Všechna tíha světa..

Občas mám takový záchvaty psaní. Není to snad proto, že bych toho měl málo co na práci, ale ty myšlenky chtějí ven. Na pomyslný papír. Text krátkej. Spíš pro nějakej teenagerovskej blog, ale já sem furt takový dítě. Tak další kraťounkej záchvat psavosti uvnitř..

Vzduch kolem voněl. Najednou nebylo kam spěchat. Pára jako by mrknutím oka začla plnit les. Bylo po dešti. Slunce si teprve začínalo razit tunely skrz mraky, aby se naplno opřelo o vodou nasáklou půdu a vrátilo přírodě balanc. Že je promočenej na kost, si začal uvědomovat až teď. Byl sám a daleko. Zatřásl se. Síla v něm začala slábnout a na jeho ramena padla tíha světa. Svěsil mezi ně hlavu a oči zabodnul do jednoho místa na zemi, jako by tam hledal útočiště. Dělá to tak vždycky. Pomáhá to. Teď to byla malá louže v jehličí. Jako by vyřešila vše za něj. Za chvíli tu nebude, vsákne se, vypaří? Hlavou se mu začli honit myšlenky na jeho život. Problémy v práci, neshody, ústupky. Vše na něj padlo hmatatelnou tíhou vlastního těla. Hlava ovládla tělo a napětí ve svalech povolilo. Nohy ale podklesly jen o kousek. Níž se dostat nemohl. Dosedl.

„A je to tu zase..“ – pomyslel si. „Zase mě podrželo kolo“. Oči přeskočili z louže na představec a rukama sevřel řídítka tak pevně, až mu zbělaly klouby. Usmál se. Byl sám, v lese, promočenej na kost, ale šťastnej. Pohodil předním kolem a rozcáknul louži. „A je po problémech, vole..“.

Otočil kolo a vyrazil zpět. Usmíval se. Věděl totiž, že těch pár minut endrofinu v lese mu nadělilo zase slušnou zásobu energie do boje v tý betonový džungli.

Tak co?

A kdo podrží v depce Vás?

:)

-a-