Trailpark Klínovec. Jak za mlada?

Klinovec-6

Je jen málo míst v ČR, kde si zablbnou jak mladý pušky na sjezďákách v NCAP módu, tak i starý páky, obtěžkaný hypotékou a jedním, či více krky na živení. Nicméně poté, co se Klínovec před pár lety stal tak populární lokalitou, pro obě skupiny, kde se ale čekalo i 45min na lanovku, bylo třeba zčeknout, jak je tomu třeba letos..

Na místo dorážím jakožto zástupce druhý skupiny, v sobotu lehce po poledni a ač to by byl přesně termín, kdy fronta dříve často kulminovala do olbřímích rozměrů, dneska se zdá, že bude celkem pohoda. Fronta prostě žádná, i přes to, že nebe je modrý, voda v potoce mokrá a na trailech sucho. Jdu teda vočíhnout parking, jestli nepotkám někoho známýho, ale povětšinou maj velký obytky německý SPZtky. Dáváme teda s Hannie a Jonášem oběd a já pak hned vyrážim mrknout jak je na tom kopec z hlediska trailů. I přes lákavou nabídku v podobě permice, sedám na vysunutýho teleskopa a jdu dalších 40min zobat vlastní představec. Knedlíky je třeba vypotit! Cestou mě dost překvapí, jak se tu ve jménu růstu cestovního ruchu rubaj lesy a staví se zimní dálnice. V tomhle světle mě najednou přijdou absurdní ty časy, kdy tu místní kluci bojovali za dvě pěšinky v lese pro kola a stejně to byl neřešitelnej problém, protože co ta příroda hoši?  Ta se nespraví jen tak. Holt tahle příhraniční dotacema prolitá doba tu má na ochranu přírody jinej pohled..

Využívám teda tuhle rozestavěnou vyprahlou pláň, aby mě posledních pár set metrů dovedla až na vrchol Klínovce. I tam na parkingu pár aut a opět povětšinou z Německa. Lidí ale i tady celkem pomálu a tak se moc nerozhlížim a rovnou cpu sedlovku dolu, chrániče na kolena a jde se do trailu. Modrej Azur nejedu, ten je sice ideální pro mojí cílovou skupinu, ale toho šlapání mám teď celkem dost, takže beru za vděk červenýmu Rubínu. To, co si z tohodle trailu z dřívějška pamatuju, je, že dělá člověku rohlík na ksichtě, že se tu dá letět přes pade a pak že se z boulí stávaj dvojáky. Beru za to teda hned od brány a po pár set metrech musím uznat, že paměť slouží dobře. Pade sice zandám až někde níž, ale rohlík na ksichtě je hned a dvojáků jsem taky pár našel.

V půlce dávám pauzu a nakonec ve fullspeedu doťuknu zbytek. NÁ-VY-KO-VÉ. Dole se teda sice směju, ale musím uznat, že sezona už je rozjetá a tak sem tam se tu roleta na trailu najde. Když ale člověk nejede turistickou stopu, daj se celkem v pohodě tyhle vyklepávače plomb minout. Dole vyprávím Hannie, že je to tu dobrý a že to budu muset podstoupit ještě jednou. Jak říkám, tak se i děje a další 40ti minutový martirium je následně vystřídaný epesním sjezdem, kterej ale tentokrát beru po černym Baronovi. Ten má od loňska stejnej vršek, ale od půlky tu kluci vzali za bagr a trail dostal nejen novej kabát, ale i úplně novou flow, která se moc nedá porovnat s vrškem, kde prostě skokům chyběj dopady.

Jak ale píšu, ten spodek Barona je hodně do rychlosti a s rozumnýma skokama. Dvakrám mě to ale po ose nahoru dnes stačilo a tak kolo měnim za trekový hůlky a jdem s Hannie a Jonášem na trackwalk. Je to naše už taková rodiná zábava po zavření parku, nebo i na jinejch trailech. Prostě trekový hůlky, já Jonáše do nosítka a jdem shora vočíhnout traily pěšky.

Tentokrát dáváme “Německou” nebo dřívější ilegál, kterej ale už je vlastně asi legál. Co se mě ale zdá ilegál, je množství šutrů a kořenů a chybějící hlína. Jdem to fakt vopatrně a jsou místa, kde trochu kroutím hlavou a říkám, si, že sem bych teda bez sjezďáka nevjel.

Neděle ráno. Obloha šedivá a když vyrážím k dalšímu zobacímu rituálu, začíná lehce pršet.

O 40min později..

Mlha, 10st, vítr jak kráva. Jediná modrá na obloze je barva mýho rámu, když udělám bunyhop. Nebudu ale ztrácet náladu a jdu rovnou do trailu. Rubín jistí zábavu, ale v půlce se mě nějak plašej klacky a místo toho abych dál pokračoval, beru pravou a přejíždím na tu Německou. Jako jo, psal jsem, že bez sjezďáka ne, ale víš jak, je třeba to aspoň zkusit. Muhahahahaaaa.. Chvíli teda koukám na prvních pár metrů po asfaltce a vybavuju si trackwalk ze včera. Když se ale klapu do padálů, pouštim brzdy  a první schod na trati mě dá úplně jinej level vnímání terénu, začínám si vybavovat jen fakt velký věci. Zbytek mizí v rozostřenym obrazu nedůležitejch detailů. Najednou jsem u nejprudšího padáku, pak pravá, nějaká skalka, dlouhá levá a já se tlemim snad víc, než na Rubínu. Opět se potvrzuje, že přes bordel je nutný letět, abys nezapadal do děr a já nakonec brzdim až v místě, kde se tenhle trail sjíždí se sjezdovou. I když mě teda pracky bolej, protože tohle byla větší vejplata než dělat sparing Vémolovi, tak mě to extrémně bavilo.

Po všech těch vyhlazenejch trailech, klopenkách dle pravítka a rádiusech, kde bys mohl jezdit na inlinech, je tenhle, velmi málo upravovanej trail, parádní zpestření. Teda aby si to člověk užil chce to určitě letět s někym a na hlavě mít fulfejsku, ale jinak to bylo suprový zpestření!

Čas a další cesta, nás ale s Hannie tlačí a tak to tu balíme a jedem dál. Já si ale rozhodně píšu do deníčku, že sem letos ještě musím zavítat, ale tentokrát už na laně..

 

-a-

2 komentářů pod “Trailpark Klínovec. Jak za mlada?”

  1. Koza

    Po ukončení činnosti závodní před cirka dvaceti lety jsem opět zavítal na místo činu a pocity stejné. Bylo to bájo.

  2. Andy

    V nejbližších dnech se chystám znova.. :D

Komentář: