SP Schladming – tak trochu jiný sport

Jelikož sám velký Boss Chlebíček nemá pro letošek dostatek UCI puntíků a do národní kvóty se přes svoji famózní formu nevešel, musím report ze Schladmingu napsat tentokrát já.

Schladming se již stal stálicí na programu SP a jeho krátká vzdálenost z ČR v kombinaci s výtečnou tratí z něj dělají ideálního kandidáta pro návštěvu. Letos se navíc trefil do data státních svátků a nebylo tedy co řešit.

Z Prahy vyjíždíme ve čtvrtek ráno a cesta relativně ubíhá, bohužel jen do přejezdu hranic, následuje naprosto nepochopitelná kolona, v které trávíme asi 1 a ½ hodiny. Výsledkem je 400km ujetých za skoro 7h, paráda. Registraci naštěstí stíháme, pěší prohlídku tratě už bohužel ne, což jsem při vědomí že trať se zde po X let moc neměnila, nebral jako problém. Z tohoto mě obratem vyvádí Kaschtan s Kubajszem, neb trať je prý změněna celkem dost. V kombinaci se začínajícím deštěm,  který neustává celou noc to vypadá na lehkou ranní komedii.

 
Oproti loňsku se letos jel jen DH a 4X, tudíž byla na trénink spousta času a nebzlo potřeba to tedy zbytečně hrotit, přesto radši v pátek ráno vyrážím dříve, abych okoukl změny a poladil případné stopy. Přes vytrvalý noční déšť nechávám obuté suché pneumatiky, páč jak to znám z let minulých trať je tu na tvrdém podkladu a spiků netřeba.

Trať podrobně popisovat nebudu, myslím že najít se dá v loňském reportu, ve zkratce se dá říct, že je to čistokrevnej Motocross, hodně z kopce, samý klopny, vybržděný rolety, koleje jak kráva, to vše prošpikovaný sem tam oslizlými kořeny. Z lanovky to na nějaké velké změny nevypadá, jen v jednom úseku to nevede pod lanovkou jak loni, ale trochu bokem lesem, čemuž nevěnuji moc pozornost, protože to není přes husté stromy vidět. Nahoře pár cviků na rozehřátí a jedem.

Vše na trati je stejné jak loni až do druhého dvojáku na trati, za kterým se netočí vlevo, ale v plný palbě přes díru plnou kamenů skáčeš do lesa přes kořeny a točíš doleva zpět (zvuky jenž tu vydávaly vidle a tlumiče některých borců stály za poslech), následuje mocný dvoják, jenž je ovšem díky totálně podmáčenému rozjezdu skoro nerealizovatelný a tudíž se skrze esíčko objíždí. Následují dva skoky přes potok, které ovšem jak je na SP typické jsou nové, díky dešti rozbahněné a jejich přejezd vypadá následovně: strašná rubačka, nálet do koleje v odrazu, strašná žvejkačka, absolutní ztráta rychlosti, přepad přes potok do protisvahu, strašná rána do dorazů a jak přes kopírák přejezd druhého skoku…

Následuje točení doprava na odkloněné louce, kdy vyjetá stopa táhne na strom jak magnet a pokusy jet jinudy se příčí fyzikálním zákonům. Následuje nájezd na původní trať. Samo sebou, že nový úsek je naprosto nevyjetý, okamžitě se suché pneumatiky nabalují a jízda připomíná spíš bruslení, jo jo spiků bude asi potřeba. Dále je vše při starém až do okamžiku, kdy se pod lanovkou vjede do prvního lesa. Kde se loni točilo vlevo zpět pod lanovku se najednou pokračuje někam rovně a upřímně už jsem toho viděl hodně, ale toto bylo dost. Těžko to k něčemu přirovnat, nájezd přes kořeny různých rozměrů vcelku po rovině, s občasným schodem k levé točce, za kterou následoval svah který svým sklonem spíš připomínal kolmou stěnu, v něm přes kořeny, v totálních sračkách točení ze strany na stranu a pokusy o traverzování a když jste to úspěšně splužili, tak pokračování po pokladu, který tvořily jen kořeny k výjezdu z lesa.

V praxi to vypadalo tak, že se člověk nahoře zařadil do koleje, zahamtl brzdy a čekal co bude. Výhodou bylo, že tu padali a trápili úplně všichni, vyjímka snad neexistovala. Fotky napoví možná více.   

