Dneska jsem na cestě devátý den a mám v nohách přibližně 220km….budu muset trochu přidat 
Prý ty nejtěžší úseky cesty mám za sebou, kde to bylo nahoru, dolů, nahoru, dolů…. Jenže pro mě těžší bylo dneska jít po pobřeží, kde vylezete nahoru, otevře se vám nádherný pohled (naprosto nepopsatelná nádhera), ale tak 2 – 3 metry od cesty je konec….
prudký sráz ani nevím jak vysoký, který končí až dole v moři…. A jak mnozí z vás, co mě znají, vědí, jaké závratě z výšek mám….
Sám David (Andy) si moc dobře pamatuje na naši služebku do Košic, kde nám odpoledne zbyl čas, tak jsme vyrazili na prohlídku města. A mě nenapadlo nic jiného než vylézt na kostelní věž na náměstí…. Srdce mi tlouklo až v krku, nemohla jsem ani dýchat a poslední schody jsem lezla doslova po 4…. Dneska se mi to úplně vybavilo…jenže nikdo vedle mě na cestě nebyl a nešlo se vrátit. Musela jsem překonat tu mojí šílenou fóbii a prostě to projít.
To samé, když jsem byla minulý měsíc na Srí Lance, taky jsem se překonala. Tam se jednalo o strach z hadů…. Ale zvědavost mi nedala a na tu hadí farmu jsem se jela s jedním místním “kámošem” podívat. Jenže když mi dali kolem krku obrovskou krajtu, ani jsem nedýchala, neklepaly se jen kolena, ale třásla jsem se jako osika naprosto celá….
Strach je prostě nutné překonat, překonat sám sebe a posunout se zase o kousek dál. Jinak nikam nedojdeme…. A sedět doma za pecí není nic pro mě
Takže zítra se jde dál…
BUEN CAMINO
Markéta
Hehe, tak na ten vejšlap na věž pamatuju, ale to byl jinej level. Tak hlavně zůstaň na cestě a nikam nepadej.. ;)