I když v mém věku už bolí každý pád víc než dřív :D Závod se mnou jel ještě Vláďa, pro kterého to byl už druhý ročník, takže taky tušil do čeho jde a Lenka, pro kterou to byl úplně první závod v životě :D Moudrá to žena, když se rozhodla raději zůstat pod sjezdovkou v baru a nestresovat se jejím stavem před závodem.

Na samotný start jsme nijak zvlášť nechvátali, protože pár panáků na kuráž bylo potřeba. Až jsme byli řádně připravení, vyrazili jsme nahoru, kde už byla většina závodníků, tak jsme docela na punk hodili naše kola až za řadu ostatních a šli na start. Po chvíli přijel pořadatel, a že prý je to tam na hranici sjízdnosti a že jsme vlastně všichni v prdeli. Takhle povzbuzeni, jsme počkali, až poodjede a bouchne petardu, která nás odstartuje.

Asi největší napětí z celého závodu, být připravený na startu a čekat, jestli mu ta petarda chcípne nebo ne. Nechcípla! A my vybíháme ke kolům. Hned na startu volím taktiku Jeremyho Clarksona – SPEED AND POWER!! A to se mi i daří a dokonce to na tom zledovatělém sněhu drží. A to tak fest, že to pouštím ještě víc a za chvíli jsem dole. V cíli vůbec nechápu co se děje, protože tam je jen pár týpků a já, na což nejsem vůbec zvyklý.

Ono to fakt vyšlo a já postupuju! Krátce po dojezdu dávám panáka s bandičkou a všichni netrpělivě vyhlížíme Vláďu a Lenku. Když už asi na pátého borce řveme „Vláďo makej!“, tak pak přijíždí ten pravý Vláďa a my si můžeme vyřvat hlasivky, stejně tak poctivě fandíme i Lence, která to celé zvládla s minimem pádů. No pro velký úspěch, si to jde ještě zopakovat :D

Finále jedu úplně stejně jak kvaldu a v cíli beru 16. flek. Nechápu nic… Zatím nejlepší výsledek a největší radost.  Na oslavu zase panáka Jägera a fandit Lence, která ačkoliv dojela ke konci pole, si zlepšila čas skoro o 3 minuty a předvedla fakt super jízdu a hlavně ji to bavilo natolik, že příští rok snad pojede znovu.

Což si myslím, že je super úspěch každého závodu a i tohohle sportu, když motivuje někoho, aby začal závodit a víc jezdit.

Tak zase za rok na sjezdovce… ;)

Od rána jsme poctivě ladili formu v baru pod sjezdovkou, protože vzhledem k tomu počasí, to byla přeci jen příjemnější příprava než jezdit na prkně po sjezdovce. Dokonce se nám tam líbilo tak, že jsme úplně zapomněli, že už máme jít na start, tak na poslední chvíli bereme kola, běžíme k lanovce a jedem nahoru.

Na startu už skoro všichni seřazení, tak jdeme na kraj lajny, kola dáváme pár metrů před nás a mrzneme tam ještě dalších deset minut, než dorazí Marošák a týpek na skůtru, který říká asi něco o bezpečnosti, pravidlech atd. Nevím, vůbec jsem ho neslyšel… Pak odjel o pár metrů dál a snažil se v tom větru zapálit petardu. Po pěti minutách se mu to povedlo a chaoz mohl začít. Beru kolo a snažím se vymotat co nejdřív z toho chumlu přede mnou běžících týpků.

Rozdupu to a statečně všechny objíždím, když najednou periferně pozoruju týpka, který v mega rychlosti vletěl do první sítě, co tam byla. Pak už jsem viděl jen oblak sněhu a něco černého co letí vzduchem. Říkám si, ok, letos to bude hodně velký punk. Přijedu dolů, beru lístek od slečny, který znamená, že jdu do finále. Kámoš, který se rozhodl brzdit o zem, se do finále nedostal. Přibíhá kámoška, sundávám rukavice a hned jí beru její. V téhle zimě tenké rukavice nebyly dobrá volba. Takovou kravinu už neudělám. Pak kopu panáka Jageru a hurá znovu na start.

