K.O.mix BC report : Brita – Asta – dvě nejhorší…

Teda, Robyn Trnka nám napsal komix, o Backcoutry freeridingu na západě republiky…Kokain a bahno, moc uvnitř, Splash, Boom, Beng !!

Tákže, holánkové. Pátek jsem proseděl zpruzele v autě a tak sobota musela být nutně biková. Ráno ještě řeším pár emajlů a jdu si připravit kolo.

Hotovo.

V kuchyni se shejbám nad mapou a prstíkem si optimisticky vymýšlím okruh.
Padá volba, vrstevnice občas podezřele u sebe, ale nejsem přece dítě, že.
Hrnu věci do báglu, sundavám placky, montuju nášlapy, plním vak a vyrážím. Když to půjde dobře čekají mě možná 3 hodiny. Pod prvním kopcem mi ještě volá Márty, ale dnes nemám chuť na drcení nákých překážek notabene hopsání, tak mu to říkám a pokračuju. Se mnou nechtěl. Škoda, čekalo mě pár situací, kde by se hodil.
Když jsem měl strach v lese nebo jako návnada na ku mě cválajícího ovčáka.
Německýho.
Třeba.
První kopec na Sněžnou dávám překvapivě lehce. To mě těší. Nohy jsou poměrně lehký.
Po žlutý je doprava. Uvědomuju si, že to tam znám a přijde mi hloupý tam tudy jet. Je to tam easy.
Kór, když vím, že musím místo na čtvrt jet směrem na za deset celá.
Další odbočka je za dvěma horizontama a já ten hřeben od taď vidím, vypadá to lehce.
Podle mapy se stačí dostat přes takový prázdný zelený místo. Odhaduju to na 20min a musím být za tím.
Krom toho…přece tam musí být nějaká cesta.

Není.

Prolítl jsem lesem na oči a koukám na to prázdný zelený místo.
Je to močál. Vegetace akorát začíná, takže ještě stále se to na okolnosti tváří dejmetomu kultivovaně. Zpět nahoru se mi v žádným případě sápati se nechce. Bylo dlouho sucho. Tipuju, že to půjde. Vjedu do toho a vím, že je to přesně to místo, kde nechcete ani jednou stoupnout na zem. Plno zvláštního života. Různě mi to křupe pod kolama. Někde se zabořim mín, tuhle víc. Jedu na kašpara a nechci na zem. Odhaduju to na 2-3min k potoku a 1min od potoka k lesu.
Hm.Ty moje plány. U potoka zjišťuju, že se přes něj nedostanu. Za ním je to z čeho vznikl život jako takovej. Supr. Pozvolně a opatrně tedy jedu po proudu, prostředí začíná být sevřenější a sevřenější a já mimoděk přemýšlím jestli mám v báglu i kudličku.

Mám.

Krucifix! Namotal jsem klacek do šaltru. Ještě k tomu nák záhadně. Vystupuju z kola asi jak do mraveniště. Snažím se být lehčí než jsem a řeším co nejrychleji problém. Hned na to zase skáču, nohy do pedálů a po očku sleduju co všechno po mě leze.
Dávám si majzla na výber stopy s dost velkým předstihem, abych nemusel opět slejzat.
No.
Donutilo mě to vjet do potoka, protože v tom mokřinovým žlebu už jsem to přestal zvládat a les byl tak hustej, že bych se jím prosápal nahoru po hodně mě nepředstavitelným úsilí možná tak. Těžko říct. Taky by se mohlo stát, že bych si tam nakonec někde čupnul na bobek a tiše se rozplakal, jak je to všechno nespravedlivý.
Po určitý době se mi podařilo dostat i přes druhou mokřinu do lesa na druhý straně.

Vivat.

Je to lahoda. Sice polomů jak hovínek ve slepičárně, ale stále mnohem lepší než ta biologická past, kterou jsem se před chvílý proboxoval.
Cesta tu není, ale trail vydupanej zvěří. Zjišťuju, že mají tu infrastrukturu perfektně vychytanou a promyšlenou. Je to sice mírně do kopce, ale tento srnko trail je pecičkovej. Krásně se klikatí mezi polomamam a bordelem. Jízda je velmi, velmi hravá a zábavná. Škoda, že už ho pravděpodobně nikdy nenajdu.
Dojel jsem k cestě.
Ta mě dovedla k potoku.
Následoval hodně dlouhej mírnej sjezd podél potoka. Jedu po proudu. To znamená přesně na druhou stranu než jsem chtěl původně podle mapy.

Kašlu na to.

