Minout SNOW

Tak jo jsem sice zpět z hor, ale tam kde měla vládnout bílá stopa, hory se do půlky zelenaly a šutry číhaly ve snaze zakousnout se do skluznice jak Tom do Jerryho.

Takže jak, přišlo to jaro?

Hele jo, neděle večer a den byl jak malovanej, takže jasná zpráva, že jsem byl jezdit na kole. Taky mě ty klacky v ruce po 14ti dnech dost chyběly. Teda já jsem vlastně 14dnů v kuse klacky v rukou držel, ale měnil jsem jen mezi rovnejma od Volklů, nebo takovejma křivejma od Leki. Uteklo to ale rychlejc než děcko po prvním kari na mísu. Každopádně po zavěšení telefonu, kterej právě proběhnul, mám takovej pocit, že jsem ten sníh letos tak nějak minul.

V Čechách se zima vcelku povedla. Oproti posledním pár sezonám se muselo ve střediscích dosněžovat jen částečně, ale já v řetězech korporátu a představy dovolený, jsem se prostě těšil na sníh ven do těch Alp a tak to u nás ani pořádně neužil. Uteklo mě díky tomu sice pár projektů co jsem chtěl už dlouho na lyžích naskákat, ale víš co – ty Alpy. A tak pln nadšení vrhám se do těch 14ti dnů v kopcích za hranicema naší republiky vybaven dvojema lyžema z Happysportu. Jedny tak trochu prašanovky se zvedlou patou a druhý obřačky na raní palbu po manžestru. O Itošce jsme už psal a ne že by tam sníh mimo sjezdovky nebyl, ale pořádnej pudr, do kterýho by se dalo bez bolesti hopsat, to tam jaksi chybělo. Každopádně o brázdění sjezdovek v mikině nouze nebyla. Pak ale přesun do Francie, což byla vůbec zábava. Dvoje lyže, velká taška a ještě bágl. Vlakem do Milána, tam přesun metrem (pěkně s přestupem) a pak čekačka asi 6hod na nádraží a následná cesta busem cca 6hod (kdy např. na hranicích vlítli do autobusu celnící a odvedli si jednoho černocha, kterýho už nevrátili, nebo chlápek přes uličku co si nepřetržitě povídal sám se sebou nějakou hatmatilkou.. a já furt koukal, jestli nemá v ruce tlačítko od rozbušky..) no prostě stav cesty – ideál. Takže když konečně vyskakuju v Albertville, někdy kolem půl 12 v noci a čekám na odvoz autem od táty, jsem pln očekávání, jaký byli dojmy z prvního dne lyžovačky v Méribel.

Bídný. Tatík hlásí nejmíň sněhu za posledních několik let a cestou tam navíc začíná jemně pršet. No říkám si, že jsme ještě dole v nížině a že se to zlepší, ale když ani v 1700mnm, kde spíme, stále prší, moc do zpěvu mě neni. Druhej den ráno sice skrz postupně rozpouštějící se mraky, na nás začíná mrkat i sluníčko, ale sníh je pekelně těžkej, mokrej a během chvíle jsou boule jak prase. Ale co – aspoň budu mít nadřepováno – hehe..

A tak si to postupně dřepuju týdnem, kdy teda ráno to bylo zmrzlý, ale rolby stejně ty boule úplně nevyhldili, takže se mě párkrát stalo, že jsem to v plnejch vytankoval ze zatáčky nebo přes nějakou hranu a tam prostě bordel kterej v rychlosti dost přes kilo nechceš potkat. Naštěstí ale za hranicí lanovek šlo občas ještě vylézt o kousek výš a tak jsem si alespoň párkrát vyťáp pár set metrů a tam sníh celkem ušel. Nicméně v sobotu ráno se balíme se ségrou a jedem zpět do ČR. A tak uteklo 14dnů na bílejch svazích a tady v Praze, mě vítá jaro. A tak si neděli dávám na kole a těším se, že začíná ta pravá tričková biková sezóna.

V neděli večer – po prvních jarním dni na kole, telefon z Francie:

“Čau, no ještě že jste odjeli. Právě tu napadlo 40cm prašanu…”

-a-