Na život!

Asi to ve mě muselo chvíli uzrát. Přesto ale, i s odstupem času, jsem sám před sebou čistej. Byl jsem připravenej.

Byl jsem rychlej.

Jen ten den asi chybělo štěstí.

Konec února. Zimní vyjížďka na kole jako každá druhá. Zima a vítr jak prase. Pár sjezdů v lese, nějaký skoky a po vydatných deštích i dost bahna. Po dvou hodinách v sedle se vracím domů a mám toho plný zuby. Když už míjím ceduli ve vesnici a už se těšim na horkou sprchu a černou kávu, všimnu si periferně, že uprostřed rozvodněný Berounky něco plave. Na břehu pak ještě zahlídnu v poklusu dva lidi. Něco hulákaj. Zpomaluju, zastavuju. Uprostřed řeky je chlap a proud mu nedává šanci. Má jen tričko. Co tam dělá? Oni na něj řvou ať vyleze, ať neblbne. Otáčím kolo a po silnici nad řekou jedu pomalu s nima. Řvu na něj taky. Vypadá ale dezorientovaně. Máchá rukama, pak si stoupne, voda ke krku. Proud ho ale hned převrátí, lehá si na znak a voda ho unáší. Doráží místní hasiči. Chlapi mu ze břehu hážou lano s vestou. Dopadá těsně vedle něj. Nereaguje. Občas máchne rukama. Pískám a taky znova řvu ať vyleze. Nic. Pak se najednou potopí. Několik vteřin je pod vodou. Pak sice vyplave a máchne rukama, ale v tu chvíli mi dojde, že je fakt průser. „Musim pro něj“ bleskne mi hlavou.

 

Stoupám do pedálů a sprintuju kus po proudu.  Brzdy, skáču z kola, lezu přes svodidla a seběhnu dolu k vodě. Sundávám jen bágl a dres. Funkční hadry nechávám, hřejou i mokrý. V tu chvíli už ho vidím pár metrů proti proudu. Dva rychlý kroky, odraz a skáču po nohách do vody (kdyby něco plavalo pod hladinou). Ledová voda okamžitě proniká skrz hadry. Stejně rychle funguje adrenalin. Zimu necítím. Vody je hodně a proud silnej. Hlavu mám nad vodou, ať ho vizuálně neztratím, ještě pár temp a jsem u něj. Leží na hladině na zádech. Rychlej nádech, kdyby něco, ale když ho chytám naučeným pohybem z freedivingu, tělo neudělá žádnou reakci. „Pojď, pojď, dělej, vstávej!!“ říkám sobě i jemu a plavu s ním zpět ke břehu. Pořád nic. Jsme u břehu a já ho tahám z vody ven kam můžu. V tu chvíli už jsou u mě lidi, co běželi po břehu a pomáhají ho dál vytáhnout. První pohled není dobrej. Fialový rty, fialovej jazyk zakouslej mezi zuby. Křeč. Uvolnit skousnutí, začínám resuscitaci. Po chvíli se nechávám vystřídat a pak zase já. Rty má lehce růžový. Mluvíme na něj. Občas lehký proplácnutí. Chytám křeče do stehen, ale pořád masíruju. Minuty letěj. Slyším sirény. Hlasy. Někdo mi háže deku přes záda. Pak už jen vnímám, jak přibíhaj ze shora doktoři a další hasiči. Někdo mě bere za ramena: „Dobrý! Pokračuj!“ Doktor kleká vedle mě, druhej naproti. Dokud si ho plně nepřevezmou pořád resuscituju. Pak už je jejich.

 

Zvedám se a hned dostávám křeče do stehen. Jsem vyřízenej. Sedám si opodál na mokrou zem. Někdo mě zas bere za ramena: „Jdi nahoru do auta, se ohřát. Běž!“ Svah skoro nemůžu vylézt.  Nahoře plno, dvoje hasiči, policajti, dvě záchranky. Silnice zavřená. Pod nohama se mi v hasičským autě dělá louže. Já tam vlastně napůl klečel ve vodě. V tu chvíli jsem se poprvé zatřásl.

Svlíkám se až ve vaně. Ten kilometr domu v mokrejch hadrech byl na morál. Horká sprcha a suchý hadry značej bezpečí, v hlavě ale silnej nepokoj. Chodim po bytě, občas kouknu bezmyšlenkovitě z okna – nevím jak to dopadlo. Nemám ale dobrej pocit. Oblíkám bundu a jdu se zeptat do hospody, jestli nevědi. Už když beru za kliku slyším ale divný ticho. Krom místních v hospodě nikdo jinej není.

“Tak co?“ ptám se do místnosti.  Pár lidí zakroutí hlavou.

Objednávám panáka rumu, sedám si k nim.

„Na život. Na zdraví. Na štěstí. A na to, co je důležitý!“

…

 

Tohle je můj příběh. Můj úhel pohledu. Ale není vlastně o mě. Je o Vás. Je to o tom, že NIKDY nevíte, kdy může přijít ta vteřina, kdy budete potřebovat jednat. Ta situace totiž nemusí být nijak extrémní. Spadnout na schodech, kopnutí elektřinou, chvilka nepozornosti? A co kdyby to byl někdo blízký? Kdy jste si naposled prošli nějakým kurzem první pomoci? Zkusili jste si někdy resuscitovat na cvičný figuríně?  A co celý kurz, i kdyby jen online.. a i kdyby jste si měli jen nainstalovat aplikaci Záchranka.

Často si chodíme v těch našich sportech různým věcem naproti a tak si myslím, že je dobrý bejt připravenej, ale zároveň znát a respektovat svoje možnosti.

A to je asi moje přání. Přání abyste byli připravení.

Tak co, byli byste připravení?

-a-