Budu improvizovat. Tohle vím kam vede.
Dojel jsem na nádraží v Dolní Rotavě. Vybaluju mapu a hledám alternativu.
Byl jsem tu snad stokrát, ale nikdy mě nenapadlo, že mezi Dolní Rotavou a Horním Studencem vede asfaltka – neasfaltka. Čumím jak puk. Je vzrušující zjišťovat takovýhle ptákoviny. Stoupá to poměrně dlouho. A po asfalt – šotolinovým povrchu. Pro teď neprotestuju a nevyhledávám nic složitějšího. Čistím morálku po minulý zkušenosti. Stoupám asi něco přes třicet minut.
Na Studenci zasouvám sedačku. Ten sjezd znám a je bombičkovej.
Chci se snažit.

Co je to za den?

Rychlost by byla, ale není to ani trochu ono. Do zatáček nastupuju buď brzy nebo pozdě, koryta nenačasovávám. Za daných okolností se to podobá spíš rodeu nebo zřejmě i trochu epilepsii. Sjížděl jsem do údolí tak, že by se můj přítel Martin z jihu zřejmě rozkošně pobavil a mistr Petr Heiník by ohleduplně prohlásil, že to tak strašný nebylo, ale většina z nás víme co to milosrdně znamená, že..

Nicméně jsem prorazil. Aspon zde pociťuju určitou paralelu. Mno, radši nesundavám plášť, abych ho náhodou nenandal obráceně a utěšuju se tím. (Druhý den jsem to stejně obráceně nandal…) Slibuju si, že tohle se ani jeden z nich nikdy nedozví.

Zpět.

Ještě jedna informace ve chvíli, kdy sedl prach po zastavení s proraženou gumou, zazvoní telefón a Malky se ptá jak že se mám. Nekomentuju.
Ani mu to nemůžu mít za zlý.
Výměna, nafouknout, nasednout a dolů dojíždím v rámci mých dnešních možností.
Jsem dole. Vyhlídka třech větších kopců přede mnou.
Chvilku mi trvá než se zorientuju a najdu modrou. Vrstevnice trochu straší, že to bude výjezd pro velký kluky a né pro ufnukaný děcka. Nakonec to tak hrozný není. Tenhle kopec mě brečet nedonutí. Jde to pomalu, ale jde to.
Brita!
Brita!

Zamrkám nevěřícně očima vteřinu před tím než tyhle hysterický výkřiky zazní. Dokonalej německej ovčák ke mě cválá a mě jediný co bleskne hlavou jsou atmosféry, který dokáže tahle věc vyvinout čelistma, protože jsem kdesi četl, že to stačí na rozdrcení holení kosti.
Brita!!!

V takový situaci větší stress vyvolá jen zřejmě jméno Asta, kdy chtě nechtě se ocitnete jako lump – přeběhlík v mlžným lese, kdesi na Šumavě s rojnicí PéeSáků se pasama v patách. Uf.
Na psa nekoukám, ale ani nešlapu, jsem paralizován.
Na povel ho “mají” dva odhadem 13-ti letí cápci ve sportovních teplákových soupravách, nepovedeným melírem a vlkovkama v puse. Menší z nich je snad ve větším stressu než já, že nemá Britu pod kontrolou a já nemám daleko do stavu inspektora Dreyfusse s tikem v oku. Tentokrát to embrionální poloha nevyřeší.
Dopadlo to dobře.

….pro mě.

Mažu po skloněný louce a celkem to odsejpá.Kulky na představec, našponovat pracky, předklonit a z rozmaru zaujímám polohu “Rally Paris-Dakar”.
Sranda,hehe.
Do chvíle než několik za sebou jdoucích hrbolů se při této situaci proměnili v tréninkovou roletu Stefana Evertse.
Za daných okolností jsem měl kliku, že jsem si neodřel rypák o přední gumu jak ukázkově jsem se předklonil a následně se málem vyndal.
Po chvíli boje o udržení se na kole jsem si zase pokorně zalezl na těžiště.
No to mi ho vyndej! Ani né 15km vzdušnou čarou od Kraslic je obydlená a zdá se fungující vesnice o který nemám ani páru. Loučná.
Mám chuť si dát facku, ale je reálná.

…ta vesnice.

Za Jindřichovicema se vyvaluju na kládách, koukám přes další dva horizonty a snažím se zredukovat plán dojet až tam.
Za tím druhým už jsou Kraslice. Můžu to projet údolím pod druhým kopcem a do Kraslic dojet zbytek po silnici.
Odsouhlasil jsem si to.
No a to je tak asi vše, páč pak už se nic zajímavýho nestalo.
Bolel mě už zadek. Ze tří hodin bylo hodin pět.