Jste? Tak buďte!

Pár slov. Snad vět. Myšlenek a pocitů. Když věci jsou jak mají být.

To ticho bylo hmotný jak mlha, která pohlcovala prostor kolem. Obrysy stromů stávaly se tak skutečnými až na dotek. Stejně tak kořeny a kameny na zemi. Většinou ale stejně schovaný pod listím. Vše bylo o tušení. Ani vzduch ničím nevoněl. Jen byl. A každý nádech těžknul jak voda v plicích. Dokonale ztracenej nikde. Teď a tady. Přesně tady ale chtěl být. Stehna pálily po posledním prudkým výjezdu, ale tak to měl rád. Kopec si musel zasloužit. Hadry ho držely v teple a suchu. Snad proto si tyhle chvíle vychutnával víc, než ty slunečný. Bylo to víc zasloužený. Pokaždý. Barvy i výhledy nahradil pocit. Takhle totiž cítil, že je to správně. A přesně tahle nepřenositelnost okamžiku mu byla vším. I proto tam byl sám. Možná sobec? Štěstí je přeci třeba sdílet, ale plnost bytí přenositelná není. Dva loky z bidonu. Teleskop dolů. Jedna pedálová otočka a dal se do pohybu. Prvních pár metrů viděl, dál jen tušil, cítil. Vzduch byl rázem větrem a povrch horizontem událostí. Pohlcen pohybem. Sem se ale mohl vrátit. Ne hned. Počká si. A až bude čas, bude tam zas.

Někde.
Kdekoliv.
Tam nebo jinde.
A o to jde.
Být tam.

Tak buďte. Kdekoliv, ale hlavně sami sebou!

..a třeba i na kole.

-a-