Klik na putování po krajině za východy slunce, pohledy do kraje a tunu neskutečný volnosti, když prostě můžeš jít jen za nosem.

Letos nám konečně vyšel čas a bylo možný to naplánovat na Nový rok, protože jak se říká – jak na Nový rok, tak po celý rok a my se chceme probouzet venku na východ slunce co nejvíc. Už je z toho zkrátka tradice!

Plán byl jít na 5 dní a 4 noci bivaku a podívat se do našich oblíbených Novohradských hor tentokrát z druhé strany, strany Rakouské. Kopečky Mandelstein, Nebelstein (1017m) a pak podél hranic přes Kamenec (1072m) a dál Rakouskem až na Sternstein (1 122m). Jak jsme se s touhle výzvou poprali se dozvíte dál.

Je 27. večer a balíme jídlo. Poctivě jsem počítal kolik toho sníme a vypočetl jsem kolem 5.5kg jídla pro 2 osoby na 4.5 dne. Po nákupu a balení jídla to vážíme a zjišťujem že toho máme přesně 2x tolik. Někde se stala chyba. Tak něco málo odkládáme a dostáváme se na rozumných 9kg pro 2 osoby. Přece jenom v zimě toho člověk sní daleko víc….mysleli jsme si. Upínám na batoh sněhovou lopatu a velkou karimatku do zimy. Říkám si, jestli to bude vůbec potřeba, takovýho haraburdí.

Dne 28. ráno vyrážíme s Kolim na vlak z Borovan do Vyšného, kde je to do Novohradek jen asi hodinu a půl pěšky. Vlak jede 20 minut a hned po výstupu potkáváme staršího pána co jde také na 3 dny do hor ale jiným směrem. Nevzal si vodu ani lahev, tak mu jednu naší věnujeme. Máme společnou cestu tak si povídáme o cestování. Má dceru co šla sama Svatojakubskou cestu letos a jelikož jsem 3 měsíce strávil na kole ve Španělsku tak mě to zajímalo. Fotku dcery nám bohužel neukázal, ale ještě dlouho jsme si o ní s Kolim povídali.

U hranic se s pánem loučíme a za nedlouho už stoupáme lesem k Mandelsteinu. Počasí není nic moc – fouká vítr a mrholí. Cestou k vrcholu který má něco pod 900m začíná přituhovat a poletovat první vločky. Rychlý pohled do údolí a už zase sestupujeme. Je třeba držet tempo abychom se zahřáli.

Už máme v nohou 10km a ještě jednou tolik nás čeká na Nebelstein. V údolí regulérně prší. Před výstupem nabíráme z potoka vodu a jdem nahoru. Během hodinového výstupu zapadáváme 15cm mokrého sněhu. Jsme totálně promočení a není nám úplně teplo. Jako zázrakem nacházíme dřevenou boudu, kde pod vrcholem skladují popelnice a tak jí obsazujeme a děláme zde nouzové nocoviště. Rychle se převlékáme do suchého a vaříme čaj. Není to uplně v komfortu. Po večeři zalézáme do spacáků. Spaní na betonové podlaze není uplně pohodlné ale střecha je střecha. Celou noc poletuje sníh a do boudy nám trochu zahání, ale do rána přežíváme bez větší újmy.

Budíme se za rozbřesku do pocukrované Novohradské přírody. Stoupáme těch 500m na vrchol Nebelsteinu a naprosto osamoceni pozorujeme východ slunce nad Severním Rakouskem. Nádhera střídá nádheru. Tohle byla dokonalá odměna za počasí minulého dne. Dnes je absolutní azuro!

Po rychlé snídani jdeme asi 8km neprošlapaným sněhem. Návleky na boty zabraňují sněhu aby nám padal zeshora do bot. Ještě že je máme! Je to naprostá paráda, jediné stopy co vidíme jsou stopy od zvěře. Obcházíme kopec a potom klesáme do údolí k hranicím s ČR. Na Stříbrných hutích dáváme oběd a poté pokračujeme podél hranic proti proudu skotačící a zde ještě divoké Lužnice směrem na sever.

Po 6km dorážíme do Pohoří na Šumavě, dáváme pauzu u kostela a koukáme do mapy. Naším dnešním cílem je hora Kamenec. Na tomto nejvyšším vrcholu české části Novohradských hor chceme udělat další bivak. Po 2 hodinách dorážíme k vrcholové skále. Vše pokrývá sníh a začíná se prudce ochlazovat. Nosíme dříví na podpal, ale je téžké najít něco suchého. Při pokusu rozdělat oheň vyčerpám zásoby suchých novin. Nechce to hořet. Zoufalý pokus zapálit oheň plynovým vařičem po 5 minutách vzdávám. Už necítím prsty na rukou. Rychle děláme spaní pod převisem a zalézáme do spacáků.

Zahřeje nás až instatní kaše, kterou vaříme v leže. V noci jsou naprosto famózní hvězdy. Je to paráda a na třeskutý mráz už si zvykáme a tak chvilku jen tak stojíme venku a pozorujem jasnou zimní oblohu.

Rána jsme se dočkali. Jsme však docela unaveni. Poslední 2 noci nám ubraly něco sil a cesta v neprošlapaném sněhu jakkoli krásná jest, dává našim končetinám zabrat. Měníme plán a vyhodnocujeme že na Sternstein to nemáme šanci ujít. Pomalé tempo, únava a krátký den nám umožňuje pohodlně ujít jen kolem 15-18km. My bychom potřebovali ujít přes 25. Vybíráme tedy alternativní trasu a rozhodujeme se jít na sever přes Pohorskou Ves do Slepičích hor (Besednické vrchoviny). Tam to dobře znám a vím, že je tam krásný výhled, který bude naprosto ideální na sledování ohňostroje.

Vyrážíme tedy severním směrem skrz nekonečné lesy. Cesta sněhem je náročná ale držíme tempo s vidinou hospody v Pohorské Vsi. Po 10km dorážíme značně vyčerpaní a dozvídáme se že ani obchod ani hospoda otevřené nejsou. Trochu zklamaní na troše toho sluníčka ohříváme ztuhlá těla a ládujeme studený oběd. Z řeky bereme vodu co má barvu černého čaje a pokračujeme dál, abychom ještě za světla našli dobré spaní. Stoupáme opět nahoru, tentokrát na Lužnický vrch. Zde nacházíme krásnou mýtinku s lavičkami a mysliveckou chatkou. Ta je sice zavřená, ale přilehlá kadibudka je nám k dispozici, což mírně zvedá komfort našeho kempu.

Začíná zase přituhávat. Vařím sypaný čaj jako obvykle. Bohužel si nevšímám, že se mi vysypala sůl do pytlíku kde bylo uloženo sítko a ten bílý povlak tedy nebyla jinovatka. Čaj je slanější než ten co dělají v mongolsku. Vůbec se to nedá pít. Je nám ale líto vylít 1l drahocenné vody. Máme jí fakt málo. Koli tedy přichází s řešením. Hej, tak z toho uděláme gulášovku! Čaj tedy obohacujeme gulášovkou z pytlíku a přidáváme kostky sýra. Paradoxně by jeden nepoznal že to někdy předtím byl čaj a parádně si pošmákneme. :))Ve 3 odpoledne už jsme ve spacácíh a čeká nás 14 hodin v leže. Vůbec se nám nechce spát ale venku je prostě moc zima. Tak si krátíme čas slovním fotbalem. Ve 12 v noci nás dohání žízeň. Jak je mráz a člověk pochoduje, zapomíná pít, což se v noci projeví suchem v puse. Sbírám všechnu odvahu a s čelovkou co má dosvit tak 10m hledám po lese pramen. Jdu asi kilometr než najdu jakousi povrchovou stružku. Nabírám vodu a jdu zpět. To že pijeme vodu s jehličím a jsme líní ji filtrovat nám nějak nevadí. Nouze je nouze, žízeň je žízeň.

