vymýšlíme různé konspirační teorie, co všechno si může do té brašny přes rameno dávat. Kosti malých dětí, zlaté zuby předků, atd… A to už dorážíme do vesničky. Trochu zklamaně zjišťujeme že tu není žádná cukrárna, kterou bychom mohli vzít útokem. Tak tedy pokračujeme dál směrem na Kleť. Kousek za vesnicí jsem zahlídl parádní posed tak akorát pro dva. Velím ke změně azimutu mimo trasu, že uděláme čaj a dáme sváču. Však už je poledne!

Posed je fakt super, s báglama se sem skoro nevejdem – je to boj! Přemejšlíme jak vůbec ten čaj uděláme, není kam postavit vařič. Když chci vyklepat hrnec, tak mi vypadne z posedu do ostružin. No konec, směju se tomu jak blbej. Koli mě chce zabít, že jsem prej hroznej lempl. Naštěstí máme ještě misku a tak děláme čaj v ní. Jen zázrakem se nám podaří udělat čaj aniž bychom posed zapálili nebo se nepolily horkou vodou. Po hodině čumění z posedu a popíjení čaje si říkáme že to máme ještě docela daleko a tak je třeba vyrazit dál.

V lese nacházíme super pěšinu, říkáme si že takovej parádní trail je jak stvořenej na kolo. Trochu nás překvapí, že dojdem do rochniště divočáků. No radši se tu moc nerozhlížíme a valíme dál. Jdeme jentak lesem a snažíme se najít nějakou cestu. To se nám asi po půl hodině podaří a tak jdem po ní. Obcházíme naprosto parádní údolí někde na úbočí Kleti. Na týhle straně jsme nikdy nebyli a je to tu fakt hezký.

Cesta na Kleť už je jen rutinní pochod, kterej moc neubíhá, ale víme že kdo vytrvá tak na ten kopec nakonec dojde. Což se nám daří. Nahoře nás čeká zasloužená polévka a pivko. No jelikož je tu plno turistů a k těm se my nehlásíme, tak jdeme po krátký zastávce na rozhledně zase dál.

Klesáme klouzajíce po sjezdovce pokryté asi 10cm sněhu. Bolí z toho hrozně stehna a já lituju že nemám hůlky. Ocitáme se v Holubově, kde nakupujem nějaký ty rychlý cukry, abychom tu dnešní etapu doklepli. Cílovou destinací má být zřícenina Dívčí kámen, pro místní Dívčák. Zde se dá přespat, ale není to úplně legální. Vstup je tam mimo návštěvní hodiny zakázán. Čekáme co bude, protože pan správce tam ještě je, stejně jako pár turistů. Už se začíná šeřit a ochlazovat. V tom má Koli telefonát, že musí dom a tak se bohužel loučíme. Má doma nějaký povidnnosti, tak se nechá nabrat v Třísově.

Já jelikož nehodlám spát sám na zřícenině, natož čekat hodinu než se vylidní zatímco bych vymrzl, se přes značnou únavu a asi 30km v nohou rozhoduji pokračovat kolem Vltavy co to jen půjde a cestou někde zalehnout. Tady začíná moje solo akce. Jen já a moje hlava.

Venku se smráká po stezce nepotkávám ani človíčka, jsem tu sám s hučící řekou a úzkou pěšinou, která má nějakých 10km. Začínají mne chytat úpony levé kyčle. Klasický problém u delších treků. Jdu už přes závit a tak abych snížil riziko zranění, dělám si z silnějšího prutu hůl a kulhající noze pomáhám co to jde. Zároveň mám oporu, kdybych někde zakopnul. Pád do řeky tady hrozí na každém metru. Přidávám na tempu, chci to mít za sebou, tohle dneska doklepnu celý. Nechci spát na místě který neznám. Když se kousnu a ty 3 hodiny to vydržim se svojí paličatou hlavou plnou vířících myšlenek, lehnu si na Maškovci na krásnym, klidnym a opuštěnym místě. Je to ale ještě sakra daleko…

