Pod něj je to cca 320km, v sobotu ho vyjet nahoru a pak se vracet kolem jezer zpátky. Bohužel počasí vypadá bídně a tak ve čtvrtek měním plán, že musím jet po práci. Zabalený už nějak jsem, kupuju jízdenku na vlak, který mě přiblíží skoro na hranice s Rakouskem a ušetřím si prvních 40km, které znám jak vlastní boty a nemusím je nutně absolvovat.

S odbitou třetí hodinou vypínám počítač a letím domů, vlak mi jede v 16:08 a musím se ještě dobalit. Časově to mám nabitý, chci dojet k Traunsee, což je 120km a budu mít na maximálně 4.5 hodiny. Rychle domů, dobalit, vzít si sváču do vlaku abych měl energii na celou dobu a letím na vlakáč. Vlak má zpoždění, bomba. Časový plán se mi hroutí a vlak je plný vodáků, cizinců, turistů – debilů. Řev, chlast, nedávám to…, už abych vystoupil! Do toho se mi nedaří nahrát trasu do Garminu a začínám být vytočenej.

Nakonec vystupuju, trasu nahrávám do Garminu až za jízdy a valím jí směr Rakousko. Prvních 10km je v podstatě furt do kopce, chvíli se svezu na rovince za traktorem v háku, ale pak mi ujíždí v kopci, škoda! Tak jí valím a přehoupnu se po 10km na kopec a teď už by to mělo být prej furt z kopce. Hovno, stále nějaký malý brdky, prudký výjezdy… ty vole mě to dneska fakt nebaví. Největší fuck up nastává, když přijíždím k Dunaji, přes kterou mě mapy vedou, kde je sakra most? Jo přívoz! Aha, on už dneska nejede. Supr. Po 15 minutách nacházím alternativní cestu, už teď je jasný, že to nemám k Traunsee šanci stihnout. Potkávám pak cestou ještě štěrkovou cestu, která mě zpomaluje a hlavně mě čeká teď čeká až k Traunsee stoupání. Nakonec to zalamuju někde před Welsem, hezký posezení, klídek.. říkám si. Nakonec kolem mě stále chodí lidi, v noci zase zvěř a letadla z nedalekého letiště si tudy nalítávají na přistání.

Pátek ráno, nový den! Vstávám s podstatně lepší náladou, než jsem usínal! Dojíždím do Welsu a dávám kávu a snídani. Rozhodl jsem se nehrotit svůj časový program a jet někam, ono to nějak dopadne. Po nějaké hodině dojíždím k Traunsee, hurá! Jezero, hory, krása. Sedám si na lavičku a přemýšlím, jak to pojedu. Nakonec si naplánuju cestu kolem 6 jezer, vychází mi to na 200km, to je akorát na den. Shodou okolností se táta vrací v sobotu ze služebky a přistává v Linzi, takže mě může stáhnout pak autem z Linze. Ideální! Trasu Linz – ČR nemám moc v lásce.

Plán je tedy vymyšlený, z Traunsee jedu do Bad Ischlu a z něj pak k Altausseer. Což jsem trochu nečekal, byla šotolina vedoucí z Bad Ischlu k jezeru Altausseer, jedu sice na gravelu, ale mám obutý 28mm pláště a převody spíš silniční. No nejede se nic moc, kameny o velikosti pěsti a štěrk, do kterého se na úzkých pláštích zaboříš, dává jízdě určitou adrenalinovou vložku! Ale za to ta příroda je nádherná. Projíždím nějakou ohradou pro krávy, jsou všude! Hlavně na cestě a nechtějí se uhýbat hehe. Nicméně tady zažívám nejhezčí chvíle výletu, sem se určitě vrátím na biku. Přijíždím k Altausseer, nikde nikdo. Nádhera! Nalézám malé občerstvení hned u jezera, kde potkávám pouze českou rodinku, tak se dáme do řeči a já to využiju k tomu, že si dám pizzu a pivko.

