Tady je to samý magor. Pořád se honíte na kole někde z kopce, terénem, po silnici, skáčete z mostu, do vody, lezete pod led, motokros, na lyžích rovně z kopce, nebo hlavou dolů ve Snow parku, viset za jednu ruku někde na skále… Na něco jsem zapomněl?

A proč vlastně tohle všechno? Co z toho vlastně máte? Super pocit. Aha. Adrenalin. Aha. Zážitky? Hezký fotky? Chcete bejt cool? Pořád se jen trumfujete v tom, co ten druhý už nedokáže a pak se každý cítíte jako King. Zkuste se někdy zastavit. Zamyslet se nad duchovní stránkou věci. Podívat se na to z jiného pohledu. Já vím. Nějaký debil, co neví o čem to je, tady plácá nesmysly. Ale zpět k věci. Co to trochu změnit? Doplnit? Zpomalit? Aspoň občas vypadnout z toho kolotoče adrenalinu a nebezpečí?

Co to pořád plácám? Tak jo. Tak Já to teda řeknu. Nebo spíš napíšu. Běh. Masovka? Pomalý? Nuda? Běhá každý debil? Bolí z toho nožičky? Běhání vás nebaví? Jojo. Bude spousta důvodů to nedělat.

Hele. Počkejte. Neděláte všechny ty vaše kraviny kvůli tomu, abyste něco zažili? Něco zvláštního, co není jen o tom okamžiku, co navždy zůstane tam někde uvnitř, na co když si vzpomenete, tak se ve vás rozleje takový příjemný pocit a začnete se nevědomky usmívat?

A jak to jde dohromady s tím nudným během? Zkusím vám to přiblížit na svém případě. Já začal běhat v květnu. Takže vlastně nejsem žádný pořádný běžec. Poradil jsem se s kolegou ironmanem jak začít a pak si to stejně dělal po svém (rozuměj špatně). Vzhledem k množství volného času na trénink to nevypadá, že bych překonal Zátopka, takže si to běhání dělám zajímavější jinak.

Závody? Maraton za 3 hodiny? Půl maraton za hodinu a půl? Nuda. To nedám. Teda zatím jsem nedal. Třeba jednou. Možná dvakrát. ;­) To ale není ono. Je to masovka a stejně tě akorát naštvou ty tmavé srnky, co vidíš na startu a pak na půlce cesty na otočku, když už peláší zpátky. Tak co na tom teda mám? Já si to dělám zvláštní, nezapomenutelné jinak. Svým způsobem. Třeba dnešní běh. Po 3 týdnech bez běhání jsem šel vyzkoušet, jestli už je koleno v pořádku, když mi doktor říkal, že si mám dát 6 týdnů pauzu. Tak krátký běh na 5 km by šel, ne? No. Když jsem na 14. kilometru šlápl do kaluže a nateklo mi do boty, tak jsem si řekl, že to už mám do půl maratonu 2/3 za sebou. Ale byl to boj bez jídla a pití.

Nebo když jsem si dal půl maraton po firemní večeři? V půl třetí ráno jsem měl hotovo. Žádné povzbuzování, žádné číslo, já, tma a čelovka. A pak ten pocit něčeho nezapomenutelného, hloupého, zbytečného.

Už to chápete? Takže. Když už jsem zdolal půl maraton, chtělo by to nějaký další challenge. Maraton? 42 km? S tím jděte do Prčic. Co? Prčice? Praha ­ Prčice? 17.5.? Těch 70 a něco kilometrů? To by šlo. Pochod, žádné číslo, žádný čip. Jen spousta asfaltu, přírody a kilometrů.

Celé to neuběhnu, to ani nemám (letos) v plánu. Ale tu vzdálenost musím dát.Pořád nic? Pořád se nemá nikdo chuť přidat? Obout si boty a vyrazit do tmy? Teď je to mnohem větší zábava. Sníh, led. Občas louže, co není ve tmě vidět. Ale když s čelovkou by to byla nuda. Tak jo. To už by stačilo. Pokud se dostanu do těch Prčic, tak z toho něco sepíšu.

A pokud ne, tak Andy sepíše nekrolog.