E-bike VS Clasic Enduro Specific

Jak moc je tohle téma ještě kontroverzní pro ortodoxního bikera? Dá se vůbec jet na vyjížďku s někym, kdo sedí na e-biku a ten druhej má „klasický“ kolo?

A jsou Watty a krouťák fakt tak důležitý?

Tak pár nabiejch slov a zážitků uvnitř..

Dali jsme si s Martinem sraz v Táboře, protože tamní biková subkultura zas žije digováním trailů, jak za dob kopírování prvních kanadských videií. Poté, co mě teda Martin jednou volal přímo po dojetí jednoho z trailu, že je to tam boží a že musim zajet, jsem s návštěvou moc neváhal. Nějak jsem ale v tom všem nadšení z nových trailů zapomněl, že on má od Péti půjčený e-RB. Že vám spojení RB a elektro nejde přes jazyk? Tak jako možný to je, ale jen do doby, než člověk pochopí celou story, která je za tímhle konceptem schovaná. Pak to naopak má smysl jak svině. Tohle zákaznický síto je ale přesně na opačnym konci než to, kde se s e-biky vůbec začíná. Pro širokou veřejnost tedy možná nepochopitelný, pro enduro motorkáře skoro nutnost. O tomhle tématu ale možná někdy jindy. Podstatou bylo, že jsme s Martinem vyrazili na traily a já měl svýho Bandita 675 a Martin RB e-bike EDRAGSTER. Jinými slovy, vydechlej dvojnásobnej fotr na pokraji rýmičky vyrazil na vyjížďku s někym kdo snídá 300kliků, obědvá maraton, večeří 7minutový zádrže dechu a k tomu pojede na elektrokole. Jo – naše šance byli prostě hodně vyrovnaný..

Nicméně tohle není závod, takže vyrážíme pěkně v poklidu. Martin cvaká na Shimanu E8000 nejslabší ECO mode, já vrtim v sedě na pohodu. Po rovince a motačka starym městem to není problém, pak padáme někam k vodě a přichází první rozřazovák, v podobě stoupání na Tankáč. Martin jede ve stoje pořád na ECO (prej ve stoje nejlepší, protože to tolik nehrabe), ale já začínám mít výkonovej deficit. Na kopci si čekujem tepmetry a zatímco já směle atakuju hranici, kdy pálim cukry jak Sagan v posledním sprintu na Tour, Martin musí při čekání na mě, udělat ještě deset rychlejch dřepů, aby jeho tepy měli aspoň trojmístný číslo. Do táhlejch a míň rozbitejch kopců teda jedem každej úplně jinej sport. Nahoře pak chvilku pauzička, abychom se následně vrhli do prvního sjezdu. Motačka lesem v menší palbě přes spoustu boulí a sem tam kořen už naše šance srovnává, ale ani tak muj full není kdovíjaká výhoda proti tomu Martinovu pevňáku s oversize trojkou gumou vzadu. V půlce trailu pak brzda, protože se tu rozdělují dvě varianty a zatímco já bych to doťuk dolu, Martin to chce dát ještě jednou. No a v tom je další bod pro e-bike.

Zatímco na klasice bys prostě klesal dál, na e-biku tu sekci dáš hned, protože stoupání je přeci skoro zadarmo. Podvoluju se teda, otáčím to a s nemalym úsilým vzlínám zpět. Pořád mě ještě neslezly tepy do komfortní zóny, ale nějak to nahoru vysoptim. Tam už žádný velký čekání a rovnou to valíme znovu a tentokrát až dolu. Teda legranda je to velká, klucí tu odvedli kus práce a ač se nejede tak rychle, tak na techniku je to jak dělaný. Dole zas otočka a hned na kopec a další variantu klesání, která má sakra trialovej dojezd. Na oči to fakt nebylo málo. Zábava ale veliká, a tak hned zase otočka a jedem asi nejtechničtější klesání dne. Tam máme i jeden trialovej zásek na metrovym šutru, ale bez ztráty kytičky to  dáváme oba. Dole pak podél řeky přesun k mostu a druhá strana údolí je nám vydána na pospas.

Já ale takticky hned po přejezdu lávky, před prvním stoupáním, píchám a posílám Martina, aby si dal jeden sjezd beze mě, že to zatím zalepim. No a další bod pro e-bike. I když s normálním bikem by jsi „kamarádsky“  řekl počkal, i když tě vlastně vnitřně žere, že musíš čekat, protože by jsi radši valil dál, tady si jen tak mimoděk vylítneš kopec a dáš si bez námahy o sjezd navíc. Já, sice v představě odpočinku u lepení, zatím nacházim trn v zadní gumě, ale při zalepení a následný pumpáži odchází moje 15let stará plastová pumpička – zažili jsme spolu tisíce kiláků vedrem i ledem, ale evidentně už nastal její poločas rozpadu. Sice ještě vymýšlím McGuyver trick jak gumu nafouknout, ale pumpičce tímto odzvonilo. Místo toho abych si teda trochu odpočinul, šťouchám vzduch jak zběsilej a tepy nepadaj. Martin se mezitím vrací a s elánem povzbuzuje ať přidám a už to tam narvu. No komedie taková, že blíží se pěší rodinka se radši na mostě otočila a šla na druhou stranu..

