720 bikepark Monínec – otvíračka – report

Tak jo, kolikátá že už je to sezóna? A může ten kopec ještě vůbec něčim překvapit? No hele,  sezon už má Monínec za sebou, že bys na prstech dvou rukou nespočítal a těch překvapení taky není málo.

Tak jdeme na to!

Na Monín dorážíme s Hannie a Jonášem lehce po půl desátý a já na sebe hned nervoźně hážu hadry na biking, beru helmu a spěchám k lanu, protože privilegium první sedačky na tebe nečeká jak kobliha u východu z metra. Trochu mě sice uklidňuje, že na parkingu je spíš prázdno, ale ani tak neponechávám nic náhodě a k lanu se hrnu jak lavina z Huaskaránu. A víš co? Jsem tu první.

Chvíli teda kecám s klukama od lanovky a když je za pět deset, začínám přešlapovat jak selka u zelí. No jo, nikde ale ani noha. Že by to bylo tím co hlásilo počasí? Že prej má chcát, že bude vítr a zima se vrátí z hor? Počasí ale zas kecalo a tak je najednou deset a já tu stojim sám u první sedačky nahoru na Monínec. Tak tohle jsem tu ještě nezažil a natož při otvíračce. Nicméně není čas ztrácet čas a tak směle zasedám lano a už jí valim nahoru. V půlce lanovka znatelně zpomalí na svojí standardní letní rychlost a tak je mě jasný, že někdo dole nastoupil – HURÁ nebudu tu sám!

Cestou vokukuju, co tu klucí pod vedením Vlčáka, Zdeny a Míry postavili a vypadá to libově. Trochu mě v hlavě ještě straší informace, že ještě před 14ti dny tu ležel sníh na nějakou akci, ale jak je vidět máklo se tu zas slušně a krom regulérních stop je nahoře vidět, že se stopa posunula na sousední louku a díky tomu vyrostl další skok. To už mě ale nahoře budí obsluha z rozjímání a tak hop z lanovky a jde se na utrácet převýšení.

První jízda, oťukávačka, přejížděčka boulí, někde si dokonce zastavim abych si prohlídnul možnosti a nájezdy, protože ač to tu znám, není kam spěchat.

Poznatek první  - dneska to bude super držet.

Druhá jízda už je o poznání rychlejší a zaskakuju skoro vše až na novej skok nahoře na louce. Ta díra mě tam nějak neseděla s rychlostí ale je mě jasný, že se to podá. Třetí jízdu pak potkávám Pavla se synátorem a dokonce i Tlustýho Maňase. No hele je to shledání po letech, takže na lanovce pak melem pantem jak indickej telemarketing. Na hoře pak dáváme vláček a já se konečně pouštím do všech skoků a začínám rovna svoje křiváky do tejblů. Poznatek druhej – lavice dostaly pěknej kabát.

Další jízdy pak lítáme s Maňasem a hážem různý hecovačky. Maňas se na starym RB sjezďáku začíná rozjíždět do větších a větších věcí až to končí tím, že já málem rozjedu Maňase. Na jednou dvojáku jde totiž takovýho přeďáka, že by Petr H. jen zaplesal. Jako kamaráde, já měl fakt strach! (Samozřejmě ne o Maňase, ale že bych tu válející se hroudu předemnou neumusel uvidlit). Naštěstí to ale Maňas udrží v pazourách (to asi těch 50 shybů denně) a tak se nikdo neválí.

Zbytek pak už napohodu, ale hlína od zadní gumy lítá furt a kostičky v klopenkách jsou ten nejlepší povrch jakej jsme si mohli přát. Na jednu jízdu se pak k nám přidává i sám Vlčák a pak už pauzička jídlo.

No jako jo, je to už xtá sezóna a je ten kopce pořád stejně prudkej (nebo stejně málo), ale víš co? Je to ten nejlepší srandy kopec co znám a doufejme že i dál zůstane!

Jo a ty lavice dole? Novej kabát a jako jo – tohle je fakt ono – já už se skoro těšim na zavíračku a whip contest.. ;)

-a-