Blbý nápady

Jako třeba že támhle by šlo vylézt. Tohle by šlo jet rychleji. A nebo že tamto by šlo přeskočit. A tak si kroutím hlavou a napadaj mě tyhle nápady a pak, když se najednou člověk blíží k hraně..

Toho sněhu se letošní zimu nějak zatím všichni nemůžou nabažit. FB a instoš se plní bílíma selfíčkama z resortů, kde vloni tráva touhle dobou žloutla suchem a mrazem a na jihu Itálie laviny hýbou barákama. Zima prostě letos jede fakt plnej kotel. A tak i lidi začínaj blbnout a vymýšlet kraviny. Běžnej lyžník, nebo borďák, co vytáh skluznice 2x za sezonu má teď při čtvrtý návštěvě svahu pocit totální vyježděnosti a tak ho svah začne nudit. A což takovej Monínec, kde to prostě přes kilo nepojede, ani kdyby ti za krkem seděl bernardýn. A jak tak kydá nejen z děl kolem svahu, ale i z nebe, je trochu totho sněhu i v lese. Hm v lese, i na bikový trati. A co baví lidi v létě, bude je bavit i v zimě – klopenky!

Sedím na lanovce a čumím si pod nohy, jak je teď na easy lajně vyjeto snad víc stop něž v létě od kol. Jasně děcka se bavěj. Občas i a doprovodu rodiče. Pohoda. No, když jsme byli malý, taky jsme vymetali každej pařez, bouli, nebo cestičku v lese a level zábavy to byl pořádnej! Občas někdo vylít do lesa, nebo se rozplác o strom, ale to k tomu patřilo. Neustál jsi to – neměl jsi tam co dělat. A tak se dál dívám po bikový trati až k místu, kde jsou pod boudou gapy a na nich – žádná stopa! Hmmm.. Trvá mě asi pikovteřinu se rozhodnout, že to půjdu zkusit. Co jde v létě z kopce na kole, musí jít v zimě s rampuchem v nose na lyžích, si myslím. A tak už jen vyhlížím i první gap nahoře u výstupu z lanovky. A protože ani tady není na dopadu žádná stopa, je to jasný – jdu to zaskočit.

Na lávce je tak deset čísel sněhu a jen na dopadu, na pravý straně, čumí kus pletiva z pod sněhu. No jasný, prostě skákat doleva. Ten horní gap jsem zaskočil už kdysi, ale to byl ještě ten původní, menší. Vloni se předělal a musí se na něj už docela valit, aby to bylo na kole dočista a mě je jasný, že tohle nemám šanci na lyžích z postranní cesty rozbruslit ani náhodou. Na lávce si ještě prošlapávám lyžema cestičky, aby mě to tolik nezpomalovalo, když už s tím nepůjde nic udělat a pak už jen koukám odkud z lesa se asi tak musím rozjet, aby to dalo správnej speed. Ušlapávám, si teda nahoru mezi stromy vedle skalky kus sněhu a dávám jeden pokusnej nájezd až k lávce a před ní brzdy. No – pocitově by to asi mohlo vyjít, když to na lávce pak moc nezpomalí. Znova nahoru. Naklapnout lyže a jde se na to. Odraz od hůlek, jak sjezdaři při startu na svěťáku a snažím se pumpnout ještě nohama na malý bouličce. Blížím se k lávce, malá zatáčka na srovnání a teď už nejde zastavit. Rychlost dobrá. Konec dřev se blíží. To dám! Lehkej odraz a už to letí. Dopad je můj. Žádná hrana, ale i tak jsem to měl akorát. Nával endorfinů. Radost. A tak dokud jsem správě nastartovanej, jde se na gap pod boudou.

Přijíždím tam a hned zjišťuju, že tady to teda moc nepojede. Nejspíš se budu muset rozjet až ze sjezdovky od sloupu, protože lávka je na začátku do kopce a pak prostě rovina. Stejně jako nahoře si několikrát ušlapávám stopu a jdu si zkusit jeden rozjezd. A tady začíná lehký drama. Budu muset projet kolem boudy už docela v rychlost, ale jsou tam lidi a navíc tam maj na kraji sjezovky lyže. Čekám teda na správnej okamžik a jakmile se mezi boudou a sjezdovkou nikdo nepohybuje, rozjíždím to. Náskok ze sjezdovky k boudě, kolem ní v plnejch, malej stepdown, pravá zatáčka vnitřkem a přes tu bouli, co tam je v létě se snažím pumpnout nohama, lávka se blíží a já – plný brzdy.