Ráno rychle balíme věci, snídani jíme cestou a jdeme do údolí kde meandruje říčka Malše. Je to malebný kus světa. Všude se nabízí spousta kamenů, které by odvážné bikery vyzývaly k trialovým kouskům. Sem se ještě rádi vrátíme. V Benešově nacházíme otevřenou sámošku a tak doplňujem tekutiny a dáváme něco málo neinstantního jídla. Bohužel zase nenacházíme ani jednu hospůdku otevřenou a tak se vydáváme vstříc dalšímu výstupu a to na Vysoký kámen. Po 2 hodinkách jsme nahoře. Je zde mýtina orientovaná na jih a na chvilku je i nad nulou. Vyndaváme všechny vhlké věci a sušíme. Tím zabíráme celou vyhlídku. Potkáváme se s rodinkou co si přišla na kopec udělat oheň, tak si také opékáme tofu. O volné chvilce rozpuštíme něco sněhu na žhavých uhlíkách v ešusu. Bohužel voda chytá pachuť kouře, uhlí a dehtu a chutná asi jako Nakouřený Švihák od Krumlovského Egenbergu. Kdo ten hnus ochutnal, usoudí, že se to nedá pít.

Později sledujeme západ slunce nad tou naší jihočeskou kotlinou. Paráda!

Po podívanépřipravujeme spaní a uleháme pod plachtu. Silně fouká a závětří přijde vhod. Před 12 vylézáme na vyhlídku a spolu s pár dalšími lidmi, kteří na vrchol přišli, odpočítáváme poslední vteřiny roku 2016. Bum prásk, lítá to všude jak při obléhání Stalingradu. Takhle z vrcholu hory to vypadá dost postapokalypticky. Vlastně s tím odstupem 4 dnů v přírodě nevidím v týhle šaškárně vůbec žádnou pointu. Všude zbyde jen tuna bordelu a pár lidem to utrhá prsty. Fakt divná zábava. Po přípitku pálenkou si jdem lehnout.

První ráno roku 2017 se probouzíme do krásného východu slunce. Výhled na Alpy v pozadí umocňuje nádheru panoramatu. Je to prostě pěkně na tom Jihu a člověk se cítí tak nějak obrozený když se neprobouzí s kocovinou, ale s čistou hlavou a myslí upřenou v dál novým zítřkům. Tak ať Vám ten rok 2017 přinese co nejvíc takových probuzení, která nebudou znamenat jen vstání z postele a odchod do další směny v kolbence, ale opravdové PROBUZENÍ. Protože naše místo je tady nahoře v horách, venku v lesích, v přírodě. Né tam dole, ve smogu, shonu, stresu a smradu :)

Prostě GO OUT AND EXPLORE!

Krásný Nový rok všem!

Krátké video zde: https://www.youtube.com/watch?v=hfTUoHKaIQw

Trasa tu: https://mapy.cz/s/1j2Fp

Nakonec nám to vykrystalizovalo na jarní prázdniny, kdy měl Koli volno a já měl po zkouškovym. Předpověď hlásila parádní počasí – přes den sluníčko a v noci pod nulou. Rozhodli jsme se jít na 3 dny a 2 noci, protože nás to venku baví chceme si dát pořádně do těla.

Vyprávět vám to budu z mojeho pohledu, jak jsem to zažil a prožil.

Ve středu byl den příprav, jelikož plachtu měl brát soudruh Koli (nakonec jí nebral, věřili jsme předpovědi :) ), tak se hecuju vzít si toho co nejméně a zabalit se v kompletu do 28l batohu. Je to výzva! Po koupi novýho spacáku, kterej se hravě vejde a ještě zbyde místo na vaření, jídlo, suchý oblečení na spaní, náhradní ponožky a rukavky, lékárnička a pár drobnejch, se to podařilo. Zvenka dávám do síťovanejch kapes 2 petky na vodu, zvenku gumicukem přichytávám károšku a jde se! Kompaktní balení na cesty! Do 7 kilo s přehledem, pecka.

Ve čtvrtek nás nabírá v Budějovicích Kačka, přítelkyně našeho společnýho kámoše. Máme za úkol jí trochu vyvětrat. Takže celej den běháme kolem Lipí s mobilama (já ne, nemám ten zázračnej „smrtfoun“) a hledáme kešky v rámci zábavy zvané „geokešink“. Běháme po lese sem a tam, je to fajn procházka s bojovkou, kdo najde poklad. Ačkoli mne to moc nebere a ze začátku brblám, tak v rámci urychlení pochodu pomáhám a nějakou tu kešku dokonce najdu. Jdeme směrem na Kluka (pro neznalé místní kopec), kde je náš dnešní společný cíl. Cestou se ujímám trasování, protože jsem v tom nepřekonatelný a tak se půl hodiny prodíráme do kopce hustým a nízkým porostem, pocukrovaným sněhem, aby nám sníh padal za krk, větve nás mlátily přes ústa a abychom vyplašili rodinku divočáků. Byla to horší ale za to delší cesta (alespoň časově). Ale už mi chybělo nějaký to dobrodružství. Po chvilce koukání se do map v mobilu „vzhůrunohama“ se nacházím a úspěšně docházíme na Kluka. Zde zapisuji do vrcholové knihy a pod skalou nacházíme poslední dnešní kešku.

S Kačkou pak jdem kousek dolů, loučíme se a pokračujem už sami, protože náš čeká další pochod po hřebeni. Jdeme si klidnou odpolední krajinou. V lese je pěkně a kilometry ukrajujeme pozvolna ale vytrvale. Našim cílem je kopec Skalka, ale než se na tomhle vrchu usídlíme, potřebujeme po celodenním courání doplnit vodu. Někde poblíž by měl být Svatováclavský pramen.

Ten nacházíme kousek pod cestou uplně náhodně. Je to parádní místo k odpočinku a osvěžení, evidentně se tu o to hezky starají. To potěší. Voda je ledová ale lahodná. Tak pijeme z hrníčků a pak doplňujeme do našich lahví. Čas jít dál!

Jdeme do kopce a hledáme vrchol, všude hroznej bordel od lesáků. No je nám smutno, že jsme si vybrali zrovna tenhle vrch. Ale místo odpočinku (snad né posledního) nevypadá zas tak špatně, rovný místo na spaní, ohniště hned kousek vedle. Rozděláváme oheň, jelikož se šeří a značně ochlazuje. Všude je plno klacíků a klacků a tak to není velká práce. Děláme večeři a hřejeme se. Zatím je to pohoda a drama jako tenkrát v Novohradkách se nekoná.

Už je tma a čas jít spát. Převlékám se na spaní do suchého, brr! Zalézám do spacáku a snažím se usnout. Furt se docela převaluji a nemůžu se moc zahřát. Nějak takhle se to opakuje dvě hodiny až to nevydržím a přioblékám se. Je to marný, dneska prostě budu klepat kosu. Slyšim jak se Koli převaluje a je na tom asi podobně. Ty naše 12mm silný károšky na skále moc neizolujou. Myslím na chvojí, který je všude kolem z pořezaných stromů a taky na tu izotermickou folii, kterou jsem zapomněl koupit když jsme byli ráno v Kamzíkovi. :D V noci se vyjasní a je fakt kláda, no těšim se na ráno.

V 6 to Koli už nedává a utíká rozdělat oheň, za což jsem fakt rád. O půl hodky později taky vylézám a už se hřeju u plamínků, dáváme rychlou snídani, pár fotek východu slunce a valíme dál. Je třeba se zahřát pohybem. V mrazu toho víc nevymyslíš.

Jdeme parádní pěšinou a nacházíme Poutní knihu, tak se tam píšem, co je super, že tu někdo psal záznam před dvěma dny. To nás těší, že lidi chodí takhle do přírody často i v zimě. Nejsme jediný. Ten klídek ráno jse prostě fajn, nikde nikdo. Ticho, jen pár ptáčků švitoří. Šineme si to k Nový Vsi u který nacházíme docela dlouhou „bike line“ , co si tu kopou asi nějaký místní. No trochu litujem, že jdem tentokrát pěšky, ale třeba si tu srandu někdy projedem.

Jelikož je půda ještě zmrzlá, můžeme si to zkracovat různé přes pole, na kterých se to už pomalu zelení zelení. To se nám jednou stává osudným, vidíme v dáli cestu po které se chceme vidat. Zrada! Je tu potok, po krátkém váhání usuzujeme že 2m ještě skočit umíme a můžeme tedy pokračovat dál. Zase zrada! Už jsme si mysleli že máme vyhráno a je tu menší říčka, šířka tak 5m hloubka do 30cm. Tohle už asi nedáme. Otočíme to?