Ten se mi docela povedl a tak se držím v první skupince, jen v té rychlosti za ostatními vidím jen sníh a pár stínů, tak se snažím jet podle nich. Asi v půlce zjišťuju, že stíny ujely a já jsem úplně na kraji sjezdovky, když to chci vrátit zpátky, jdu k zemi. Rychle zvedám kolo a pokračuju. Vidím cíl! Co k**va dělá na cílové čáře týpek na lyžích?!

Nestíhám dobrzdit a zastavím se až o něj. Závod končí, od partičky dostávám další panáky horkého Jagera na zahřátí a už se těším na after, která je jako vždy naprosto super. Jenže ne letos. After není?! Marošák udělá takovouhle akci a poprvé na ní není žádná after?! Zkouším zjistit víc ale marně. Nikdo o ní nemá žádné info. Ok, jdeme teda aspoň a pár piv do hospody a v deset poslušně spát. Divný pocit vzbudit se po Chinese DH a nemít kocovinu.

Závod se povedl jako každý rok, ale bez after to prostě nebylo ono.

Tak snad příští rok.

Protože se závod konal až v sobotu odpoledne, rozhodl jsem se, si tam víkend prodloužit a pořádně užít… hážu do auta kromě kola ještě prkno a další 3 lidi z práce a v pátek večer směr Špindl. Na hotelu jsme nestihli vybalit ani věci a už máme v sobě každý 5 kousků. Po dalších pěti jdeme radši na pokoj… přeci jen škoda neochutnat tu slivku co si sebou vezem

Ráno po flámu berem prkna a hurá na svah… Jedu po červené a říkám si, super… docela v pohodě svah na závod… jo, v pohodě, ale jen první půlka, druhá už fakt z kopce a plná vyježděných muld… ok, aspoň to počasí vychází.

Měním prkno za kolo, přehazuju pláště a jdu čekat na lanovku… zhruba hodinu před startem se zatáhne a začne mordor v podobě bílého zla a mlhy. Na startu stojíme všichni zmrzlí a netrpělivě čekáme, až to vypukne.

Start! Všech 200 startujících se rozbíhá ke kolům a většina včetně mě si při snaze zastavit se u toho svého sedá na prdel. Fofrem se zvedám, beru kolo a jedu… přede mnou ještě pobíhají ti, co si kolo dali až dolů, tak se je snažím rukou odehnat, nepřejet je a zároveň se vyhnout těm, co už jedou vedle mě loket na loket. Po pár set metrech se pole trošku protrhá a já to začínám pouštět… a ono to funguje! Čím víc to pouštím, tím víc to drží! Takže jednou mou starostí je vyhnout se všem co mi před kolem lehají na zem, nebo co se navzájem sráží… neskutečný zmatek a chaos celou jízdou dolů.

Od půlky už mám tak zmrzlé prsty, že ani kdybych chtěl, tak nezabrzdím. Posledních pár set metrů to ještě zkouším rozdupat a poslat do cíle… V cíli dostávám kartičku s pokyny, že postupuju a hned zpátky na start.

Na startu dostávám čaj a zapomínám, že je ku**sky horký! Opřím si celou hubu a modlím se, aby nás už pustili dolů… naštěstí tentokrát jsme se mohli schovat v hospodě u startu.

Finální stovka vybíhá a já si zase sedám na prdel u svého kola. Skáču na pedály, snažím se prodrat co nejrychleji z chumlu a najít si nějakou lajnu… to moc nejde, protože všude jsou vyjeté koleje, ve kterých to moc nejede nebo jo ale někam úplně do prdele… kolem mě padají borci jeden vedle druhého a já se snažím jim vyhnout a hlavně nespadnout a to se mi i daří. Přijíždím do cíle se super pocitem a rohlíkem od ucha k uchu. Kousek od cíle je stánek s jagrem, takže ještě plný adrenalinu zahazuju kolo a jdu to oslavit panákem… a párty může začít. Na after hrají The Beautifuls a jager teče proudem… taková klasická divočina co k Marošákovým akcím prostě patří. Ani nevím kdy a jak, zase sedím na pokoji v hotelu a mám v ruce flašku slivky.

Ráno házíme věci do auta a ten nejvíc schopný řídí zpět do Prahy. Super víkend s neuvěřitelným závodem a skvělou after.

Už teď doufám, že příští rok to vyjde znovu…