Rovnou řikám, že kauzychtivý sledovače deníků Blesk a tývý Nova nepotěším. Na cenu rohlíku a elektřiny tenhle článek dopad mít nebude, protože jediný, co za tu dobu čtení podraží, bude maximálně čas vašeho života. Jestli do plusu, nebo mínusu už bude na vás, protože celý článek je spíš o tom, že..
Ostatně klik dovnitř..
Tágo-letiště-tágo-míting-tágo-hotel-tágo-míting-tágo-hospoda-tágo-hotel… atd. 5 dnů. V kuse střídat uzavřený vytápěný nebo klimatizovaný místa a ztratit pojem o skutečný hodnotě.
O čase.
Chvíli se to snese, ale když se těch cest nastřádá víc, čas najednou začne mizet rychlejc, než videa z youtube po tom co začne v EU platit článek 13. Nicméně obě situace maj řešení. U článku 13 je to o tom, jednoduše emigrovat z EU a u vysávání vašeho osobního času na úkor služebních cest, je těch voleb poměrně víc. Jo – tohle je totiž článek o tom, jak si služebku užít a ne přežít.
Hele už kdysi, když jsem nastoupil do jednoho korporátu a měl jsem letět na školení do Anglie, byla moje podmínka jasná. Na letišti budu potřebovat velkýho taxík, protože prostě letím s kolem. Ostatně o tom jsem už psal kdysi tady. Teď se sice situace trochu dramatizuje, protože je podzim, a já letim do Düsseldorfu, kde je to prostě placka a vím, že každý den budeme končit za tmy, takže kolo moc nedává smysl, ale boty a hadry na běhání smysl pořád dávaj.
Pondělí ráno, stejně jako minulý týden, teda skáču do letadla v Praze a v půl devátý už máchám na taxík před letištěm v Dýzlu. Nejdřív na mítingy, ale i ten pracovní den není nekonečnej, takže i přes celkem náročný pondělí se najednou ocitám na hotelu. Je půl sedmý večer. Venku tma, zima a krom zjevně viditelný dálnice z okna, vůbec nevim co je kolem hotelu. A v tu chvíli přichází opět na řadu automat. Prostě svlíknout košili a pukáče a automaticky se oblíknout do věcí na běhání, zavázat boty, nastartovat hodinky a najednou stojim před hotelem a proto, aby mě nebyla zima se musím hýbat. Tak vyběhnu..
Ulice sem, ulice tam. Okraj města je ale dost jednoduchej k zapamatování. Ulice kolmo na sebe. Tak běžim a jen počítám křižovatky. Provoz malej, takže zastavuju snad jednou, dvakrát. Hodinky už po čtvrtý vrněj na ruce. 4k je tam, ani nevím jak. Takže otočka a zpět. Přebíhám nicméně do vedlejší ulice ať se aspoň baráky mění.
Já vím, není to vlastně Bůh-ví co, ale právě o tom to je. Ta možnost byla – zůstat na hotelu a padnout „únavou“ do postele a nebo jít ven.
A najednou mě město přijde známý a zítra chci dál.
No dobře – další den následovala hospoda a zkoumání místních lihovin, ale ten další už byl zas v poklusu a pak dokonce brusle a pár koleček na zimáku.
Všední den. O ničem, kdesi daleko, kde to člověk nezná.
Takže co z toho plyne?
Never stop exploring! Jděte ven a mějte oči otevřený.
-a-
Ano…
Presne. Den je takovej jakej si ho udelas!