Lajnu o trochu výš

Že ta highline vypadá dobře? Že z toho mrazí? Nebo že je to o ničem, protože je to pomalý a vlastně se nic neděje?
Tak o prvním pokusu pár slov uvnitř..

To, jak mě naposled vyškolila lajna nad vodou, jsem si pamatoval celkem slušně, ale právě proto se mě to v hlavě usadilo a nechtělo to ven. Klasickej šuplík, co nejde zavřít. Plán pro příště byl jasnej, prostě si vzít sedák a zkusit to nad vodou znovu a v klidu s tím, že by tam se mnou někdo byl. Jenže ona mě ta myšlenka žrala zevnitř, jak před pár lety červotoč šumavský hvozdy a tak si celá voda bude muset počkat a já vzal sedák a uprostřed týdne se vypravil do lesa.
Teda ono mě to žralo tolik, že když mě napadlo první místo kam zajít, tak jsem se bez velkých okolků zapakoval věci a vyrazil. Jenže – rokle byla zarostlá tak, že by směle konkurovala celý botanický v rozpuku i s masožravkama (čti rezavý konzervy od bezďáků, co dole v rokli číhali). Tak tohle místo už tedy ne. Takže bleskovej přesun na další místo. Tady už je to o poznání lepší, jen ty stromy rostou nějak do kopce, nebo se křížej. Bloumám teda roklí dobrejch 20min a pak mi konečně padnou dva stromy do oka – obrazně prosím. Jediná jejich nevýhoda je, že jsou poněkud –ehm- dál od sebe. Chvíli se je teda snažím v hlavě přesvědčit, jestli by si nechtěli stoupnout blíž k sobě, ale ani po jejich mocném obejmutí, za který by se onehdá nestyděl ani Zeman na Vysočině, se musím spokojit s jejich pěknou dvacítkou vzdálenosti. Moc se teda už nerozhlížím, ani nedumám a jdu to napnout. Jedná ráčna, druhá ráčna a pak pěkně ještě dolu pod lajnu natáhnout lano, samostatně zajistit, navlíknout sedák, cvaknout se, přeručkovat přes lajnu a cestou pěkně páskou sepnout po pár metrech lano k lajně. Back-up prostě musí být. Hotovo a jde se chodit.

Jdu teda ke straně, kde mě bude sluníčko svítit do zad, beru smyci, cvakám se a lezu nahoru a přesně v tu chvíli mě dochází jaká je to kravina.
Dívám se na druhou stranu a nejen, že je to strašná dálka, ale hlava odmítá vyslat signál do druhý nohy, aby udělala krok. Dejchám, sedám si, zavírám oči. Otevírám je. A – všechno je stejný. Žádná změna. Na druhou stranu je to prostě dálka jako svině, dolu je propast, moje nohy odmítaj poslušnost a to pokračuje postupně do celýho těla. Nefunguje nic. V hlavě totální motokros. Je prostě jedno, že mám jištění, je jedno, že jsem chodil větší dýlky, jedno je to všechno – neumím NIC! Neudělám totiž jedinej krok.
Půl hodiny bojuju s vlastní hlavou, která tuhle realitu budoucnosti prostě odmítla. V hlavě scénáře, jakže padám po pár krocích ze třech metrů, při pádu se mě do smyce motá noha a já jdu k zemi po hlavě apod. No hardcore, že by mě ho scénáristi pětizápletkových thrillerů záviděli.
Jenže takhle to přeci skončit nemůže – ne znovu.
Vítr, co se před chvíli zvednul a profouknul až sem, do lesa, se utišuje a nebe potemnělo. Stíny zmizely. Začíná lehce pršet.
Znovu se dramaticky zadívám na strom na druhý straně a pak na kopřivu u mý nohy, co se mě snaží celou dobu popálit. To, že mám kalhoty jí vůbec nevadí. Urputnost se jí nemůže odepřít asi proto, že se jí snažim těch 20min mimoděk zašlápnout. A pak mě to napadne.
Já to totiž nechci přejít celý.
Chci udělat krok a seskočit.
Jasně. Některý sousta jsou prostě tak velký, že by ti na ten hamburgr nestačila špejle a tak je třeba si je rozkouskovat.
Krok – seskok.
Kopřiva to vzdala, já vyhrál.
Druhej pokus – krok – seskok.
Třetí pokus – krok, dva, tři.. mám stabilitu. Jdu. A jdu dál.

A že jsem pak v půlce spadnul? To je jedno. To už je zas jiná kapitola. Knížka je ale otevřená a já zjistil jak jí číst..
Jak o kousek víc porozumět tomu, jak číst vlastní hlavu.
Občas i ty malý krůčky posouvají víc než sprint a stometrový skoky.

..next level highline..
-a-