Snažím se nemyslet na to kolik jsou 3 hodiny chůze v solo režimu, když už se ti sotva nohy pletou, hlava se brání a břicho je stažený námahou. Cítim, že bych potřeboval nějakej ten cukříček, vytahuju sušený meruňky a posílám je tam za chůze. Nestavím, nedělám pauzy, vím že když se zastavím tak zatuhnu a už to nepůjde dál. Naopak přidávám. Při každým druhým kroku se zapírám silněji do větve abych si pomohl od bolesti. Ačkoli nasazuju fakt masochistickej režim, tak mě to neskutečně baví. Svítim si čelovkou pár metrů pod sebe a sleduju členitý terén abych někde nezaváhal a nezvrtl si kotník nebo se neposlal ze srázu. Je třeba dávat maximální pozor a proto nemám tolik času myslet na to, že už mám fakt dost. Mám v hlavě uplný prázdno, moje vnímání je omezený na střídání levý a pravý nohy, rekognoskaci terénu a poslouchání zvuků usínající krajiny. Je to návrat do primitivných časů, je to maximální prožívání přítomnosti skrze ty nejjednodušší smysly. Mysl osekaná na jádro své podstaty, dualistický vztah s přírodou založený na souboji a spolupráci. Základní princip přežití – vůle. A já jí mám. Nejsem v kdovíjaké kondici. Poslední 2 měsíce se střídala zranění a virózy, zkouškový ve škole, zhmožděný meniskus před 3 týdny -to jsem měl vidinu berlí na 3 měsíce a strach co bude. Teď jsem tady venku a vím, že to koleno drží a já prostě půjdu dál dokud moje tělo bude držet pohromadě už pro tenhle okamžik, kterej se nikdy nezopakuje. Na tohle jsem se těšil několik měsíců, na chvíli kdy si budu moct zase zahrát souboj tělo vs. hlava. To je to, proč tohle děláme. Je to o tom se překonat, přesáhnout svoje pozemský bytí ohraničený, spánkem, jídlem a povinnostmi všedního dne. Teď mám konečně čas pro sebe, nemusim dělat vůbec nic, můžu si lehnout před telku s pivkem ale právě protože nic nemusim, tak chci udělat všechno. Je to můj krátký okamžik v nekonečnu a já, jelikož mi tento okmažik byl dán, chci do něj nekonečno obsáhnout tím, že ho přetvořím na hodnotu. Hodnotu vykoupenou potem, bolestí a sebezapřením. Tohle všechno se mi žene hlavou ale nemá to konkrétní tvary slov, tak jak je teď píšu. Jsou to spirály emocí, pulzující život v mých žilách, v žilách týhle schránky vesmírnýho prachu, kterou řídím z centrály vědomí, aniž bych si to z velký části uvědomoval. Většina funkcí jede na autopilota a já zapínám autopilota i na chůzi, jeden krok, druhý…a můžu celý tenhle proces sledovat z povzdálí a zabývat se otázkami vlastní existence při pohledu na hvězdy zrcadlící se v hladině řeky.
…

Je 8 hodin večer, dorážím na místo, zvládl jsem to! Lehám si do spacáku a unaven pojídám jen studenou večeři, zapíjím ji teplým čajem. Víc už dneska nezvládnu. Je hrubě pod nulou. Na obloze hvězdy. Ach ty hvězdy, které ve smogu města není možno vychutnat. Tam jsou jen jakousi kulisou, které si nevšimneš při večerním návratu z práce nebo ze školy. Tady jsou tak neskutečně přítomné. Snad kdyby lidé více pozorovali hvězdy, zvedli své sklopené pohledy vzhůru, pochopili by směšnost svojí hondby za velikostí. Co je naše velikost, velikost našich činů, našich domů a bankovních kont vůči velikosti Vesmíru…Usínám.
Ráno se budím po šesté hodině. V noci mrzlo až praštilo a na spacáku mám slušnou námrazu. Dělám si teplou snídani a čaj abych si usnadnil vylíhnutí z mého péřového kokonu. Nestal se ze mne motýl, nestal se ze mne jiný člověk za jednu noc. Ale zase jsem se skrze silný zážitek naučil víc o sobě. Dávám se zase na cestu, pro toto povídání poslední, ale jen jednu z mnoha které mne ještě čekají. Všechny jako integrální část Cesty života.

Posledních 15 km do města už docela bolí, tělo má z včerejšího 45km pochodu dost. Ale je krásný den a já se nikam neženu.

Vždyť je sobota, začal mi víkend. :)