Vrtěti kolem

Tak jo. Je to jako jakejkoliv další den, kdy člověk prostě nemusí do práce. A co tedy s tím dnem? Variace možností s příchutí zimy, nebo strohý popis nudných volných dnů? Prostě něco uvnitř..

A je to jako pokaždý, když nevím co bych začal dělat dřív. Venku sice zima, ale když se člověk oblíkne není problém. Jen sedět doma by prostě nešlo. Takže jo – stejně jako vždycky – kolo. Hadry, další hadry a pak ještě neprofouknutlný hadry. Chrániče, čepice, helma. Jsem ready. Okolí Vidoule a Prokopáku mám najetý jak mlíkař cestu z kravína, ale stejně mě to tu pořád baví, takže z brány ven a dolů z kopce.

Jenže jak tahle cesta je v létě příjemná tak takhle na zimu, mám jen jedno slovo: Kuatojezimažesemsevícnevoblíkdopiče. Vracet se ale nemá smysl, vždyť pojedu za chvíli zas do kopce a tam se to vykompenzuje – prostě další přesvědčovací metoda pro hlavu. Ta první byla už ve chvíli, kdy jsem stál v obýváku, koukal ven a říkal si, co budu dělat. Tehdy tam opět převládla myšenka automatickýho pohybu a toho, že se prostě jdu oblíknout a ono se to nějak vyvrbí. Kopec, stejně tak jako ten automatickej pohyb, za mě teda řešej mojí nerozvážnost. Zima je ale krutá.

Na kopci pak sice dejchám jak drzína, jsme ale venku na kole a to je nejvíc. Den místo na kancelářský židli, kde jsem v poslední době trávil nějak moc času, vyměněnej za úzký sedlo modrýho kola. A mě to chybělo jak sviňa. Prostě motokros kancelářský krysy vykoupenej pár minutama venku na kole.

Ale vlastně je to bída.

Chyběj články.

Chyběj příběhy.

Hm.

A když já vrtím kolem, kdo vrtí mnou? Divný zjištění, že si nepamatuju půlku vyjižďky. Čistička na hlavu, nebo hlava bez odpočinku? Každopádně čas strávenej venku. A to že jsem sem vůbec dostal? Jo – ještě pořád, aspoň trošku, vrtím sám sebou..

-a-