Legendární votáčka..

Jsou místa co se lidem vykouřej z hlavy jak předvolební sliby politiků. Pak jsou naopak místa, který se lidem do hlavy dokážou obtisknout s razancí Tysonovi rukavice.

A pak jsou ještě místa, který maj místo tý rukavice špendlík.

O těch prvních nevíš – zapomeneš. Druhý zkusíš 50/50 a když to nevyjde dostaneš ránu. A ty třetí jsou spíš 90/10 a tak tě bodaj pokaždý, když se blížíš..

Napsat hned v úvodu, že budu zase psát o Všenorech, byla by to nuda. Vždyť tahle trať je tu snad ještě dýl než doba kdy Franta Mrázek řekl poprvé „Downhill..“. I přes to, že se ale Všenorskej kopec brázdí různejma stopama skoro dvě dekády, je tu jedno místo, kde se dělilo zrno od plev již v počátcích a z chlapců stávali se drsný downhill killers. Skoro dole, kde už toho má průměrnej pražskej fotr od rodiny plný zuby a prolítne centrifugou následuje tak 50m rovinka na jejímž konci je doleva zatočenej gap.

Do poslední chvíle tam ten dopad za rohem jen tušíš a stejně tak tušíš, že se tam může sápat turista do kopce. Bylo vždycky teda lepší poslat někoho napřed, aby hlídal, ale když je člověk sám musí si vystačit s menší rychlostí, mohutným hvizdem a ještě mohutnějším banánem. Jinak zvoní hrana ráfku, turistovi a popřípadě tvojí peněžence.

Časy se ale mění a dnes je tohle místo, teda hlavně jeho nájezd, vyhlazenej jak Kashima coating na Foxinách a tlumiče sežerou i středně rostlýho psa, natož hranku na dopadu. Kola toho navíc vydrží neporovnatelně víc, takže i při nedoskočení udělá jen zadek bum a jedem dál. A tůristi už taky tušej, že v lese nejsou sami a obzvlášť v okolí Prahy maj se na pozoru.

Situace na tomhle místě o 10let dřív vyžadovala ale úplně jinej přístup. Většinou se zastavilo na hraně gapu, všichni uznale koukli dolu, dvakrát se zkusil nájezd a nakonec se vždy našel někdo, kdo zůstal hlídat. Ona ta hrana totiž byla šikmo. Dneska je tam moc pěkná rovná plošinka, dřív ale tenhle skok vyžadoval nájezd z boku, překonat strouhu vymletou od vody a pak odraz ze šikmýho svahu do zatáčky, kde bylo častym pravidlem, že levej pedál musel být o trochu výš, jinak sis jím na odraze škrtnul o zem. To, co následovalo po škrtnutí, bylo pak dlouhý vyprávění v hospodě u Zdenky o tom, jaký salto-mortále tam kdo vytočil.

Byl jsem tam mockrát a pádů za tu dobu viděl taky dost a možná i proto, když jsem se tuhle v sobotu blížil s bandičkou, co nehctěla zastavovat, k tomuhle místu, prolítla mě hlavou myšlenka, že já se tam ještě nikdy nevyndal. A to bylo jak píchnutí špendlíkem. Protože ani mě se zastavovat nechtělo. A tak jsem další jízdu vzal alespoň telefon a jel napřed, že klukům udělám fotku a pohlídám tůristy. Kopec jsem si i tak užil, ale bylo zvláštní vidět tohle místo po takový době zase z role diváka.

Ten den jsme lítali nahoru po áčku díky Danovi, co splašil dodávku i s řidičkou a tak nás sedm kousků naskákalo do plechový bedny a velký pastorky na endurech měli volno. Takže Dane, moc díky za vývozy za nulu!

Byl to den na nezapomenutelný trati s ještě nezapomenutelnějším místem. Jak jsem slyšel od Filipa Šraila, prostě trať s takovou legendární votáčkou..

-a-