Po rozloučení jedu do Hallstattu. Hroznej krpál, zase nějaké šotoliny, ale krásná příroda. Tady si to užívám. Nicméně v Hallstattu strašně lidí, nemám to moc rád a snažím se co nejrychleji z města pryč. Takže jedu dál směr Wolfgangsee, cestou potkávám asi 6 chlapíků na silničkách, tak se jich chytám a nechávám se s nimi vyvézt. Povídáme si a nakonec se to změní v to, že já jedu s někým špic a zbytek nás nestíhá :D pak mě radši už opustili. Cestou potkávám, ale ještě jednoho tak se nechám táhnout, fouká docela proťák, tak ho vystřídám, nechci ho brzdit tak za to beru, „kurva to pálí!“ ohlížím se a týpkovi sem dal už tak 10 metrů, tak se nechám docvaknout a jedu volněji, kousek před Wolfgangsee se odpojuje tak si mávnem a jedu zas sám. U Wolfgangsee si dávám odpočinek, není kam spěchat. Už mám 160km a je půl čtvrtý odpoledne. Takže sedím na molu, koukám na jezero. Zběžně mrknu do mapy a zjišťuju, že jsem v půlce jezera a nemám se přes něj jak dostat. Vidím, že tu ale jezdí nějaký přívoz, tak se jdu poptat místňáka co obsluhuje půjčovnu lodí a ten mě navádí na přívoz, který jezdí nepřetržitě.

V 5 tedy zvedám zadek a jedu na přívoz, vše v poho a jsem na druhé straně. Napojuji se na cyklostezku a letím směr Mondsee, u toho jsem relativně za chvilku, z kopce k Mondsee sem se zase nějakej rozdivočel a totálně zalehlej předjíždím nějaký silničáře. Zatáčky s brašnama ale nejsou nic moc, kolo se dost kroutí, tak si radši dávám bacha. Fotím si Mondsee a teď už posledních pár kilometrů k dnešní cílové destinaci – Attersee. Řeším kde budu spát, nakonec příjíždím do nějakého parku, v občerstvení dávám pivko, pizzu a přemýšlím, že to tady někde zapíchnu, ale je dost možný, že mě někdo vyhodí a furt je tu dost lidí. Nakonec mi kamarád dává tip na nějakou louku, kde taky spal, takže balím saky paky a radši jedu tam, budu tam sám v klidu bez lidí.

Louka v pohodě a tak rozbaluju spaní, i když mám ještě dost času do západu slunce. Na chvíli se střetnu pohledem se srncem, který mě vyštěkává a mizí v lese. Tohle se opakuje ještě v noci, kterou jsem moc nespal, protože sem si blbec nevšimnul malého krmelce 50 metrů ode mě a stále kolem mě chodila zvěř. V sobotu se budím relativně čilý a nic mě nebolí, i když jsem jel den před tím přes 200 kilometrů. Do Linze to mám v podstatě z kopce a vyjíždím dost brzy, takže není žádný provoz. I tak si dávám rezervu, na benzině kávu. Cestou ještě prosím svojí lámanou Němčinou nějakého důchodce o vodu, ten mě zve i na kávu, ale bohužel nemám tolik času tak jedu dál. K letišti přijíždím s lehkým náskokem, tak dávám závěrečné pivo a nanuka! Potkávám se s tátou a frčíme směr Česko.

Za mě pohodový výlet – po práci sem jel 70km, v pátek 205km a v sobotu dopo zase 70km. Celé by se to dalo odjet za celé dva dny s naprostou rezervou a vřele doporučuju, jezera jsou krásná!

Klasický pracovní týden a já přemýšlím, co budu v sobotu dělat. Koukám do svého baťůžku na mapy.cz a vidím tam jeden rest  a to již zmiňovaný 140 kilometrů dlouhý jednodenní výlet přes turistické trasy a krásy Jižních Čech. Počasí hlásí víc než dobré, odpo má být až 20 stupňů, tak je tedy čas tuhle trasu zkusit. Rozesílám to mezi pár lidí z čehož se chytá pouze jeden z kamarádů, který drtí převážně XC maratony, ale už jsme spolu na kole byli tak si myslím, že i náročnější terén nebude problém. Druhý kamarád mi akorát píše, že mi z toho bude ještě 3 dny blbě, ale o tom později. Nakonec si před sobotou dávám ještě čtvrtek i pátek kolo abych to nejel úplně čerstvej žejo.

