ROMANTICKÁ DOVOLENÁ

zyklodovolena-13

Články, stejně jako mince maj dvě strany. A tudíž některý nemůžou zůstat bez odezvy. Ten druhej pohled na to, jak může vypada taková Zyklodovolená je tu. A to přímo z klávesnice druhýho účastníka zájezdu – Karolíny.

Revandž v podobě domácí zabíjačky je zde!

 

Znáte to, celé léto makáte, abyste si mohli užít aspoň pár dní zaslouženého volna se svou drahou polovičkou. Všechno jde hladce, děti dáte k babičce, psa se vám povede upíchnout u kámošky, na dálnici jako zázrakem není zácpa a vy vyrážíte za odpočinkem se sladkou nevědomostí, jak se to ještě může všechno zkomplikovat.

Ani já ani můj kluk nejsme zrovna žádný velký sportovci. Nijak se netajím tím, že místo dřiny v posilce a vyvážené fitness stravy si radši večer po práci dám lahváče, čipsy a pracovní stres si vybiju při vyvražďovačce zombíků na PS4 mnohem líp, než kdybych měla večer natáhnout elasťáky a běhat po Santošce, jako idiot. Jenže, třicítka mi před pár měsíci odzvonila a pravdou je, že to spalování už nefunguje jako dřív a abych si nemusela brzo kupovat v Sanu Babu batikovanej hábit velikosti kombiné Haliny Pawlowský, zahlásila jsem doma, že bychom se měli začít trochu hejbat. To množné číslo jsem použila záměrně, protože jsem přece žena a já vím prostě nejlíp, co přesně chce můj muž, dokonce to vím líp a dřív, než on sám.

DEN PŘÍJEZDU

Kupodivu Vojtěch s mým nápadem, že pojedeme na kola, souhlasil a k mému údivu si pořídil i takový ty legrační elasťáky pravdy s plínou na zadku, ale se slovy, že přece není žádná „cyklobuzna“ se v nich narval do kraťasů, aby to nevypadalo. Kromě toho, že si na několikadenní dovče dáme pořádně do těla, jsem se těšila i na to, že pojedeme sami bez dětí a užijeme si taky trochu zasloužený romantiky. Přítel má totiž z předchozího vztahu dvě děti, bohužel ale pokusy svádět na ně, že mi zničily postavu, mi doma neprošly a já se musela smířit s tím, že si za svoje kila navíc můžu sama. Konečně přišel den Dé a my jsme vyrazili. Vojtěch se rozhodl, že mi trochu přiblíží dobu svého mládí, která už je, přiznejme si to otevřeně, nenávratně pryč, a zajistil ubytování v chatce v jednom z kempů nedaleko Slavonic. Aby to mělo tu pravou „atmošku“, neváhal nakoupit konzervy leča a také pověstné Trenčianské párky s fazulou, což chytře doplnil zásobou kukuřičných křehkých plátků, když teda teď žiju zdravě a nejím to pečivo. Nesmím ale zapomenout zmínit, že žiju s člověkem, co je schopen půl hodiny olizovat poštovní známku, protože neví, že se doby změnily a už to funguje jako nálepka, a tak mě jeho dietologické praktiky až tak nepřekvapily. Když to vezmu kolem a kolem chatka nakonec ušla, povlečení čistý, postele sice oddělený, ale nezdevastovaný. Srazili jsme postele, ale od očekávanejch intimností rychle sešlo. V chatce bylo totiž tak nechutný vedro, že jsem se obávala, aby Vojtu nekleplo a já nedej bože nezůstala přivázaná k posteli, jak v tý knížce Geraldova Hra od Stephena Kinga s tím rozdílem, že bych se pomoci sice dovolala, ale hanbou bych si radši zvolila smrt.  Nic, vyhodnotili jsme to, že bude lepší, když vyrazíme na kolo a zablbnem si večer. Takže ujeli jsme prvních deset kiláků po okolí. Jak se ukázalo, Vojtěchova slibovaná rovinka se proměnila v dost kopcovitej terén, takže jsme hned po příjezdu zapadli do místního kempového „bufetu“. Místo romantický procházky a večeře při svíčkách začal Vojtěch nosit se slovy „pij, ať seš povolnější“ další rundy. Je třeba zdůraznit, že jsem téměř dva roky nepozřela žádný alkohol, takže to, co se dělo po těch panácích 70% Tatranskýho čaje, mám trochu v mlze. Prý jsem sice odcházela do chatky se slovy ‚doufám, že mě cestou někdo znásilní‘, ale vzhledem k tomu, že jsem se probudila oblečená v cyklohadrech se k tomu kupodivu nikdo neměl.

DEN DRUHÝ

Kocovina a bolest hlavy nám nedovolila nasadit to pravé cyklotempo. Každých asi tři sta metrů jsme museli odpočívat, jako dvě trosky, zatímco kolem nás svištěly davy rakouských důchodců na elektrokolech. Do Slavonic, kam jsme měli v plánu přijet na dopolední kávičku, jsme přisupěli až někdy po poledni a pracně spálené kalorie jsme okamžitě doplnili řízkama s bramborovým salátem. Můj křepký stařík si asi chtěl připomenout zážitky z války a museli jsme se vypravit vomrknout nějaký bunkry v lese, či co. Pořádný šnycl zřejmě vrátil Vojtěchovi krev do žil a proto nedbaje mých protestů, zavelel, že dáme pořádnej terén, střemhlav se pustil z kopce a asi po deseti metrech sebou švihnul. Narazil si zápěstí a vrazil si řídítka do stehna. Mumlala jsem něco o tom, že jsem to říkala, ale když jsem viděla, že vyskočil, jak Harapes na pódiu Národního, usoudila jsem, že je v pohodě.  Na konci dne jsme měli v nohách úctyhodných 45 kilometrů a díky naraženému Vojtěchovi byla jediná erotika, které jsem se dočkala to, že jsem se koupala nahá v rybníce za přítomnosti skupiny důchodců ze severní Moravy. Po noci plné hekání, ovšem ne slastí, nýbrž bolestí, jsme zas hodili kola na auto a vyrazili k domovu, lehnout si do postele a „lízat“ si rány. Takže lidi, pokud máte stejně pitomý nápady, že budete chtít mít romantiku a sport v jednom, tak radši zůstaňte doma a užijte si dobrodrůžo v posteli, v obýváku, v koupelně, nebo na kuchyňský lince, ale hlavně nikam nejezděte.

 

Komentář: