Další rozměr

Tak tu sedím a přemýšlim nad dalším úvodníkem..

Hmm tak já prostě jen napíšu, že jsem byl na Monínci. O tom, že jsem tam byl s lyžema, jsem sice psal už v pondělí, ale pozornému čtenáři (nebo čtenářce) neušla zmínka o prachu a fotka kufru mýho auta.. Takže jo – bikovej Monínec, ale s jiným rozměrem, uvnitř..

Na monínecký sjezdovce sice leží sníh, kterej sem musel jet prostě zkusit na lyžích, ale hned vedle v lese, tam co jehličí a listí stále vládne, skrývá se tam pod tím nánosem podzimu biková trať. Zdánlivě nevábná to představa pro kdejakou bikeparkovou krysu, při představě, že stopu si musíš hledat zapadanou v listí a i přes to tě mnohdy její volba překvapí, že na kopec se musí tlačit i přes to že lanovka ti jede nad hlavou a že nikdo z lanovky neobdivuje tu umě projetou klopenku a tvý propadlý lokty. Ale právě navzdory tomu, se ta trať prostě ladem ležet nechat nemůže. A tak, když už na Monínec, tak pro dvojitou zábavu. Takže prkýnka zpět do futrálu do auta a kolo ven.

Po lyžovačce, kdy jsem si teda testnul jakej je ten letošní první sníh, tahám ven kolo. Ale ne mýho FR žluťáka. Už delší dobu totiž pošilhávám po tom, vyzkoušet nějakýho sjezďáka na 27,5 kolech. Ta vlna zasáhla i mě, ale ještě než mě zasáhne úplně, chtěl jsem si to prostě testnout tam, kde to znám jak svý boty. Teda spíš jako několikery svoje boty – jsou to už druhý Fivetny, co jsem tu na Monínci prošlapal. Takže když se naskytla možnost, zalítat si na sjezďáku, co má pod 17kg, na 27,5 kolech moc jsem neváhal.

Sice jsem byl ze svahu už trochu vofouklej  a ztuhlej, ale po prvních pár stovkách metrů tlačenky do kopce, se tělo dostává do rozumný provozní teploty. Poznatek první – to kolo je fakt lehký, což je znát právě už při tlačení, ale tenhle fakt beru zatím jako bonus. Tlačím teda až k boudě a tam mě hromada hlíny a srovnaný klopenky se zemí dávaj stopku. Přední kolo otáčim po svahu dolu a hurá dolu. Teda vlastně jsem trochu znejistěl – dyť já na tom kole ještě ani neseděl (když nepočítám ladění vidle a tlumiče v dílně) a právě se rozjíždim od boudy na gap. Ale co, je to sjezďák, tak to když tak nějak požere.

Nicméně žádný zběsilý no-control rodeo se nekoná a já se houpu a poskakuju dolu po trati s překvapivou lehkostí. Když jsem poprvé jezdil na 27,5 kolech na enduru, přišlo mě to, že v zatáčkách se musím víc opírat o klacky, ale teď už jsem na to buď zvyklej, nebo to dělaj i ty lehký kola. Fakt, kterej mě ale moc baví je ten, jak to kolo jede přes všechen bordel. Pocitově to je prostě, při dalších jízdách přes šutry a kořeny, rychlejší a tak se ve mě jen utvrzuje myšlenka, že pokud někdy sjezďáka, tak rozhodně na 27,pětkách kolech..

-a-