4 kopce a jedno údolí

Od dob kdy Všenorská trať byla tou jedinou blízkou DH tratí pro pražáka, uteklo už tolik vody v Berounce, že nejen že se na trati už nejezdí pohár, ale vidět tam někoho v plný polní je spíš raritou. Okolní kopce totiž skýtaj tolik možností, že Všenory stávají se nedělní siestou..

Teda ona to úplná siesta být nemusí, ale pěkně popořádku. S Dejvem dáváme spicha v devět u Zdenky – hotel a hospoda pod touhle jednou sukní už sice nefunguje, ale parking tady prostě je a tak tohle místo využívá stále dost lidí. Vyrážíme teda nejdřív okouknout okolní Frantovi traily a právě tímhle všenorskym DH to hodláme zakončit.

Nejprve tedy na prostější kopec, kterej má sice celkem prudkej výjezd po áčku, ale David je mladej závoďák a já ze sebe takhle po ránu snažím vyskouat nějaký zbytky XC minulosti. Po pár minutách jsme teda na začátku prvního sjezdu a nutno podotknout, že si z toho nepamatuju vůbec nic. Mládí má přednost, takže se nechám vést a držím stopu co to de. Nový Highrollery držej jak pes, až mě to pořád udivuje a tak se tomu mladíkovi předemnou lepím na jeho zadní gumu jak rozvášněnej silničář před finálnim spurtem. Tady ale levá střídá pravou a míst k předjetí tu moc není. Navíc, občas mě tak trochu překvapí nějakej poskok a tak si radši stopu nechávám ukázat. Na rozjetí tenhle sjezd určitě prověří. Pár prudších pasáží a záseků na konci zatáček taky nejsou málo.

Dole pak hned kousek po áčku a už to zase mažem do kopce, takovou příjemnější alternativou výjezdu k Černolicím. Mezi chatovou kolonií se tak dostáváme až nahoru na Brdy a tady pár kiláků po červený hřebenovce. Nakonec znenadání doprava a další sjezd je před náma. Tentokrát ne tolik prudkej a s jedním traverzem, ale o to byl delší a ruce si rozhodně neodpočinuly. Drncá to tu přes ty kořeny a kameny fest, ale zas je to pěkně rychlý a sem tam menší skočík rozhodně potěšil. Dole sice trochu řešíme ušlou zadní gumu na bezdušáku (když ty tlaky pod 2atm jsou prostě divný: D ), ale jinak ani tenhle sjezd neměl chybu!

Stoupání a zas pěkně zprudka. Tady se to po šotolinový cestě nedá moc okecat, prostě točit nohama do kopce a když už nemůžeš tak přidej.. Muhahahaaa.. No jinak se člověk nedostane na vyhlídku Hvížděnec,  ze který začíná další sjezd a tentokrát je ten začátek fakt vostrej. Teda možná ani ne tak svou prudkostí, ale těma břidlicovýma šutrama, jejiž hrany a zuby číhaj všude. Teda tady chybovat nechceš!

Šutry a jeden prudší, ale krátkej sjezdík ze skalky, na začátku tohodle trailu, mu dávaj tak trochu kanadskej punc. Každopádně se trail pak vyhladí a ke konci už je to taková příjemná hliněno hrabanková střelba s pár odpalama. Zdárně máme za sebou i tenhle trail v kompletu se všema nástrahama, včetně pěknýho odpalu z padlýho stromu a padáku mezi dvěma skalkama a čeká nás výšlap ještě jeden. Na finální všenorskou DH trať.

A tady potkáváme právě tak trochu paradoxně – sjezdaře. Prostě maník s DéHáčkem, s integrálou a komplet chráničema a v tu chvíli se na nás kouknu. Oba máme s Davidem malý helmy a ok aspoň ty chrániče na kolena. A tak si říkám, kam se ten sport posunul. Jasně, že materiály a pružení a bla bla bla.. všechno šlo nahoru, ale jezdecký skilz se nějak neposunuly. Okolnosti? Přístup? Nebo co to je, že tu stojím na DH trati, v XC helmě a připadá mě že je to OK?

A tak mě napadá: To Enduro – to je ono. Prostě tahle větev co sebou přinesla asi nejuniverzálnější kola na ježdění úplně všeho, dává z mýho pohledu odlišnost přístupu v ježdění z kopce. Tratě zůstaly, na závodech je velká helma povinnost, ale v tréninku, nebo na vyjížďku? Je to na tobě. A tak si letíme dolu v malejch helmách a ještě cestou potkáváme další podobný exoty. Malý helmy, velký skoky.

A jo, je to fain, jen se to tak nějak posunulo a vítr ve vlasech je cítit víc a víc.

Tak hlavně žádný rány vo zem..

-a-