“Ale já skákat nemůžu..”
“Tak se budeš dívat jak skáču já!”
Teda úplně přesně takhle ten rozhovor s Tomášem nebyl, ale daleko od pravdy určitě nebudu. Tak pár řádek o tom, jak se neskáče z mostu najdete uvitř..
Ono to už bude několik měsíců, co jsme se na mostě nesešli a málem jsem tam nebyl ani teď, ale cesta z města za čímkoliv je lepší než sedět doma, ve vedru a čekat, až nastane večer, aby si mohl jít člověk lehnout a zas nadávat jaký je vedro. Každopádně když Tom napsal, že se na obzoru jeví další skákací akce, měl jsem velký cukání jít si skočit taky.
Každopádně rameno ještě není úplně v pořádku, takže se trochu obávám, že nějaký motanice vzduchem s následným slaňováním, by mu asi moc k rozumný rekonvalescenci nepřidaly. Dávám teda sice skokům valem, ale aspoň vejlet k mostu s lehkým projetím na silničce v plánu je.
Na most dorážíme s Hannie přesně ve chvíli, kdy už má Tomáš natažený lana a kolem se srocuje pár kamrádů, kteří prahnou po zážitku, co se do hlavy vrývá s účinností nejsilnější drogy. Znám ten pocit z našich prvních pokusů, kdy samotnej příjezd k mostu a první procházka po něm zvedala tep, jak když se na tebe v plnym řítí tank a ty nemáš kam uhnout a postupně vše přechází do stavu vyplašený laně, hledíc do očí geparda – to když najednou člověk stojí z druhý strany zábradlí a slyší odpočítávání. Svaly ztuhlý, mozek vyplej a přesto všechny smysly jedou na 100%. Vše se najednou děje tak nějak mimoděk.
A tak stojím na mostě, cvakám něco málo fotek a sosám si tu euforii z lidí, co si přišli vyplavit adrenalin do krve. Když jim Tom váže lano, někdo mluví, někdo mlčí a jen reaguje na ostatní gesty. Od chvíle, co ale přelezou zábradlí, jsou v tom všichni sami.
A stačí jim jeden krok..
Tak snad příště..
-a-
..a pár fotek v galérce bude zítra.
