War zone

Vrátit se nepřichází v úvahu. O dvě ulice vedle se rozpoutalo peklo. Ulici za mnou prosvětlujou skrz ustupující dým reflektory. Nezbývá než běžet pryč. Běžet a modlit se, že mě nedostanou..

To, že se stane něco zásadního člověk prakticky nikdy neví dopředu. K tomuhle se ale už nějakou dobu schylovalo. Už několik měsíců dopředu bylo vidět menší náznaky. Lidi začli být nervózní, mít před sebou postupně tajemství větší než schovává v oblasti 51 a začli vyrážet do obchodů na lov potravy. I přes zmanipulovaný média to prosakovalo do podvědomí všech.  Konec se blíží. Je jedno kdo jsi, kolik jsi vydělal, jestli máš dudlík, nebo měříš metr devadesát a máš padesátku nohu. Na tomhle světě tomu neunikneš. Tedy, neunikne většina civilizace. Ten zbytek má ještě šanci. Šanci zůstat skrytí, nebo utíkat.

Volbu utíkat jsem si nevybral. Narodil jsem se do ní. Můj papírový a následně digitální otisk vstoupil do databáze odkud nejde vymazat jinak než totálním kolapsem společnosti zaznamenaných. Tisíce dat se dobrovolně chrlí do cloudovejch úložišť bez respektu na možnosti zneužití. Jako jímky bez výpusti plní se disky sračkama a mraky nasávaj i sebeměnší špínu, co kdo kde vypustí. Z mraků složený, ty krásný, zdánlivě bezpečný a bezedný řešení, nabízejí se na trhu pod povrchem plovoucího ledovce k dolování vlastního prospěchu a moci, pod vodou studenou a černou tak, že ta většina civilizace ani prst nesmočí. Stačila by jedna neopatrná návštěva toho světa a jejich počítač by zmodral strachy, jak freediver po dlouhym ponoru.

 

A tak utíkám.

Bez GPSky.

Bez telefonu.

Bez virtuální stopy.

 

Kolem lítaj dělobuchy. Je Silvestr a lidí vypouští reálnej stres z virtuálního světa. Slaví přežití pomíjivosti okamžiku a s rukou nataženou svíraj ten svůj virtuální svět.

Co je ale ta pravá realita?

Tak zkuste občas utéct.

Jen tak, jako dřív.

Sami pro sebe..

 

-a-