Ani krok zpět, nejsmě nějaký béčka. Sundavám boty a jdu do proudu bos. Je mi jedno že je ještě pod nulou a voda je jak žiletky. Hrozně to bolí do chodidel ale na druhý břeh se dostáváme. Už jsme zase obutý a v tom Koli prohlásí že vytrousil mobil… Cože? Kde? Tak hodinu zpátky.

Přichází rozvážná porada co dál. Domluvíme se že mi do 2h zavolá a nebo půjde domu. Já mám jít napřed. No radši čekám, je tu šance že jej vytrousil při přeskoku potoka. Koli se tedy zouvá a dá si pro úspěch ještě jednou brod. Je to srdcař! Po 50m nachází mobil s nemalým nadšením. Dává si brod napotřetí a zase jsme komplet. Tak tohle nevymyslíš. Dáváme na posedu krátký chill s ganjou, ať trochu oslavíme znovunalezení mobilního teledonu. Pak se vydáváme po cestě, která jak jsme zjistili, vedla záhadně uprostřed polí uplně slepě k oné říčce. Záhada…

Cesta ubíhá pomalu a tak sledujeme pána co sbírá v poli předměty vesmírného původu, asi Vltavíny. Vymýšlíme různé konspirační teorie, co všechno si může do té brašny přes rameno dávat. Kosti malých dětí, zlaté zuby předků, atd… A to už dorážíme do vesničky. Trochu zklamaně zjišťujeme že tu není žádná cukrárna, kterou bychom mohli vzít útokem. Tak tedy pokračujeme dál směrem na Kleť. Kousek za vesnicí jsem zahlídl parádní posed tak akorát pro dva. Velím ke změně azimutu mimo trasu, že uděláme čaj a dáme sváču. Však už je poledne!

Posed je fakt super, s báglama se sem skoro nevejdem – je to boj! Přemejšlíme jak vůbec ten čaj uděláme, není kam postavit vařič. Když chci vyklepat hrnec, tak mi vypadne z posedu do ostružin. No konec, směju se tomu jak blbej. Koli mě chce zabít, že jsem prej hroznej lempl. Naštěstí máme ještě misku a tak děláme čaj v ní. Jen zázrakem se nám podaří udělat čaj aniž bychom posed zapálili nebo se nepolily horkou vodou. Po hodině čumění z posedu a popíjení čaje si říkáme že to máme ještě docela daleko a tak je třeba vyrazit dál.

V lese nacházíme super pěšinu, říkáme si že takovej parádní trail je jak stvořenej na kolo. Trochu nás překvapí, že dojdem do rochniště divočáků. No radši se tu moc nerozhlížíme a valíme dál. Jdeme jentak lesem a snažíme se najít nějakou cestu. To se nám asi po půl hodině podaří a tak jdem po ní. Obcházíme naprosto parádní údolí někde na úbočí Kleti. Na týhle straně jsme nikdy nebyli a je to tu fakt hezký.

Cesta na Kleť už je jen rutinní pochod, kterej moc neubíhá, ale víme že kdo vytrvá tak na ten kopec nakonec dojde. Což se nám daří. Nahoře nás čeká zasloužená polévka a pivko. No jelikož je tu plno turistů a k těm se my nehlásíme, tak jdeme po krátký zastávce na rozhledně zase dál.

Klesáme klouzajíce po sjezdovce pokryté asi 10cm sněhu. Bolí z toho hrozně stehna a já lituju že nemám hůlky. Ocitáme se v Holubově, kde nakupujem nějaký ty rychlý cukry, abychom tu dnešní etapu doklepli. Cílovou destinací má být zřícenina Dívčí kámen, pro místní Dívčák. Zde se dá přespat, ale není to úplně legální. Vstup je tam mimo návštěvní hodiny zakázán. Čekáme co bude, protože pan správce tam ještě je, stejně jako pár turistů. Už se začíná šeřit a ochlazovat. V tom má Koli telefonát, že musí dom a tak se bohužel loučíme. Má doma nějaký povidnnosti, tak se nechá nabrat v Třísově.

Já jelikož nehodlám spát sám na zřícenině, natož čekat hodinu než se vylidní zatímco bych vymrzl, se přes značnou únavu a asi 30km v nohou rozhoduji pokračovat kolem Vltavy co to jen půjde a cestou někde zalehnout. Tady začíná moje solo akce. Jen já a moje hlava.

Venku se smráká po stezce nepotkávám ani človíčka, jsem tu sám s hučící řekou a úzkou pěšinou, která má nějakých 10km. Začínají mne chytat úpony levé kyčle. Klasický problém u delších treků. Jdu už přes závit a tak abych snížil riziko zranění, dělám si z silnějšího prutu hůl a kulhající noze pomáhám co to jde. Zároveň mám oporu, kdybych někde zakopnul. Pád do řeky tady hrozí na každém metru. Přidávám na tempu, chci to mít za sebou, tohle dneska doklepnu celý. Nechci spát na místě který neznám. Když se kousnu a ty 3 hodiny to vydržim se svojí paličatou hlavou plnou vířících myšlenek, lehnu si na Maškovci na krásnym, klidnym a opuštěnym místě. Je to ale ještě sakra daleko…

Snažím se nemyslet na to kolik jsou 3 hodiny chůze v solo režimu, když už se ti sotva nohy pletou, hlava se brání a břicho je stažený námahou. Cítim, že bych potřeboval nějakej ten cukříček, vytahuju sušený meruňky a posílám je tam za chůze. Nestavím, nedělám pauzy, vím že když se zastavím tak zatuhnu a už to nepůjde dál. Naopak přidávám. Při každým druhým kroku se zapírám silněji do větve abych si pomohl od bolesti. Ačkoli nasazuju fakt masochistickej režim, tak mě to neskutečně baví. Svítim si čelovkou pár metrů pod sebe a sleduju členitý terén abych někde nezaváhal a nezvrtl si kotník nebo se neposlal ze srázu. Je třeba dávat maximální pozor a proto nemám tolik času myslet na to, že už mám fakt dost. Mám v hlavě uplný prázdno, moje vnímání je omezený na střídání levý a pravý nohy, rekognoskaci terénu a poslouchání zvuků usínající krajiny. Je to návrat do primitivných časů, je to maximální prožívání přítomnosti skrze ty nejjednodušší smysly. Mysl osekaná na jádro své podstaty, dualistický vztah s přírodou založený na souboji a spolupráci. Základní princip přežití – vůle. A já jí mám. Nejsem v kdovíjaké kondici. Poslední 2 měsíce se střídala zranění a virózy, zkouškový ve škole, zhmožděný meniskus před 3 týdny -to jsem měl vidinu berlí na 3 měsíce a strach co bude. Teď jsem tady venku a vím, že to koleno drží a já prostě půjdu dál dokud moje tělo bude držet pohromadě už pro tenhle okamžik, kterej se nikdy nezopakuje. Na tohle jsem se těšil několik měsíců, na chvíli kdy si budu moct zase zahrát souboj tělo vs. hlava. To je to, proč tohle děláme. Je to o tom se překonat, přesáhnout svoje pozemský bytí ohraničený, spánkem, jídlem a povinnostmi všedního dne. Teď mám konečně čas pro sebe, nemusim dělat vůbec nic, můžu si lehnout před telku s pivkem ale právě protože nic nemusim, tak chci udělat všechno. Je to můj krátký okamžik v nekonečnu a já, jelikož mi tento okmažik byl dán, chci do něj nekonečno obsáhnout tím, že ho přetvořím na hodnotu. Hodnotu vykoupenou potem, bolestí a sebezapřením. Tohle všechno se mi žene hlavou ale nemá to konkrétní tvary slov, tak jak je teď píšu. Jsou to spirály emocí, pulzující život v mých žilách, v žilách týhle schránky vesmírnýho prachu, kterou řídím z centrály vědomí, aniž bych si to z velký části uvědomoval. Většina funkcí jede na autopilota a já zapínám autopilota i na chůzi, jeden krok, druhý…a můžu celý tenhle proces sledovat z povzdálí a zabývat se otázkami vlastní existence při pohledu na hvězdy zrcadlící se v hladině řeky.
…

