Večerka

Ne, to není ta hvězda a není to ani to co hulákaj bigoši na vojně. To je prostě činnost, která přichází po tom, co venku zhasnou..

Už jsem na tom Snowscootu nestál jak je rok dlouhej a to jako doslova. A protože jsme zjistili, že jsme na tom s Čárysem stejně (chyběj řídítka v ruce), padlo rozhodnutí, že poté, co se srazíme na mítingu na Monínci, naskočímě po roce na tyhle sněhový bestie a večer rozčísnem mažestr dohlubka širokou orbou.

Svah nasvícenej jak závodní okruh na noční Grand Prix, akorát lidi se po něm pohybujou tak trochu jako částice pro který platí teorie chaosu – teda spíš praxe. Skoro bych zaved nějaký blinkry, protože ani zpětný zrcátka by nepomohly, když do nich nekoukaj lidi v autě, proč by měli na svahu. Míhaj se tu prostě celkem nekontrolovatelně. Naskakujeme nicméně na lanovku a ta nás nahoře háže na svah.

Jako první jízda? Po roce? To bude metal! A tak si ještě před rozjezdem opakujeme pár pravidel pro tyhle splašený sněhový trubky:

1. Řídítkama se tahle věc neřídí.

2. V zatáčce musíš stát na vnitřní noze.

3. Těžiště permanentně vepředu.

Ten zbytek je pak už určitou kombinací toho všeho výše a ještě trochu metalu, protože kličkovat mezi spletí klackařů a borďáků je prostě metal vždycky. Nakonec ale po všech obavách je to už po chvíli celkem v kontrole a tak začínáme zrychlovat. Hehe..

Před zimou se nám ale nakonec zrychlit stejně nedaří, takže nakonec ta večerka stejně vyhrává a minimálně nás zahání do restauračky.

Je to pohoda tyhle ty večerka a jsem rád, že si je užívám už od mala. To první noční lyžování (tehdy ještě v Československu) bylo právě na svahu, kde jsem jako lyžník vyrost – na Žalý.

-a-