Zvíkov? Keinovka! |

Dalo by se říct, že to byla další nudná sobota, tedy až na to potápění, lítání v bikeparku a skákání z mostu.

Tak trochu toho stavu bez tíže uvnitř..

Prostě taková standartní sobota a já trochu přeskočím to potápění a lítání v bikeparku a rovnou naskočím do toho největšího sobotního poletu a tím bylo s Tomem opět skákání na mostě. Tahle seance se na mostě provádí už pěkně dlouho a od dob, kdy jsme skákali třeba jen sami dva, nebo se našel ještě jeden odvážlivec, přerostlo to v posledních letech do akcí, kdy jsme skákali skoro až do tmy a to jsou ty letní dny přitom tak dlouhý. Tentokrát nás ale nebylo zas o moc víc než v začátcích.

Na most dorážíme kolem šestý a Tom s Pavlínou ve svym cestovatelskym Dodgi jsou už na místě. Vybalujou se lana a bez velkýho otálení se jde na věc. I Tom má dneska za sebou už pěknou nálož zábavy v podobě triatolnu v Brdech, ale zrovna jeho nemůže od permanentního života v pohybu nic odradit. Takže není nic lepšího než únavu po závodech zrelaxovat při volným pádu. Na most doráží taky Michal s dcerou Kristynou, takže když z obytky vyskáču já, Hannie, Jonáš a Tobík je nejen o skokany ale i diváky nakonec postaráno. Já si ještě beru vrtulníka a dělám pár záběrů kolem mostu a pak už hurá k zábradlí, kde se Tom připravuje na první polet.

“TŘI! DVA! JEDNA, JUMP!!!”
Tahle ozvěna se nese celým údolím a Tom tam posílá moc pěkný beko, který v půlce rozbaluje a zase balí zpět a dál rotuje jak divoká Káča. Chvíli houpačka, pak slanění k hladině, vyprostit se ze sedáku, skočit do vody a doplavat na břeh. Lano volný, tahám ho nahoru a do sedáku už se souká Michal. Sice trochu nervózní, ale jakmile máš sedák jednou na sobě a lezeš přes zábradlí, je jasný, že jinak než skrz koupačku dole ve vodě se zpět nedostaneš. Michal trochu povzbuzování, ale po chvilce tam i on posílá volnej pád ve volnym stylu.

Lano volný a tak je řada asi i na mě. Mě se sice nechce po dnešní dodpolední koupačce znova do vody, ale vím, že ten pocit volnýho pádu a rozhodnutí skočit, je pak vždycky super. Beru teda koupáky, lezu do sedáku a už se hrnu na zábradlí. Tam chvíli balancuju a užívám si ten absolutní pocit momentu na hraně. Na jednu stranu je to lehce přes metr, na druhou lehce přes padesát. Kulatá trubka se pod bosýma nohama sice nijak nekýve, přesto ale to není jednoduchý ubalancovat. Nakonec se ale i mě dostává odpočet a na to mocný JUMP!!! tam motám i nějaký beka já. Jedno, dvě, tři a už cejtím, že se lano začíná napínat a jdu do houpačky. Vítr fičí, svět se točí. V žilách endorfin a na ksichtě úsměv, že by se Olga Šípková měla co učit. Po mě jde ale ještě na řadu Kristýna a ta nejen že tam ty beka posílá taky, ale culí se u toho ještě víc než já. Respek holka, ve třinácti letech to tam poslala v kontrole jak nic a hlavně pak i dole, žádnej zmatek, odemkla osmu, slanila, vylezla ze sedáku, doplavala – fakt pecka! A respekt Michale, žes Týnu hecnul.. ;)

Ještě se čeká na jednoho adepta, ale to už se začíná pomalu smrákat a my musíma valit dál na jih. Hladový krky je třeba nakrmit a taky někde na jihu ještě zakempit. Máváme teda všem a mizíme v dáli.