Je 8 hodin večer, dorážím na místo, zvládl jsem to! Lehám si do spacáku a unaven pojídám jen studenou večeři, zapíjím ji teplým čajem. Víc už dneska nezvládnu. Je hrubě pod nulou. Na obloze hvězdy. Ach ty hvězdy, které ve smogu města není možno vychutnat. Tam jsou jen jakousi kulisou, které si nevšimneš při večerním návratu z práce nebo ze školy. Tady jsou tak neskutečně přítomné. Snad kdyby lidé více pozorovali hvězdy, zvedli své sklopené pohledy vzhůru, pochopili by směšnost svojí hondby za velikostí. Co je naše velikost, velikost našich činů, našich domů a bankovních kont vůči velikosti Vesmíru…Usínám.
Ráno se budím po šesté hodině. V noci mrzlo až praštilo a na spacáku mám slušnou námrazu. Dělám si teplou snídani a čaj abych si usnadnil vylíhnutí z mého péřového kokonu. Nestal se ze mne motýl, nestal se ze mne jiný člověk za jednu noc. Ale zase jsem se skrze silný zážitek naučil víc o sobě. Dávám se zase na cestu, pro toto povídání poslední, ale jen jednu z mnoha které mne ještě čekají. Všechny jako integrální část Cesty života.

Posledních 15 km do města už docela bolí, tělo má z včerejšího 45km pochodu dost. Ale je krásný den a já se nikam neženu.

Vždyť je sobota, začal mi víkend. :)

Je pátek ráno a v pokoji mám hromadu krámů, které potřebuji nutně do odpoledne zabalit. Směsice hadrů, věcí na kolo a ostatních nezbytností se rozprostírá přes nebezpečně velkou plochu. Dnes v půlnoci vyjíždíme na výpravu do Skandinávie a já balím doslova na poslední chvíli, Potřebuji ještě udělat pár úprav na kole. Zalepit zadní nábu aby se mi nepovolovala, docentrovat, vyměnit pláště apod…

Petr už je asi týden zabalen, takže je v mnohem větší pohodě než já. Probíráme ještě nějaké detaily naší výbavy a hodnotíme množství našich zavazadel jako enormní. Máme lehkou obavu že se nám to tam nevejde.

Před 11 hodinou začínáme házet věci do auta, je toho fakt požehnaně a nemít rakev na střeše tak se těžko vejdeme, naštěstí se nám to daří docela dobře poskládat a uveze se i skládací žebrík.
Je něco po půl 12 a vyrážíme směr Praha.

Den první

Sedíme s Pepou a Petrem na zadních sedadlech našeho výpravného vozidla a ubíráme se na sever, každou vteřinou blíž našemu cíli. Skandinávii.

Cesta ubíhá pomalu a to zejména proto, že se mi nechce spát, jsem trochu nervózní, ani nevím proč. Asi kombinace natěšenosti a obav z toho jestli máme vše potřebné.

První komplikace nastává když chceme po půlnoci koupit před Táborem dálniční známku a 3 pumpy za sebou mají zavřeno, poslední benzína před dálnici nás zachraňuje. Ještě že tak.
Po koupení známky ze mne nervozita opadá a až do Prahy usínám. Tam se probírám když lehce bloudíme díky zmatené GPS. Krátká přestávka na záchod, nacházíme správný směr a hurá dál vstříc Ústí nad Labem.

Někde v Ústí usínám a probírám se u Drážďán, pak zase poklimbávám už v raních hodinách na cestě k Berlínu. Za Berlínem se už budím a skoro nespím až k trajektu.

Dorážíme v půl jedenácté k Sassnitzu, kde tankujeme poslední plnou za eura ( a relativně levně), a čekáme na trajekt do 12 hodin. Já si dělám malou projížďku na longboardu. Před 12 se posunujeme blíže k trajektu, čekáme v řadě aut a navštěvujeme místní Bordershop, kde, což je zajímavé, nekoupíte nic jiného, než chlast a sladkosti, ale chlast převažuje v poměru 10:1. Kupujeme nějaká silnější pivka cizokrajných názvů a čekáme na příjezd trajektu.

Asi za další hodinku přijíždí trajekt a my se můžeme nalodit. Parkujeme auto v suterénu velké lodi a jdeme na palubu, odebrat se do pohodlných křesílek.

Vyplutí trajektu je pak opravdovým zážitkem. Motory jedou naplno a loď se ubírá vpřed ke Švédským břehům. Postupně sílí vítr a s ním vlny a houpání lodi. Připadáme si opilí i bez alkoholu, točí se nám hlava. Na lodi je také internet ale jeho funkce je díky množství lidí a satelitovému spojení dosti pochybná..
Po pár hodinách dorážíme ke Švédským břehům, krajina vypadá dosti podobně jako v Německu a ani by jeden neřekl že jsme o 200km dál přes Baltské moře. Jediný detail připomínající jinou kulturu jsou nápisy, kterým nikdo nerozumí a odlišná architektura.

Ubíráme se opět směr sever naším domovem na kolech. Příští zastávkou je Vallasen Bikepark, skromný bikepark se zajížďkou asi 30km od hlavního plánu cesty. Jedeme asi 150km a co je zvláštní tak jedeme nekonečnou nížinou a po kopci ani stopy. Skoro už začínáme pochyboval o správnosti našich GPS souřadnic, ale tu se najednou začíná cesta mírně a pomalu zvedat.

Nakonec zjišťujeme že kopec tu opravdu nenajdeme, spíše jakousi náhorní plošinu. Trochu bloudíme po místních okreskách, navstěvujeme pár místních zemědelských družstev a jednu zastrčenou benzinu, kde nikdo neví nic o nějakém bikeparku. Naštěstí je u benziny mapa, podle které se rychle zorientujeme a už jedeme celkem na jisto. Přijíždíme k bikeparku vypadající asi jako Lipno a dávám řeč s místní crew. Dle jejich infomací je další den otevřeno, tak jsme celí natěšení.

Bohužel u bikeparku neni možné kempovat, je to doslova zakázané, tak hledáme jinde. Od vjezdu do bikeparku jedeme přímo rovně po cestě do lesa a nacházíme ideální kemping platz s rašelinovým potokem 100 metrů od nás. Stavíme příbytek a já si dávám očistu po docela dlouhé době v autě. Voda je příjemná ale jak vylézám začíná poprchávat a to dává tušit že sucho asi nebude.

Přes noc se brutálně rozprší a ráno není o nic lepší, spíše naopak. Domlouváme se že hnusné počasí využijeme k cestě do Hajfellu a tak necháváme naší první lokalitu za sebou. Třeba se stavíme při návratu (nakonec bohužel už ne).

Razíme si cestu deštěm k Norským hranicím přes Göteborg, cesta docela ubíhá, za hranicema začíná vypadat krajina trochu zajímavě a začínají se zvedat kopečky. Kolem Osla už jsou doslova hory. Z Osla je to jen kolem 200km do Hafjellu. Cesta vede krásným údolím s jezerem.

Večer přijíždíme přes Olympijskou vesnici Lillehamer do Hafjellu, kde nás GPS žene na kopec místo do Bikeparku. Značení je asi tak dobré jako ve Švédsku a tak bikepark chvilku hledáme. Ale tu už nás vítá známý nápis Hafjell. Konečně jsme tu – po cca 2000km od domova.

Na parkovišti rozbíjíme tábor trochu zastrčeni od ostatních abychom měli více soukromí. S Petrem vyrážíme na průzkum kopce, který už zezdola dává tušit, že tohle neni Špičák ale pořádnej kopec, kde se jezdí každý září svěťák. Lezeme zadýcháni do kopce a nacházíme místní pumptrack s dirty. Pumptrack vypadá parádně, jen dirty jsou spíše pro bmx, 6m dlouhé skoky s rádiusem jak spina nejsou nic pro mého sjezďáka. Postupujem dále nahoru a prohlížíme si část WC trati, která je nepřístupná veřejnosti. Já znalý tratě z videí tiše doufám, že ostatní tratě v porovnání s pohyblivými obrázky nebudou takový brutus. Šplháme až k horizontu, kde vidíme že kopec jaksi nemá konce a tak se s jen pomalu ubývajícím severským světlem kocháme výhledem na malebné údolí a na postavičku olympijského běžce vykácenou do protějšího svahu, symbolu Hafjellu a ZOH 1994 v Lillehameru.

