720 back stage – Boblebee

Minule to bylo o celkem novym přírůstku do 720 backstage hraček. Dneska tu mám ale pohled na věc, která mě už více než dekádu provází prakticky na všech venkovních aktivitách..

Toho divnýho „uhláku“ co nosím na zádech si všimlo už dost lidí, ale stejně i po těch víc než deseti letech, co ho nosím, se mě stále ještě občas někdo zeptá, co je to vlastně za bágl. Kdysi jsem si ho pořídil, protože mě to přišlo jako super ochrana zad a zároveň prostor pro ochranu foťáku nejen na běžný nošení, ale hlavně na kolo, lyže, motorku, prostě pro spoustu aktivit , co děláme. A co se za těch 12let nošení tohodle báglu změnilo?
NIC.

Narovinu říkám, že mě tehdy zaujal designem hned napoprvé, co jsem ho viděl a okamžitě jsem ho chtěl. Jasně – design – hodně individuální věc, nicméně za mě prostě pecka. Na začátku jsem teda ještě řešil jakej model z nabídky vezmu, ale ono těch variant v tý době moc nebylo. Sáhnul jsem teda po outdoorovější verzi, co má omyvatelnou spodní část, kde bágl sedí na bedrech.

A právě tuhle část báglu bych za mně vypíchnul jako první. Hned napoprvé, co jsem si ho vyzkoušel bylo jasný, že se na zádech prostě ani nehne. Ty „uši“ dole, co vedou do stran, jsou totiž natolik pevný, že mě bágl necestuje po zádech, když někde poskočim a tak stačí mít bederák zapnutej jen zlehka a né utaženej jak sufražetka korzet za dob francouzský revoluce. Takže první pocit na zádech byl takovej, že už jsem ho nechtěl sundat a protože doba byla nejistá a chvílema kolovaly zvěsti, že se s výrobou bude končit, sáhnul jsem hloubějc do kapsy a po týdnu vzal ještě jeden. Jo – přesně – hned na začátku a bez velkej zkušensotí, jsem si vzal dva tyhle bágly. Jeden s černým skeletem – na všední dny a pak jeden bílej, hodobóžovej, do kostela.

Po prvotním opojení, přišli ale praktický věci. Co jsem za začátku hodně řešil, bylo místo na pití. Teda ne že by mě vadilo si bágl občas sundat a sáhnout pro flašku s pitím, ale z vnitřní strany má bágl výměnný polstrování, kam se za zip dal vlastně schovat camelbag a hadice se po straně protáhla ven a chytla za jeden ramenní popruh. Dost jsem ocenil i kapsu na telefon, která byla v tý době sice z neoprenu, ale nějak se k dokonalosti zapomněl udělat i „nepromokavej“ zip, nicméně i tak, díky neoprenu telefon netrpěl když jsem bágl hodil na zem mezi šutry.

A tak bágl začal sloužit a já ho tahal naprosto všude. Všední verze se mnou letěla i do Kanady na půl roku freeridovat po Vancouveru a tam jsem si i párkrát vyzkoušel co skelet vydrží. Samozřejmě, že se snažim moc nepadat, protože honorář Jackass mě minul stejně jak premiéra filmu Decibely lásky, ale sem tam ten kreš na North Shore přišel a pak – padni, kam padni, když nevíš co je za stromem.

Výsledek, když jsem šel z kola ven do kotrmleců, byl ale vždycky stejnej, zádama do peřin, až jsem se občas divil, že se vlastně nic nestalo (o jedný záchraně při totálce na moto, co jsem viděl z první ruky ani nemluvim..).
Prostě za mě je tohle jedna z věcí, co patří už nejen ke spoustě vyjížďkám, ale pokaždý chrání nejen mě, ale i foťáky, skla, blesky, nosí jídlo pití a bez keců slouží.

A proč vlastně takovou ódu na radost z věci i po tolika letech?
Za mě si to prostě zaslouží.
Jen si ale říkám, kdo tu firmu dotuje, protože zákazníci jako já, co maji zboží na dekády se jim asi moc nevyplatí..

-a-

PS: Kanada fotky – Adam Maršál