Čumím na to, drbu se na hlavě a mám divnej pocit. Mrknu ještě nahoru, jestli ten kopec za těch pár vteřin třeba nevyrost a pak znova koukám na lávku. Tak tohle bude just. Znova si prošlápnu stopu na lávce a na konci koukám na dopad. Vole – dyť je to pár metrů. To skoro skočíš snožmo. Jelikož tu ale nechci trénovat Ploce, dívám se i vedle lávky, kdybych měl fakt problém, jestli by to šlo odskočit vedle – hehe do rockgardenu.. a jak si tak rozjímám, přijíždí zezedu nějakej borďák a po menší nižší lávce jede až na konec. Jede pomalu. On jede ale fakt  POMALU. TVL TO NÉ! Ten exot přejíždí odraz a padá do díry mezi odrazem a dopadem. Jako viděl jsem koně blejt, hada chcát, žábu mlátit pěstí do skály, ale tohle – to jsem ještě neviděl. Ještě chvíli nevěřícně vejrám, ale protože se týpek celou dobu hejbe a snaží se odštrachat pryč, ani tam nejdu. Já totiž nevim co mu na to říct. Zapíná si znova vázko a pokračuje pryč, dolů, lesem.
Otáčim hlavu nahoru a fyzickou silou, stoupaje po trati vzhůru, se snažím pasáž uplynulých 30ti sekund mojeho života vytěsnit (jak je vidět moc se to nepovedlo). On jel prostě pomalu, já to skočim – spásná myšlenka, co mě utvrzuje v mojí pravdě, běhá mi vědomím a přehlušuje ostatní vjemy. A tak najednou stojím na svahu, vedle sloupu a čekám, až se vedle boudy uvolní místo. Čekám a ze soustředěnýho rauše mě vytrhne až vzpomínka na jedno bikový video, kde se Lacondeguye někdo ptá na podmínky a vítr a on bez mrknutí oka odpovídá, že když je závod a fouká a máš jet, tak máš prostě jet teď, protože ten závod je teď. A tak si tu čekám až přijde to moje TEĎ. Na kraji sjezdovky  jsou lyže – ty přeskočim, motaj se tam děti – ty nepřeskočim. Ale najednou – díra! Děti nikde. Teď!

Brusím co to jde. Konec sjezdovky. Odraz, přeskakuju lyže. Děti nikde. Kolem boudy o trochu rychleji než minule. Stepdown zamačkávám do dřepu. Gravitace pomáhá. Bouli před lávkou tlumím co umím, sešlapávám jí a najíždím na lávku. A stačí prvních pár metrů, aby mě došlo, že tohle je špatně!

Zpomaluje to jak prase a tam, kde přestala pomáhat gravitace a vládu nade mnou převzala setrvačnost, to jde se mnou z kopce rozhodně jen obrazně. V půlce lávky mrknu vlevo – to nepůjde. Mrknutí bylo dlouhý – jsem u konce. Rychlost špatná. Odraz mocnej. Dopad se blíží.

PO-MA-LU.

PLÁC!

Na dřevo. Na dopad. Patkama asi 10cm do začátku dopadu. Odjížím to.
Teda, vole, mě lepilo, jako už dlouho ne. A tak nějak z toho vlastně nemám ani radost. Přijde mě to stejný jak skákat 3m dropy na placku. No fun, lot of pain. A tak jedu dolu a mám jasno.

Lávky zavřu.

Moje přesvědčení ještě podtrhuje malej kluk co vjede na dřevěnej most na easy line a když zjistí, že nesjede konec otáčí se a v tu chvíli na lávku vjíždí holka, sedá si na prdel a míjí ho tak, že mu přejíždí lyže a málem oba padaj z lávky ze 3m do šutrů. Fuj! Tohle bylo i na mě prostě moc. Sníh nesníh tohle by bez zlomeniny nebylo.

Beru si dole od kluků na velíně mlíko a plot a všechny dřeva zavírám. Jestli si někdo chce hoblovat hrany o šutry v kopenkách, tak nou-problem, ale dřeva, na dřeva prostě ne.

Nemyslím si, že bych byl kdovíjakej lyžník, ale po čtvrtý na tom taky nestojím a já to měl just. Takže tím, že  jsem to zavřel, jsem sice připravil o zábavu pár lidí, ale možná jsem je tím připravil i o zkušenost sledování nemocniničních stropů.

 

Některý nápady, jsou prostě blbý.

-a-