Večer dáváme nějaká pivka a těsíme se na zítřejší premiéru a zároveň první den na kole. Kolem 12 kdy je ještě spousta světla jdeme spát. Ráno nás bohužel nemile již nepřekvapuje lehký déšť a všeobecné mokro. Co se dá dělat, od toho jsme tady. Kupujeme třídenní permici za nekřesťanský peníze a nasedáme poprvé do gondoly, která jak jsme zjistili nás vyveze jen do 2/3 kopce. Na úplný vrchol vede další lanovka trochu níž.

Nasedám první a jedu nahoru, výhled který se mi postupně otevírá je dechberoucím zážitkem. Stoupáme skrz mraky výš a výš až se zdá, že kopec nemá konec. Mazec!

Vystupujem, nádech….jsme nahoře a nás čeká první jízda. Volíme trail Parkloupe, který má být modrý a tudíž ideální na rozježdění. Najíždím na začátek, mírná lavička, kterou hned skáču, klopka a už začíná ta pravá zábava. Tenhle trail je ideální rozcvička, obrovské klopky, jízda jak na tobogánu, semtam lavička, transfer, pohoda. Neni třeba moc brzdit a moc šlapat. Jen se vezeš a bavíš se.

Přijíždíme k druhé lanovce, která je samoobslužná, což je super, protože ačkoli se jedná o podobný typ lanovky jako je na Lipně, tak nezpomaluje a valí rychle. Nahodíš kolo, dřepneš a nechápeš kam že až to vede. Asi do nebe, nebo spíš Nebe. Jo!

Další trail nám vybírám trail Moe’ Town – což je trail který se veze ve stejném duchu jako Parkloupa a napojuje se na něj. Velice zábavný trail, mírnějším svahem než Parkloupe, hodně připomínající Superflow v Rychlebkách nebo Flowcountry v Geissu.

Další trail zkouším Bouldre trail. Tady už to začíná docela drncat. Jedu na první lavici, druhou skáču do transferu ale na třetí se zaboha nemůžu vejít, protože odkloněná zatáčka v bordelu na bahně mě vynáší skoro do lesa. Pak přichází wallride, který radši podjíždím. Nevěřím mu, protože je nalevo a na tuhle stranu sem levej. Pokračuji dál, lavička, pár klopek, bordel, různý zkracovačky, netušim kudy jet. Je tu milion stop a trail si se mnou hraje jak s každým prvojezdcem.

Přijíždím k dropu co znám z doslechu – Bouldre drop je dlouhá úzká lávka ze zatáčky, trochu výškou a dýlkou dopadu připomíná Schwarův drop v Dubnym. Ale dýlka je tak 6-7m a odjezd do zatáčky. Na tohle nemám koule, držkopádů na videu sem viděl dost a úraz v Norsku neriskuju. Ani později už jsem nad ním nepřemýšlel. Tohle sem nechal jiným borcům, ale podle dosti zarostlého dopadu, to moc lidí nejezdí. Nedivím se.

Pokračuji dál a trail má furt podobný charakter, rychlejší flow s trochou bordelu, kde mi občas chybí nějaká klopka abych se vešel tam kam chci. Ale je znát že předchozí deště tu nadělaly trochu paseku, tak nenadávám a jsem rád že vůbec můžem jezdit (týden před naším příjezdem půlku tratí spláchly přívalový deště, někde chyběl povrch až 3m do hloubky, Norům se to ale podařilo díky hromadě dobrovolníků dát do pořádku v rekordním čase).

Tenhle trail jsme si nakonec (hlavně kluci) oblíbili – dá se valit, spousta stop, bezpečný a hravý.
Další trail co vidíme z lanovky je úzká pěšina přírodního charakteru, takový trail jak někde na Kleti.
Jediné odstrašující překážy jsou dvojice dropů cca 2m a 3m a tak 10m dlouhá lavice, co nejde dolítnout.

S Petrem, který má Kleť najetou si říkáme že to zkusíme. Dropy si zatím jen prohlížím, první má na dopadu hnusnej šutr a druhý je docela dlouhý. Třeba později. Jedeme trať, první zjištění je, že to zas tak hladký neni. Jedeš 20cm širokym trailem a do cesty se ti staví různý odkloněný kameny, který se tě snaží vykolejit. Snažim se jí držet, ale mojí s levnou Mz 66 dostávám docela přes ruce. Ne nadarmo se na tomhle jezdí mistrák Norska a je to značený černě. V zatáčce mě to skoro posílá mimo trail, tak radši brzdim dávám oddych rukám a čekám na Petra, kterej s tim fakt zápasí.

Když mě dojíždí shodujeme se na faktu že z lanovky to vypadalo o mnoho hladčeji. Já valim dál prudkou část, co jsme viděli nějakého týpka tlačit dolu s nejnovjějším Scott Gambler, dávám se zatajeným dechem. Petr vede kolo dolu a říká, že už se nikomu smát nebude.

Následuje úsek, kde jsou oblé kluzké kameny a mezi nimi teče voda. Totální zasekávačka, přední kolo skáče mezi škvírama a ty se jen modlíš ať se někde nekousne. Trochu mi to připomíná jízdu potokem. Tady to rychle moc nejde, tak jedu spíš trialově a na jistotu. Petr se v tom zasekává a zastavuje. Ještě si nezvykl na nízký těžiště jeho Gloryny a vomrdává slušně pedály.

Když si myslíme, že jsme z nejhoršího venku, jedu si dolu, svištim to a najednou taková divná boule, radši brzdim a hle 1.5m hlubokej rygol potoka. Ta boule je odpal asi na 6m gap přes potok, naprosto neoznačená. Takže každý trail si napřed pomalu projet, značení skoků vlaječkama tady neexistuje.

Dál pokračuje trail furt podobně, mrdanice, zasekávací šutry, spousta vody, dropík do bordelu atd…
Dojíždíme dolů a další část trailu je naštěstí zavřená tak se napojujeme na známý Bouldre trail a dojíždíme k lanu.

Zbytek dne v podstatě střídáme 2 modrý traily, ten černý dáváme ještě s Martinem ale taky mu to nejde. Přes den nám různě prší a tak sme jak prasata. Ale to nám vůbec nevadí, protože jsme v Norsku a tady prší 4x denně. Jediný kdo, je naštvaná je Peťa, která se na obrovskym kopci s foťákem nedokáže za tohohle počasí zorientovat a tak zmoklá čeká občas uplně blbě, kde jen prolítnem a nestihne nás blejsknout. Jelikož je celkem tma, tak z fotek moc neni. Ale co, jsme tu přece ještě 2 dny. Určitě nám jeden den na focení vyjde.

Zpátky k parkingu se jede červený trail, který je nově opravený po dešťích a je celý na blátě. Vedle vidíme bagristu dělat na části spláchnuté tratě svěťáku. Cestou dolu vede suprový singl, s množstvím klopek a minimem bordelu. Nebýt asi kilometrového přejezdu po cestě rozbité od vody, což měl být prej Family trail, jízdu dolu by si člověk dal i víckrát za den. Ale takhle jezdíme celý den nahoře, protože ty traily jsou prostě boží a je jich tolik, že nemáš potřebu jezdit jinde.

Druhý den se budíme do podobného počasí snad s tim rozdílem, že ráno už prší rovnou. Do mokrých věcí se nám nechce, ale kdo vyměkne nejezdí a my jdem na kopec. Já tentokrát beru bundu a vyplatilo se. Bahna je snad ještě víc, ale odpoledne se to docela vybírá a dokonce je v bundě vedro.

