Prostě vejlet – díl II

Po našláplym dnu už toho máme fakt dost, takže večerní přejezd a další šplhání s autem do sedla slovinskýho SKI resortu Soriška planina, je už skoro za trest. S přicházející nocí se tam ale dostáváme a tak už jen rychlý jídlo, mrknout na fotky z dneška a hurá na kutě..

Počasí nám sice pořád přeje, ale tady v 1000m.n.m. je v noci 7°C a tak rozjíždím na noc plynový topení, ať jsme v teple. Ráno nás ale z dodávky tahá zvuk motorovky už kolem sedmý. Zima sem přijde brzy a tak je třeba to dříví připravit. Na obloze kompletní modrota a za další hodinku je teplo skoro na tričko. Takže snídaně a co dál? Sem do tohodle sedla nás dotáhla appka kam lidi zadávaj dobrý místa na spaní/kemping (park4night), žádný další atrakce v okolí ale nejsou. To, čím okolí naopak oplývá, je množství kopců a hřebenů.

Prostě pjůr nejčr! Všechno to má sice dalších 300m převýšení, ale sem tam je vidět vyšlapaná cestička, nebo můžeme vzít za vděk i klasický „kolmici“ – tedy vzlínat po sjezdovce kolmo vzhůru. Házím do placu totiž nápad jen tak si vylézt na nějakej ten kopec a trochu se pokochat panorámatama. Sice to bude jediná dnešní aktivita, protože odpoledne nás čeká větší auto přesun, ale i tak se shoduejme, že to asi bude stačit. Balíme teda sváču, já fotobágl, Hannie bere Jonáše do nosítka a vyrážíme „kolmicí“ za panorámatama.

Spodní část se celkem dá, pak se ale sjezdovka přivostří a výraz kolmice začíná nabírat doslovnosti. Teda furt je to travnatá louka, ale stromy kolem se zmenšujou, až mizej úplně a tráva začíná klouzat. Cestou tedy několik zastávek, ale nakonec jsme po 45min slušnýho workoutu a čumění metr před sebe do trávy, nahoře. Hele easy to nebylo, hlavně pro Hannie, která si neviděla díky Jonášovi v nosítku pod nohy, ale to, co se otvírá nahoře, za tu dřinu rozhodně stálo. Včerejší soutěska byla sice pěkná, ale pořád s ní mám spojenou pachuť 9€ vstupnýho. Tohle nás sice stálo o dost víc úsilí, ale bylo to zadarmo a ty výhledy? Ach! K nezaplacení..

Nahoře dáváme sváču, na dojezdu lanovky přebaluejme prcka a na cestou dolů si pak beru na sebe Jonáše já a jdeme i trochu oklikou, protože válet sudy s prckem na hrudi a  fotobáglem na zádech, není disciplína, kterou chceme podporovat. Dole to akorát vychází na další Jonášovo krmení, ale protože já nemám fyzicky pořád dost a hlad jsem zahnal tyčinkou, beru kolo a jdu si to dát znovu. Cestou dolu jsme totiž narazili na DH trail a tak je třeba zčeknout tuhle zastrčenou lokální laskominu v celý její dýlce.

Kašpárka řadím na kole už kousek od auta a i přes to, že jedu tu méně strmou variantu dojde na to, že musím slézt a tlačit. Napadá mě, co by se dělo na e-biku, ale ten tu nemám, takže stejně následuje tlačenka a tahání lejtek. I přes to mě to ale baví, protože už se těším na DH. Vrchol je tu a já mám celkem dost a tak si na chvíli sedám a děje se mi to, co na většině kopců, když jsem tam sám.

Jsem obětí teorie strun a čas stává se relativní.

Půl hodina sezení totiž utekla mrknutím oka a upřímně se mi odsud vůbec nechce. Jako malej jsem na vrcholcích kopců strávil hodně času, když táta odlepil podrážku od země a s rogalem zmizel někam na přelet. A já zůstal na kopci sám a pozoroval vše tam dole.

A tak, stejně jako tehdy, sedím na kopci vedle kola, jen tak koukám a myšlenky víří.

Sám.

Modro.

Horizont.

Vítr.

Nic.

Pocit velikosti a titěrnosti zároveň.

Není těžký vměstnat vše do pár slov, vět, nebo fotek  – je to nemožný!

(Teď, když to píšu stačí ale zavřít oči a jsem tam zpět.) Je to plýtvání časem v dnešní honbě za vším, nebo že by daň při vytržení z digitálního světa, že ten čas letí tak rychle? Těžko říct. Každopádně ale podléhám a dělám pár fotek a i video, snad abych nasral pár lidí v práci – vždyť je přeci úterý, čas řešit pondělní průsery. Nakonec se ale sbírám, nandavám chrániče, sedlovka letí dolu a já naskakuju do DéHáčka. Rád bych napsal, že dolu letím jak čmelák, ale protože jsem tu sám, jedu spíš na pohodu. Trail je to ale pěknej a kdyby fungovala lanovka, nebo jsem měl ten e-bike, dalo by se tu celkem zablbnout. (Později zjišťuju, že se tu dokonce jezdí nějaký Slovinský DH závody, ale teď už jsme mimo sezonu). U auta jsem za pár minut, ale legrace to byla velká. Dávám další tyčinku a banán a už v poklidu se zabaleným autem, vyrážíme směr jih.

Původní plán jet za Martinem na freedive do Chorvatska na ostrov VIR padá, protože je to fakt ještě dálka a my jedem kratší cestu k moři – jen do Itálie. Appka nám opět ukázala jeden kemping, tentokrát přímo u moře a tak se motáme mimo dálnice, cestama úzkýma tak, že se jednou trefujem s protijedoucím autem zrcátkama. Nakonec ale kolem 8mý večer, po pár zastávkách na krmení a přebalování, dorážíme na spací místo. Štěrkovej plac mezi vysokými stromy, pár desítek metrů od moře. V horách to problém nebyl, ale tady, dole díky vlhkosti a vyšší teplotě, jsou komáři po krvi více než lační. Takže ven raději moc nelezem, jen rozděláváme ležení pro prcka, dáváme sprchu a spát.

Ráno nás totiž čeká svítání u moře a o to nechceme přijít..

-a-