Našťoucháno a můžem vyrazit. Čtvrtej kopec před náma a tomu syčákovi (i když má o jeden kopec navíc) neubyla na baterce ani čárka. Zato já mám pocit, že bych potřeboval dobít. Nejradši však tyčí. Hypnotizuju místo, který je metr před přední gumou a jedu pilu jak Pantáni v nejlepších letech. Vedle mě si čajíčkově točí nohama Martin a padaj návrhy kolik trailů si tu ještě dáme. Nahoře pak bez čekačky rovnou posíláme kořenitej traverz kolem potoka, kdy chyba znamená velká ztráta rychlosti a tady zas benefit pro e-bike – stačí málo přišlápnout a on tě prostě pošle dopředu a vytáhne z kořenový šlamastiky rychlejc, než řekneš borůvkovej koláč. Dole pod kopcem máme ale oba zase rohlík na ksichtě a já si jen tak z legrace dávám malej, techničtější, výjezd. Na podruhý je tam, ale Martinovy se e-bike plaší, protože najednou je těžký tu sílu v technice na e-biku dávkovat. Bod pro mě! Nicméně přichází další dokopec a tady sice vyhrává zas e-bike, ale benefitujem z toho oba. Osobní vývoz totiž není nikdy na škodu a tak se chytám Martina za rameno a nechám se částečně táhnout. Mít lano, byl by to skvělej způsob jak na rovnějších dokopcovejch úsekách prostě neztrácet. Na kopci jsme najednou cobydup a čeká nás asi nejzábavnější trail. Levá tu střídá pravou a malý skočíky tu vážou klopenčičky jak Victoria secrets svoje kalhotky na modelínách. Prostě radost pohledět i rozbalit. Po cestě na sebe povykujem jak zbojníci a dole velký high five.

Tenhle trail neměl chybu a zas tu měl asi e-bike trochu navrch. To občasný přišlápnutí po nepovedený klopce, kdy ti stačí do pedálu na e-biku ťuknut a nepotřebuješ tak celou pedálovou otočku (při níž si častokrát drcneš o zem) ale kick od motoru toho dodá tak akorát. A protože tenhle trail je boží, musíme to dát ještě jednou. Nahoru pak ale přichází z mojí strany regulérní tlačenka. Mý převody tuhle stojku nedávaj a urvat nohy si nechci. Dokonce i e-biku zhasla první čárka. Bez přemýšlení nahoře rovnou skáčem do stopy a valíme jí zas jak čmeláci. Radost velká! Následuje přesun podél vody, kdy se snažim tlačit Martina lehce přes 25km/h, aby se mu vypnul motor a musel za svý. Je to hodně těžkej boj a jakmile přijde sebemenší brdek, ten přísun Wattů je znát. Přejíždíme nicméně zpět na „naší“ stranu vody a technicky trialová skalka opět prokazuje, že e-bike prostě není na tu čistou techniku tolik naladěnej. Ve velkym zápřahu, kdy si na pikosekundu potřebuješ přeřadit, nebo odlehčit, má totiž problém a právě ten pověstný „kick“ do pedálu, vyžaduje velkej cvik, aby se s tím člověk naučil pracovat. Mám teda další bod, abych o něj při dalším delším stoupání zas přišel. Na kopci pak už jen rozhodnutí, že pro dnešek toho bylo vážně už dost a jedem po trávě přes sady domu. Hele bylo to super ježdění a i přes to že se Martin nezadejchal a já tam naopak málem nechal plíce, můžu myslím napsat, že nás to oba děsně bavilo. A posílám palec stavitelům k tomu!

Jestli se tedy dá jezdit na vyjížďky s někým, kdo má e-bike? No jasně že dá! Jen nezapomeň, že součást e-biku musí bejt i lano (Pro toho kdo honí gramy, tak padáková šňůra bude stačit.. ;) ) A v dlouhejch stoupáních pak chytneš lano a z kopce aspoň budeš ladit techniku ať nemusíš tolik přišlapávat.

Toť trocha bzučící elektriky mezi cvrčky zadních náb.

Protože je jedno na čem, důležitý je prostě jezdit!

-a-