Tenhle den zalítávám dropy na černé sjezdové. Taky mrkám na Rollercoaster. Tady musim něco říct, až budete koukat na videa, buďte si jistý že fakt hodně zkreslujou a tuhle sice plynulou a hladkou trať dělaj lehčí než je. Musim říct že tohle pro mně byla zároveň nejlepší a nejtěžší trať co se týká odhodlání se v Hafjellu. Po pár marných pokusech si to sám nalítat, jelikože sem posranej až za ušima oslovuju místní partičku němců, co vypadaj ze to maj najetý a ptám se jestli mě roztáhnou.

Bavím se s chlapíkem někde těsně pod 40, kterej vypadá jak rumcajz kříženej s čarodějem ze země Oz. Jeho dlouhý vous mu čouhá z integrály. Ale je to správnej srdcař, bere mě do party a tak si za nim teda najíždim horní část rollercoasteru, která je mnohem těžší než ta spodní, kde jsem se až na highspeed sestupák přes cestu chytal.

Parta němců to rozjíždí a bez respektu to tam posílaj. Jedu za čarodějem, dropuju startovní dropík, jednou šlápnu, velkej velbloud….uuuuuuuuuuaaa letim asi 7m do hrozný vejšky, ale to už najíždim na další skok, tráňo doprava s placatym dopadem i odrazem ale slušně douhý. Pak vana a koplejší lavice, kterou sem asi měl tlumit protože letim skoro na dno další vany a jen tak tak se srovnávám na další 10m dlouhej polet. Pak brutální klopková šikana, kde to němčour žvejká jak hovado, zkoušim to taky, ale komprese je nemilosrdná a do druhý klopky mě to vystřelí tak že letim mimo a nestíhám se tam vejít. Tak tohle neni zadarmo. Další lavici jen přejíždim a nutno dodat, že s jejím nalítáním sem měl značnej problém, protože do těch klopek sem vlít vždycky moc rychle a pak to přebrzdil. Tak jí projíždim v manuálu, protože rychlost neztratim a ještě to vypadá, že to dělám schválně, haha.

Dolní část trailu začíná 6m dvojákem, pak transfér cca 8m a hned tak 9-10m sestupák, kde se fakt prolítneš. Pak jí držíš a přichází transferový steptup do sestupáku s dvojitym dopadem. To sem prvně nevěděl a tu hranu napálil předkem. Naštěstí sem to udržel. Pak je řada lavic, kde bohužel musíš i šlápnout, stačí jednu ohranit a už to nerozjedeš. Pak je tráňo a highspeed esíčko dolu, trasnferovej stepup a prudkej rozjezd na přescesťák tak 3.5 na 9m. Kde letíš fakt kudlu a rovnou do klopky která tě vystřelí na další tráňo.

Popisovat celej trail by bylo na dlouho, skoků je spousta. Některý jsou větší některý měnší. Ale pohybujou se většinou od 7 do 12m. Podle toho jak daleko přestřeluješ dopady, který jsou dlouhý ale taky pěkně daleko od odrazu. Hrana by na některých skocích znamenala katapultáž, protože krom lavic jsou tu i dvojáky a dvojáko lavice, co maj kaskádovej dopad a ty chceš a musíš trefit ten druhej.

Hlavním specifikem tohohle trailu je držet to, jakmile si nejsi jistej jestli něco skočíš, tak buď uplně zastav nebo šlapej a tahej. Druhá varianta mne většinou zachránila a způsobila, že mi stříkal adrenalin z uší. Jen u jednoho sestupáku, kterej je na konci horní části sem to prvně přelít asi o 4m za sweetspot. Rána to byla taková že mi to srazilo helmu do čela. Ale to nebylo ani poprvý ani naposled na tomhle trailu, kde si to na jaře užívali i kluci z Kanadský Coastal Crew.

Nutno říct, že tenhle trail mi dodal docela sebevědomí. Moc lidí to tu nelítá, když jo tak hlavně němci a pár lokálů. Rollercoaster byl rozhodně splněnej sen a jednou se sem chci vrátit. Tohle nemá u nás obdoby a podle několika lidí ani v Evropě, nevim.

Další věcí co sem chtěl viděl je slavná Makkenovo lavice, co je na hodně fotkách z Hafjellu. Její vyjímečnost je že je uplně mimo tratě, jedeš jen a jen na ní z dlouhýho rozjedu a přímo naproti je legendární symbol Hafjellu, panáček s pochodní vykácenej ve svahu.

Když jsem k tomu přijel, spadla mi čelist a přejel mráz po zádech. Krom toho že to má tak 15m, je to brutálně koplý, normální FMX nájezd do vejšky. Na tu dýlku fakt dost na kolmáka. Dopad se pyšní metrovou hranou. Tohle bez toho aby tě na to někdo roztáh neni vůbec myslitelný. Trochu mne to mrzelo, ale pak sem si vzpomněl na slova máti, že se nemám zrakvit a myšlenku na skočení opustil.
Zkusil sem si to tedy aspoň do transféru. I tak to byl díky koplosti odrazu polet a to sem to skočil trochu za půlku. Takže max 8-9m.

To už ale zase byl čas sjet dolu, vydrbat se a dát véču. Večer se odehrál klasicky v alkoholové atmosféře s trochou toho zeleného opojení, co sme přepašovali přes hranice. Večer začalo opět pršet a my doufali, že další den bude líp.

Poslední den v Hafjellu se nám konečně umoudřilo počasí. Bylo polojasno, přeháńka byla jen jedna. Lítal sem většinu dne sám, protože kluci byli utahaní a různě se nechávali fotit od Peti, která konečně měla světlo. Já jsem střídavě jezdil s partou Němců z minulého dne, hlavně Rollercoaster, protože je opravdu návykovej.

Ke konci dne jsme udělali nějaký fotky s Peťou na Makkenovo lavici s výhledem, první pokus vyšel blbě a já to v 8m poletu poslal moc na předek do krásný smotky. Odraz byl po dešti měkkej a mě se zabořilo kolo. Trochu jsme to ušlapali a další pokusy už vyšly dobře. Parádní polet, i když jen do tráňa. Na celý skok si počkám na další návštěvu.

Ještě jsme udělali nějaký sekačky na Rollercoasteru a pak jsem si sjel ještě pořádně zajezdit.
Na lanovce sem se svezl s místním lokálem, co to má do Hafjellu 2 hodky. Jelikož jako já měl FR bike, což se tady moc nevidí, domluvili sme při pokecu na lanovce, že dáme jízdu spolu. Vytáhl mně na Moe’ Town a já nechápal jak se daj projíždět klopky tak rychle. Měl sem co dělat ho uviset, dal sem do toho poslední zbytky energie. Vysmátej týpek to jel v kuse a ani se nazadejchal, ukazujíc mi různý zkracovačky a secret lines. Byla to prdel a rozhodně nejzábavnější jízda z celýho dne.

Druhou jízdu jsme dali Bouldre a tam mi dokázal jeho předchozí slova o tom že jezdí Norskej pohár, takhle rychlý hovado sem ještě neviděl. Držel jí šíleně, držel sem se ho jen díky tomu že občas zpomalil a že jsem měl některý lajny rychlejší. Tenhle 5 minutovej trail, co sme běžně jezdili tak na 3 zastavení sme teď sjeli tak o minutu a půl rychlejc na jeden zátah a já myslel že mi upadnou ruce. Ale byla to totální sranda, trochu mně mrzelo, že jsem si s lokálama nezajezdil víc, protože je vidět že jsou tu doma a umí využít potenciál parku na 110%.

Posledí 2 jízdy jsem pak dal 2x Rollercoaster sám pro sebe. Lámal whipy a scruby a snažil se nasát poslední kapky atmosféry tohohle ráje na severu Evropy. Poslední den v Hafjellu se nám odvděčil krásným počasím a večer ještě nádhernějším západem slunce, který trval 4hodiny. Protože jak jde slunce hodně horizontálně, zapadá ti za kopec třeba 4x. Paráda.

Abych Hafjell trochu zhodnotil, řeknu pár slov a dojmů. Kopec je to obrovský s ohromným potenciálem který ještě neni 100% využitej, ale horní část je boží a chtěl bych to jezdit celej rok. Úrověň trailů i ježdění lidí je úplně někde jinde a já měl konečně pocit že se na kole zlepšuju nějak viditelně. Sice sem se nenaučil nový triky, ale zalítal sem polety z kterých sem měl respekt s vědomím že na mně ještě větší čekají. Pohodlně sem si zajel Dhčko a byl schopnej na spoustu trailů lidi dojíždět, nebo jim ukázat záda. Zároveň tu bylo ale pár lokálů kteří mi dokázali, že úroveň ježdění v Čechách je fakt docela mizerná, s přihlídnutím na namachrovanost některých našich “borců”.

