Snb, Ski, Snowscoot, Silvester

Trochu opožděně, ale přece, vám přináším report z naší zimní akce- to je ze silvestra, neboť jsem byl po 2 letech opět na horách !

Tak začalo to tak, že nám Andy nabídnul, jestli by jsme nechtěli jet na Silvestra k němu na hory.. Že prej má chatu na Žalým. No uznejte sami, že některý nabídky se prostě neodmítaj, a tak jsme vyrazili a to ve složení Andy, Alice, Petr, Zuzanka, a já, Káťa, Móra, a Johy. Ha !

Já, protože už nemám žádný náčiní na zimu, neboť po 15 ti letech na snb nějak ztrácím motivaci jezdit jak pitomec ve skejtparku na zábradlí, a do hor na hiking nikdo nechce, tak že zkusím snowscoot. Petr dal dva do placu, je to zlato, a taky svůj odbornej výcvik. (Spočívající v jediné větě – šlapej do vnitřních hran, jak když šlapeš zelí, a drž to) Jo, musím ho napráska, pro ty kdo to neví – Petr Heiník na snowscootu získal před pár lety titul mistr světa. Tak a teď ho můžete obdivovat ještě víc :) !!!

kdo umí, umí… 

Na chatu jsme dorazili v sobotu odpoledne, lakovnou nahoru, a 200 metrů od sjezdovky bydlíme. No prostě boží, z lanovky sjedeš k chatě, od chaty sjedeš na sjezdovku, co víc si přát. Chata je sice trochu v panku, bydlíme všichni v jedný místnosti, ale teploučko je tam, a aspoň se můžeme družit, hehe. A já jsem starej sqvater, takže žádnej problém…

Jdem hned na večerní lyžování, a já si to teda beru. Zkouším to párkrát na takový loučce, no a asi to nějak půjde, obloučky jdou. Nějak mi ale klucí nedávaj moc prostoru, neboť přijížděj z lanovky a povídaj – pojeď dolů, takhle se naučíš hovno. No dole je to prudký jak kráva, a led, tuším zábavu, a proto si nedovolím odmítnout.

Je to peklo. Spodek na tom ledu na tom víc ležím než stojím, ale pády kontrolovaný, pohoda….

Večer si dáváme do volátka, a jde spát.

Druhej den si to konečně zkouším za světla. Je to mnohem lepší než včera, a baví mě to – zase se člověk může učit něco novýho. Nechávám se zlákat na černou, samej led. A HRŮZA ! Chodím na držku, a zase si přijdu, že na tom neumím. Na odpoledne se vracím zpátky na mírnější ne tak ledovatý svahy, a už jsem skoro v pohodě. Tak to by šlo. Andy mi říká, že mi to jde, a když i Petr utrousí pro něj netypickou pochvalu – „čekal jsem to horší“ – jsem v sedmém nebi, muhahaháááá.

Móra jezdí na snb, svým klasickým ladným stylem, neviděl jsem ho jezdit už několik let, a má to fakt v noze, dobře on. Katy na lyžích ?!? Totální no respect, čumíme na to s Andym, fakt lítá. Na to jaký má ručičky hůlčičky lítá hrozně. Když jí pak chválíme, pronese – „já nemám žádnej styl, tak aspoň jezdím rychle.“
 Dobře :)
Zuzanka si půjčuje lyže, a jezdí tak nějak opatrnějc, jedna zatáčka jí dělá trošinčku problémy, ale to se vyladí. Alice po 3 týdnech na lyžích SUPER. Petr na snowscootu ? No comment, je s tím hrozně srostlej, příběhy o tom jak jeli červenou ve Špindlu šusem a podobně, mě zabíjej, příběhy ze závodů taky. Když se trápím na jednom ledovým úseku s boulema na Žalým, tak přijede, a povídá – to musíš takhle – a pustí to rovně dolů, a drží. Děs.
Co je ale největší peklo, je Andy na lyžích. Nikdy, NIKDY, a to jsem toho viděl za ty roky na horách dost, jsem neviděl někoho jezdit tak jako jeho. Pod lanovkou, led, boule, černá. Přiletí tam, náskok, totál kontrol, štyl, za 5 sekund je u nás, cesta, polet jak kráva, průtah, dopad  do ledovatejch boulí skoro v 50 procentním svahu, a tak dál. Nebo držet černou 200 metrů, nasadit oblouk, a vletět na úzkou cestu do lesa, tak v 60kmh, nechápu, totál kontrol, nejvíc. Respect. Fakt je znát od 5 ti let na horách…

No a takhle to tu ladíme, večer drinkujem, a navštěvujeme snowpark. Já ladím 360, a druhej den už tam padá, 4x  za sebou, Petr dává nějaký zábradlí, no je to démon. Andy ničí hranky na zábradlí, a pak skok, nějaký polety, a tak. Alice zkoučí snowscoot, a celkem jí to jde, Káťa taky, klasickej no respect styl, prostě to drží. Bože tvůj !

Tímto zdravím toho typa na snb, kterej tak jezdil, slibně nakropenej, a posílal tam celkem dost suicide triky. Dali jsme řeč, a že chodí k nám na web, tak mu říkám že jsem to já, ten Čárys, fakt komedie. Zdravím !

ženy se toho vůbec nebály 

No a přišel ten Silvestrovskej den. Vyrážíme na svah už brzy ráno, vše je opravený, upravený, a já to kontroluju – radost. Jezdíme celej den, a večer jdem na sjezdovku. Jo, víte co je největší zábava ?

Petra oblíknout do igelitovýho pytle, jen protrhnout díru na hlavu. Stoupne si do druhýho pytle. Složíš ho na zem. A pošleš ho ze svahu. Vypadá to zábavně, až do tý doby, než se mi moje PH mumie začne hrozně rozjíždět. Kouká hlavičkou, (jede po zádech hlavou dolů) jak se řítí na sloup od lanovky. Snažím se ho doběhnout, dobíhám, skáču na něj rybu, a jedem a pomalu zastavujem, tak 5 metrů od sloupu. Řežem se jak malý, a Petr, že to dáme znova, ale po břiše. To se rozjíždí ještě víc, tak si na něj sedám, a dáváme boby, nejvíc, udělej si své živé sáňky i ty…muhahaáááá.

Zábava v plným proudu, pak půlnoc, všude to bouchá, ohňostroje nad celejma Krtkonošema, vypadá to jak válka, evokuje mi to záběry z Iráku, Bush útočí, je rok 2008, chata a řehot, neboť medvěd chrápe, rum a šáňo, tma… Happy new year !

Ráno je zpomalný. Snídaně, balení, a na snscootech v poklidu dolů k autu. Balíme to do aut, loučíme se s Andym a Alicí, a pomalu to otáčíme směrem domů. Bylo to naprosto boží, vyblbnul jsem se jak už dlouho ne, něco se přiučil, hodně si to užil. Paráda !

Moc děkujem Andymu za ubytování, Petrovi za půjčení snscootu, a Kátě za skvělý jídlo.

Paráda, a třeba zase někdy…

Jo a foto – Móra.