720 roadtrip 2020 – Pátek

485m převýšení se na jeden zátah líp utrácí než nabírá a proto nás dneska čeká lanovkovej den. Bikepark v Koutech je totiž jedna z TOP bikeparkovejch lokalit u nás. A co víc – když víš, že tu poslední dva dny lítá česká repre a dnes pojedou měřáky, bude rozhodně o zábavu postaráno jak jezdecky, tak i divácky!

Parkovej den může začít!

Pro mě začíná ten den trochu dřív – vidina vostrejch loktů český DH, 4X a Enduro repre mě žene s nima hned na první lano a tak v 9hod už přešlapuju u lana a očkem sleduju jak si ta repre tlupa protahuje kosti před tím než vlítne na svah. Lano se pak spouští se švýcarskou přesností a já zasedám ještě s Čížou a Vojtou Bláhou první sedačku. Kecáme, Číža má před operací, tak probíráme starý rány aby cesta ubíhala, protože teplota úměrně klesá nastoupaný nadmořský výšce.

Jestli dole bylo tak 10st.C tak nahoře bude snad za chvíli mrznout. Ty první cesty jsou vždycky po ránu hrozný a to jak nahoru, tak i dolu. Nahoře totiž moc neokouním a rovnou se vrhám za Čížou, kterej jezdí sám a ukazuje mě místo, kde by šlo něco cvkanout. Já na tom ale drncám jak kdybych měl pevňáka a ten bágl s foťákem mě na klidu taky moc nepřidává. Po chvilce jsme ale na místě odkud by se asi dalo něco cvaknout a tak zaklekám, vyndávám foťák a čekám. A čekám.. a čekám.. až najednou skupinky se začnou valit jak Rolling Stones a mě pomalu nestíhá přeostřovat objektiv. Dobrý je, že klucí jsou, stejně jak ty Souni, dost slyšet protože na sebe pořvávaj a je nejen vidět, ale i slyšet, že je to prostě baví!

To co sjíždím potom za nima je místní DH lajna nazvaná Kutíkův sen a jako jo – není to takovej ten styl moderních bikeparkových DéHáček, kde máš 5m širokou dálnici, ale je to parádní, užší, pěkně lesem puštěná lajna, která ale i tak má sakra rychlost. Jsem rád, že se mě podařilo něco cvaknout a dole tak akorát stíhám další rundu lanovky.

Lanovka tu totiž neběží nonstop, ale po půl hodinách. Další jízdu si dávám ještě jednou abych nafotil kluky, jen na jiným místě v lese. Tam to mám ale just a sotva stíhám tahat foťák abych něco cvaknul. Dolu pak už sjedu v klidu a sotva slítnu k lanovce jede se znovu. To už ale repre nechávám jejich měřeným tréninkům a jedu s Martinem konečně v poklidu utrácet ty lanem nesbíraný metry. Na rozjetí dáváme trail “Hřebenovka”, která dole navazuje na modrou “Uhlířskou stopu” a je to kopec zábavy. V horní části je nově udělanej úsek s obrovskýma klopkama a to po chvilce navazuje na mocnou skákací sekci a ta je teda masakrální.

Asi bysme potřebovali aby nám někdo ukázal rychlost, protože ty polety jsou tu spíš větší, ale i na tohle třeba někdy přijde řada. Teď letíme na oči dolu a já ještě rychle k autu a konečně odkládám bágl s foťákem. K lanovce to mám jen tak tak a už zas mizíme na sedačce nahoru, do mraků. Bohužel tohle není jen expresivní přirovnání, ale stále krutá realita. Zatímco z lanovky je vidět jak se v nížině cca 10km od nás rozlévá po loukách sluníčko, tak tady nás stále halí mraky, občas foukne a zima je pořád jak kdyby počasí nevědělo, že je konec května.

Nahoře pak rovnou skáčem z lana na další trail a to se k tomu ještě přidává lehký deštík. Trail s názvem Stará medvědice je pak neskutečně namotaná bikeparková legrace, kde tě i na oči může pořád pár míst překvapit. V prostřední sekci je totiž pár poletů kde chce rozhodně vědět, co je za horizontem. Dáváme si to tu teda alespoň 2x a to už začíná být slušná zábava. Hulákáme zas na sebe jak za mlada, lokty vostrý, nohy v zatáčkách jdou z pedálů, prostě jak malí kluci. Martinovi pak ale začnou zlobit ruce, takže další jízdu jde za nás oba vystoupat konečně k horní přečerpávací nádrži na Dlouhý stráně. A jak mě mizí z dohledu v mlze říkám si, že snad bude mít štěstí a prodere se skrz mraky a snad tam na něj vykoukne sluníčko.

Dávám tedy dolů zas Starou medvědici a zas lano nahoru. K mýmu překvapení je už Martin zpět – prej to byl fakt kousek (což je jasnej relativní pojem) a dolů už zas letíme spolu. Nahoře prej mlha, že by Rákosníček plesal. Martin pro denšek končí, ale já nemám dost. Skáču znova na lano a že si dám ještě pár jízd, jenže pravdou je, že vlastně nemám s kým. Druhá věc je, že jsem začal zrychlovat a to nevím jestli se mě chce. Teda ono by se mě chtělo a dost, ale nějak tuším, že by to dnes nebylo ono. Kašlu na to taky. Budu se sem ale ještě muset vrátit, protože každou jízdu, co jedem nahoru se pod lanovkou posouvá bagr a znovu předělává jednu z původních lajn ale to ve velkým stylu. Kouty prostě mají potenciál a je dobrý vidět, že tu na to nekašlou a stále se tu buduje a upravuje!

Dodávka, sprcha, jídlo a v místní hospodě / baru mrknout na nastřílený fotky. Jako jo, líbí se mě tu. Parking velkej, atrakce rozumný a nádech velkejch hor je tu cítit i díky celkem prudký říčce nad kterou se Kouty nacházej.. nad Desnou.

Odpoledne pak skáčem do aut a čeká na nás trochu delší, asi 2hod přesun k Márovi se kterým zítra máme v plánu objet Bike arénu Vysočina. Nebudem ale předbíhat, protože to, co nás čeká u Máry je nejen naprosto luxusní zázemí na parking a camping, ale hlavně dostáváme najíst!!!

Špízy, vína, piváky a to okolí tady, no prostě sen. Do toho pak ještě přijíždí Ráďa s Petrem a jejich dvou ratolestma a večer se rozjíždí do takový parády, že spát kolem jedný se nám zdá zbytečně brzy.