Tady i týpek kterej je rozhodně jeden z lepších jezdců v Norsku a u nás by se rozhodně neztratil, je úplně v pohodě, přátelskej, zajímá se, odkud jsi, co máš za kolo, jak se ti tu líbí a rád si s tebou zajezdí. A takoví jsou tady všichni od jezdců po personál. Jiná země, jiný mrav…

Tak zase příště, o naší cestě do Švédska! Díky všem kdo to dočetli až sem :) Už jsme v půlce haha!

A tak mi zrála v hlavě myšlenka, během zimy jsem postavil kolo, koupil větší batoh a pak přišel den, kdy jsem si řekl: „Je to tu, dneska vyrazím, uplně sám na kopec a budu tam spát“.

Je horká červnonvá sobota, dopoledne spravuju kola a prodávám u kamarádů v obchodě abych si vydělal nějakou tu kačku. Přes den je vedro a tak si říkám- vyjedu až na večer a pak někde přespím pod hvězdama, druhej den ještě něco namotám cestou domů.

Balím si batoh o objemu 28l, je narvaný k prasknutí, letní spacák, alumatka, jídlo na 2 dny, nářadí, lékárnička, něco málo na sebe, 1 PIVO na večer, čelovka…..už už chci vyrážet a v tom mě trknne: VODA! Do už nacpaného báglu dávám ještě 1.5l petku a doufám že to bude stačit. Po cestě snad někde naberu, když dojde.

Vyjíždím v půl 6, furt je parno. Ale už teď mám ten pocit, ten pro který to všichni děláme. Pocit absolutní svobody, soběstačnosti, nepodmíněnosti okamžiku, nekonečných možností kam vás den zanese. Žádné velké plány, žádné závazky, jen směr vpřed, šlápnutí za šlápnutím. Ach, jak chyběl mi vítr ve vlasech, vrnění řetězu, hukot pneumatik, šumění trávy, praskání větviček, lupání šišek, zurčení potůčků. Na nebi ani mráček. Ptáci si štěbetají. S neuvěřitelně lehkýma nohama polykám kilometry a nasávám atmosféru tohoto podvečera. Nikde nikdo, jen pár vracejících se cykloturistů do svých domovů, k večeři, za ženou, za dětmi. Ale já, …….já se dneska nevrátím. Dnes už ne.

Cesta ubíhá a to už za lesního přítmí kličkuji pěšinkou kolem Vltavy. Místy technický trail je dlouhý asi 7 kilometrů a mně nevadí že je trochu zarostlý, trochu místy zborcený a vyježděný více než si ho po 2 letech pamatuji. Ten klid a pohoda jsou tu vždy. Blížím se k Dívčímu kameni, slunce už zapadlo za horizont říčního údolí – nastává příjemný chládek. Jsem na cestě již dobré 2 hodiny a tělo si říká o intovou střelu. Pivánko láká mne k zastavení u hezkého stavení, kousek od řeky. Dávám však jen jedno, vím že cesta má ještě není u konce. Klesající slunce dává mi novou motivaci k cestě. Jak krásné zakončení dne by bylo vyjet na kopec a spatřit západ naší nejbližší hvězdy. S novou nadějí zvyšuji kadenci a vystřeluji z údolí, tam nahoru ke kopci jménem Kluk. Kéž by výhledy nebyly jak z obrázku a já nemusel každou chvíli stavět a vychutnávat panoramata

Jihočeské krajiny v záplavě zlatého světla. Výjezd na kopec je závod s časem – slunko klesá a hladina laktátu v mých nohách stoupá s přímou úměrou. Čím je slunce níže, tim více mi hoří nohy. Chci! Chci ten západ stihnout. Poslední metry kolo tlačím do prudkého stoupání. Bolestí mám tvář zkřivenou ale vytrvávám. Je to souboj smrtelníka s vesmírem. Parkuji kolo před vrcholem a vrcholovou skálu běžím po všech čtyrech. Jsem nahoře!

Slunce ještě není za horizontem kopců Blanského lesa, ale oblačnost již pohltila většinu krásy dnešního západu. Ale mé srdce nesmutní, zdolání vrcholu je vždy momentem euforie, úlevy, odpočinku a klidu.

Vychutnávám přítomný okmažik, přemýšlím o universu, o principu, proč jsem tu, právě teď, proč jsme tu vůbec my všichni, co je naším posláním…V těchto chvílích, chvílích absolutního přítomna si připadám tak malý a zároveň tak moc součástí toho úžasně obrovského, nekonečného VŠEHO. Běhá mi mráz po zádech, snad z toho uvědomění si sama sebe, snad ze spocené pokožky, jak se jí dotýká chladný vánek na vrcholu …. snad dílem obojího.

Opékám si buřta a popíjím své jediné pivo. Jé jak je mi dobře. Jak málo člověk potřebuje ke štěstí. Jen trochu doznívajích endorfinů, praskání ohýnku, šumění lesa. Někdy samota může mít až mystický náboj, já a vlastní myšlenky. Pohled na hvězdy, usínám….

Ráno před pátou se budím na východ slunce. Stoupám ještě k vyhlídce a vychutnávám si probouzející se krajinu. Tak tohle je ono, to je ten zážitek o kterém jsem snil… To absolutní ticho.

Dalo by se o tom okamžiku napsat tisíc slov a stejně bych se nepřiblížil k jeho popsání. Je to něco co si každý musí zažít a věřím, že mnoho z nás takový okamžik už zažilo. Okamžik který se vám zaryje pod kůži tak silně, že celý život budete hledat jeho opakování. Opakování které nikdy nepřijde. Žádný okamžik nelze zopakovat, ale přijdou jiné, stejně a nebo jinak krásné, se stejnými nebo jinými emocemi. Myslím si že pro tyhle okamžiky stojí zato žít. Skutečně ŽÍT.

Později dopoledne už se vracím domů, nohy bolí ale úsměv ještě neztuhl. Furt mám na obličeji ten rohlík, blažený úsměv bláznů. Ten úsměv, který spíš než ze rtů lze číst v očích. Parádní pěšinky, pár koleček na pumpě a koupání u jezu už jsou jen dopňky, které dělají z celku jeden z dokonalých víkendů. Víkendů, kdy jsem žil naplno. Ne na plný plyn ale naplno vychutnával každou příležitost, kterou my den přinesl.

Nemusíte mít kolo za padesát tisíc, nohy z betonu, týden dovolené. Vše je o myšlence, myšlence o pohybu. Tak nestůjte a také vyražte…

Jelikož má na Nový rok 720ka narozeniny, rozhodl jsem se tento článek věnovat Čárysovi a všem sedmsetdvacítkářům, ať už pisatelům nebo čtenářům. Neboť jsem již několik let dychtivý čtenář a nebýt tohoto webu a lidí, kteří za ním stojí a dodávají mi inspiraci jak trávit svůj volný čas, možná bych já teď sám neměl co psát.