Zbytek tratě pak už beze změn. Přeci jen nové úseky jsou nevyjeté a plné bláta a závěrečná louka klouže taky fest, jdu přezouvat na spiky. Vědět co mě čeká, tak se na to vykašlu a radši se budu klouzat. Obout totiž spika na ráfek bezdušový je opravdové umění. V průběhu obouvání předního kola cvakám dvě duše, chytám lehký nervák a mám náběh na Drahoš style, Zuzanka při pohledu do mých očí se radši schovává v obytňáku. Po 45min mám obut předek. Bohužel u zadku tragikomedie vrcholí cvakám další tři duše a jelikož už jich víc nemám a lepit nehodlám, rezignuji a vracím zpět suchý plášť. Celá akce mi zabrala asi 1 a ½ hodiny, kdy výsledkem je jedna tréninková jízda, přezutý předek a pravděpodobně již vyježděná a usychající trať. Mno nic. (Ty se vyznáš – pozn. čárys)

 
Naštěstí na lanovce není absolutně žádná fronta, pěkně to odsýpá a tak stíhám ještě v klidu 5 jízd a díky vysychání tratě zadek i drží. Aspoň že tak. Poslední jízdy jsou už čistý MX style, neboť podklad se při počtu jezdců během chvíle rozsekal do neuvěřitelných dimenzí, kdy některé díry dokáží pohltit celé přední kolo. Pořadatelé se to sice snaží ochránit partou údržbářů, kteří po skončení tréninku s krumpáčem a lopatou projdou celou trať a většinu děr zahladí, ale vydrží to většinou jen chvíli. Co mě ale dorazilo nejvíc, byla parta chlapíků v lese, kteří s obrovskýma kleštěma vyštípávali kořeny. Zajímavá, metoda. Ovšem co na to říkají ochranáři?

Večer koukáme na kvaldu 4X, kdy se našim moc nedaří, Michal snad 8 a Kamil 9. Vyhrává Polc. Naprostou exhibici opět předvádí Ueeeeee group.   

V sobotu je opět spousta času na trénink a není tedy kam spěchat, první jízda je taková nějaká divná, přičítám to zatuhlosti a neřeším to. Druhá je bohužel ještě horší, absolutně nejsem schopen udržet přední kolo na trati, trápím se. Párkrát zastavuju, zkouším vidli, ta se ovšem tváří normálně. Třetí jízda je však totální děs, předek odskakuje absolutně všude, v zatáčkách tancuju jak baleťák. Dojíždím dolu a mířím do stánku Foxe, popisuju problém, mechanik zkouší vidli a ta je dle jeho slov totálně zničená. Na to, že je to naprosto nová vidle, zajímavé. Nu což, k autu, sundat vidlici z kola, hodit číslo na druhé kolo, vidlici odvézt k Foxakům na servis a vzhůru na kopec.

Dávám ještě tři jízdy a pro dnešek končíme. Večer finále 4X, které je ale takové nějaké divné, možná to bylo tratí, možná divákama, možná celkovou atmosférou, ale vůbec mě to nebavilo. Češi měli navíc nějakej špatnej den, dost padali a vůbec tomu chyběla šťáva. Michal Prokop nakonec 5tej flek, což s ohledem na fakt, že málem vypadl již v první rozjížďce není špatné.

A máme tu neděli, DH závodní den. Ráno pěkně dvě jízdy na rozehřátí, přičemž v té druhé si pro jistotu Bremba přestanou v půlce trati brzdit. Rozborka zborka žádný problém neodhalila, na parkovišti brzdy fungují na 100%, tak to neřeším a nechávám to osudu, třeba se chytnou. (Je to šíílenec – pozn Čárys)

Startuju skoro jako poslední, takže je čas na trochu relaxace. Mezitím přijíždí Adam s trochu kuriózním problémem, povolená brzdová páka mu komplikovala jízdu, občas ji musel hledat páč mu padala dolu. To zamrzí, hlavně pokud nemáte jistotu zda čas bude stačit na to se kvalifikovat do finále…  

 
A moje jízda? Plán byl jet s rozumem, čistě a bez pádu. Což se dařilo celkem parádně až do výše popisovaného úseku za druhým skočkem přes potok, kde v dobrém pocitu z jízdy jsem do koleje najel trošku rychleji než bylo vhodné, ta si mě podala, vycvaklá noha z SPD zmizela pod zadním kolem a já si ji parádně přejel. Výsledkem je ortéza, berle a 3 týdny klidu…

Finále jsem bohužel nesledoval, protože rychlost s jakou kotník natékal a tuhnul mě nutila se rychle přesunout do ČR dokud budu aspoň trochu schopen řídit.

To co jsem ovšem měl možnost vidět během tréninků v podání borců z první desítky, mě utvrdilo že jezdí tak trochu jiný sport. Nálety do kolejí v rychlostech, která by mě nenapadla, ani kdybych to jezdil po úsecích, průjezdy klopenek a rolet jak kdyby v nich děr nebylo a v lesích po kořenech jako kdyby to snad byl asfalt.

Kdo neviděl neuvěří, kdo viděl nepochopí.

Loučí se s Vámi Petr Heiník pro sedmsetdvacet, Schladming.