Inu, tady je moje premiéra…

Je úterý 30. Prosince. Rok se chýlí ke konci a nadchází čas Silvestru. Poslední den v roce se u mne většinou odehrával v alkoholovém oparu. Parta kámošů a šáňo mne ale už nějak nebaví, jelikož starý party se potrhaly a tak nějak není s kým a kde. Celý den jsem v práci a hlavou se mi honí, co já teda sakra budu dělat. Najednou z čista jasna jako nějaký vnuknutí mi přijde na mysl. Hej, co třeba udělat Silvestrovský výstup na Kraví horu v Novohradských horách a udělat zimní bivak. Jo to by šlo! Píšu SMS Kolimu, mýmu vděčnýmu parťákovi, co spolu jezdíme na biku a whipujem, až z toho holky šílej. Tenhle kluk je stejnej blázen jako já a je pro každou srandu. Na otázku co dělá na Silvestra a jestli se mnou půjde přespat pořádnej kopec jen se spacákem odpovídá: „To zní dobře!“

Večer domlouváme detaily, přesvědčujem naše zhrozený rodiče, že víme, co děláme (a sami tomu věříme, hehe) a že tam určite neumrznem. Čekujem předpověď, má být -3°C a to nám přijde uplně ideální, jen s lehkým vánkem. Náš plán je jet vlakem do Nových hradů a pak pěšky už z většiny za tmy do Horní Stropnice a dál na Kraví horu (953 m.nm.), tam kouknout na rozhledně na ohňostroj a pak někde v okolí přečkat noc pod širákem, ideálně v nějakym záhrabu nebo pod převisem. Druhý den podle nálady dát nějaký menší okruh a ze Stropnice domů. Trasa tam by měla mít kolem 12-15km. Zpátky už je to jen asi 6. Cestu znám dobře, jelikož jsem celý hřeben šel pěšky sólo asi před 2 měsíci. Je středa 31. Ve 2 končím v práci a všichni na mne koukaj jak na blázna, že jako tam umrznu, dokonce mi paranoidní kolegyně nabízí jednorázový vyhřejvací vložky do lyžáků. Odmítám s vážnou tváří zkušeného horala. Kolegyně říká, že si na ně ještě rád vzpomenu. S Kolim máme sraz na vlakáči, bohužel zjišťujeme, že nám vlak ujel a tak jdem koupit ještě čaj a deník Blesk (na podpal, na nic jinýho se nehodí) a jedem nakonec autobusem. Po cestě dáváme dvě pivka, aby nám cesta trochu utekla. Už  se nemůžem dočkat na cestu, venku je bílo a trochu sněží – pecka! Ve 4 odpoledne vycházíme z Nových Hradů. Procházíme Terčino údolí, kde se po pár kilometrech loučíme na nějaký čas s civilizací. Začíná se smrákat a po lidech ani vidu ani slechu. Jdeme si tichou krajinou a užíváme zimní pohody. Cestou dáváme svačinu ještě za relativního světla. Když balíme věci a pokračujeme v dál, už je plnohodnotná tma. No, ona tak plnohodnotná není, protože sníh všechno odráží a je dobře vidět i bez čelovek.

Po 2 hodinách cesty dorážíme do Horní Stropnice a jelikož máme času nazbyt, dáváme pivko v jedné z místních hospůdek. Podivná pani se nás ptá, kolik stojí mobil, který snad ukradla minulým hostům a my radši mizíme, než se nám něco ztratí. A to už stoupáme 20cm hlubokým sněhem loukou směrem k osvětlenému kostelu na Dobré Vodě. Ten se přibližuje pomalejc než bychom chtěli, ale i tak se jistojistě krok po kroku blížíme. Vstupujeme do lesa a nasazujem do akce čelovku. Protože v lese je vidět úplný h… Koli zjišťuje že FIVETENY nejsou ideální obuv do sněhu, hlavně toho ušlapanýho, když se několikrát klátí s těžkou krosnou k zemi. Nevim, v jakym článku četl jak je to super obuv na zimu, haha. Konečně dorážíme ke kostelu, dáváme pauzu a nějakou tu tatranku. Dlouho ale nestojíme, protože se do nás dává zima, tady nahoře nějak přituhlo. Pokračujem teda k vrcholu, ať to máme co nejdřív za sebou. Už nás z toho sněhu docela tahaj lejtka, ale kousnem se a jdeme bez přestávky až k rozhledně.

U rozhledny je zastřešený odpočívadlo, což je uplně super věc. Sedáme a já vyndavám vařič, že jako udělám čaj. Podpaluju vařič a nějak se mi zdá, že to málo hoří, po chvilce v tom začne škitat a oheň se omezí na malý plamínek. Super! Jsme skoro bez plynu. Nechám vařič vařičem a velím, že je třeba rozdělat oheň, nebo tady do 12 do večera zmrznem. Máme asi 4 hodiny času a ty musíme nějak aktivně využít. Odhrabáváme ohniště od sněhu a hledáme nějaký to klestí. Bohužel zjišťujeme, že je asi nějakej vhlkej vzduch, protože všechno klestí v lese je pokrytý námrazou. Sakra! To mne ale neodrazuje ,protože vim, že bez ohně tak do půl hodiny klepem kosu a nemáme teplý jídlo ani kde sušit věci. První pokusy jsou marný jak novoroční předsevzetí. Když mi to podruhé chcípá a já necítim zimou ruce, les si vyslechne spršku nadávek. Měníme taktiku a snažíme se najít co nejvíc klestí a udělat pořádný počáteční fajrák. Zapaluju oheň listem Blesku s letošníma Misskama, píše se tam:

„12 dívek, které vás zaručeně rozpálí“

Tu se červená malý plamínek, sílí ve větší a už máme oheň spásy. Funguje to, opravdu jsme rozpálený blahem, že si můžeme ohřát ruce. Díky holky! Pečeme klobásy, zdechající vařič ohřál vodu na čaj a je nám blaho. Máme pocit že jsme zachráněni a dočkáme se dalšího roku ve zdraví. Po teplý večeři se do nás ale dává zase zima a my zvažujem jak další 1.5h přečkat do toho slavnýho okamžiku. Vybalujem teda spacáky a připravujem spaní, že si na chvilku lehnem a pak vstanem, abychom koukli na ty dělobuchy. Leháme si do spacáku a mě je nehorázná kosa, po nějaký době mi dochází, že ty vhlký ponožky asi nebudou to pravý ořechový. Vzpomínám na kolegyni a ty její vyhřívací vložky do bot. Říkám o tom Kolimu, kterej mi začne nadávat do kreténů, jako proč sem to nevzal, že sme mohli bejt v pohodě. Docela začíná foukat a pocitově je tak -10°. 30 let starej péřák co kdysi šil otec nějak nehřeje jak bych čekal a já se klepu zimou. V tom nás probouzí kroky a zjišťujem že koukat na ohňostroj asi nebudem sami, což nás na jednu stranu mrzí ale zase víme že když umrznem tak nás aspoň někdo najde a důstojně pochová. Vylézáme tedy ze spacák a soukáme se do promrzlého oblečení. Neni to žádnej med, to vám povim. Jdeme čekat na rozhlednu s ostatními lidmi. Fouká tam a nehorázně promrzám. Přestávám cítit nohy a oheň nám už vyhasl. Začínám dostávat lehkou paniku, jak se jako zahřeju. Ohňostroj začíná, pár lidí vytahuje šampusy, já na to kašlu, že si jdu lehnout. Mám pocit, že mi upadnou prsty u nohou. Dolu si převlíkám ponožky a prsty omotávám návleky na kolena. Zalézám so spacáku oblečenej do péřovky a doufám, že se dožiju rána. Kupodivu se začínám zahřívat a pomalu usínám. Odcházející lidé nám říkají dobrou noc. Už jsme zase sami.

Ráno se budíme v 9 hodin, Kolimu se vyfoukla nafukovací karimatka a trochu klepe kosu, já sem už v pohodě a je mi příjemně. Rozdělávám oheň a děláme si v ešusu teplou snídani v podobě uzenýho s kukuřicí. Stavím i na čaj abychom se trochu probrali z toho přechodu z vyhřátých spacáků do vymrzlého oblečení. Po snídani balíme a dáváme se na cestu domů. Krom faktu, že se otepluje a začíná tát sníh, se nic zvláštního neděje. Jsme rádi, že jsme noc přečkali v pohodě. Máme promočené ponožky ale autobus je už jen 1.5 hodiny cesty. V Trhových Svinech se loučíme, protože mne čeká ještě 6km cesta domů, Koli jede do Budějc a domu ho pak taky čeká ještě nějaký ten pochod. Takový byl můj prémiérový článek a náš premiérový bivak v zimní přírodě, která je drsná ale krásná. Litujeme lidí, kteří strávili konec roku u obrazovek nebo zpití pod obraz. A jak se říká, jak na Nový rok, tak po celý rok, doufám, že tohle nebyl poslední den, kdy jsem se ráno probudil v přírodě s kámošem po boku, někde v horách. Protože je to prostě nehorázná pecka a pocit volnosti, kterej doma nenajdeš.