V pátek se potkáváme ještě s kámošem (Davidem) na pivu a ladíme detaily, jak se obléct, v kolik kde sraz a tak. Vychází nám to dle odhadů 8 hodin v sedle plus nějaký pauzy, takže potřebujeme 10 hodin. Ok, výjezd v 8 ráno bude stačit, loučíme se a já jedu domů spát abych byl aspoň trochu ready přičemž David pokračuje dál do města hehe.

Probouzím se do prosluněného sobotního rána, dávám řádnou snídani a přemýšlím, jak se obleču. Venku je aktuálně tak kolem 5 stupňů, ale odpo bude vedro. Volím letní hadry s termo tílkem, návleky na kolena, ruce a k tomu vestičku.. maximálně budu chvíli mrznout, na to už jsem zvyklej, tak co! Promazat kolo, sbalit nářadí, beru dnes i malou podsedlovou brašničku abych se vešel až se budu svlékat a už vyjíždím na místo určení, kde se potkávám s Davidem. Ten vypadá na to v kolik přišel poměrně dobře a valíme jí směr Český Krumlov po turistických značkách. Cesta v pohodě, sucho, pěkně to jede. Občas přenášíme nějaké polomy ale nic hrozného. V jednom místě je vylitá řeka a tak se snažíme přejít suchou nohou, což se nám daří a za cca hoďku a půl jsme v Krumlově a dáváme si kávu s dortíkem, slunce začíná nabývat na síle a dostáváme euforickou náladu, je to krásný!

Po kávě už jedeme směr Rožmberk nad Vltavou kde bychom si chtěli dát oběd. Nejdřív se musíme dostat nad Krumlov, kde nás čeká příjemný 12% stoupák a místy až k cca 20% procentům, moc pěkný! Poté se houpeme převážně na silnici i když je to turistická značka, ale stále nahoru a dolů, nepřijemný prudký výjezdy, do kterých musíš dávat spoustu energie a taky nejedeme zrovna pomalu. Po pár kilometrech nám končí asfalt a začínají louky a lesní cesty, tak trochu bahenní lázně. Vypadá to asi takhle – do kopce jedeš podmáčenou louku nebo lesní cestu a dolů jedeš po asfaltu, boží. Trochu už začínáme nadávat, jestli to náhodou jako neměly být spíš rovinky a proč už máme nastoupáno 1000 vejškových? Není to moc, ale jelikož se vždycky jedná o prudký výjezdy tak to dává zabrat. Nicméně výhledy a počasí je naprosto epický a oba dva upadáváme mezi nádávaním a funěním do euforie, jak je na světě krásně! Po velkém množství kopců, neuvěřitelném množství nádherných výhledů a scenérií přijíždíme do ikonického Rožmberka, který se pyšní hradem a historickým městem.

V Rožmberku dáváme oběd a máme v nohách 65km. Jelikož oba víme, že nás potom nejspíš čeká hodně dlouhý výšlap, tak volíme dietní jídlo v podobně David selský salát a já selská bašta.. Selská asi proto, že to má nasytit celou selskou rodinu na týden. Zapíjíme to pivem a koukáme do mapy kam teda jedem. Do kopce, jak jinak, ale zatím ještě nevím jak velkého a na jakém povrchu. Dáváme tedy prudký výjezd zpět na hrad, který má tak 17% a pak pokračujeme směr červená turistická kolmo lesem nahoru. Zezačátku dobrý, ale pak přichází peklo v podobě lesní cesty kde před týdnem tekla řeka, polomy, volný šutry a jiný chuťovky. Tohle bez ztráty květinky nejde a několikrát vycvakám, nádávám a čekám, kdo z nás první uvidí svůj oběd před sebou.

Po asi 5 kilometrovém výjezdu se dostáváme nad Dolní Dvořiště, které půlí naší cestu a zde to stáčíme zpět směr Budějovice. Opět je zde přehršel opravdu nádherných panoramat a vůbec, jeďte se tam podívat.., obrovské pastviny, malebné vesnice v dáli, nebo vidíte jen kopce, tohle jsem dlouho nezažil a neviděl.. jsem rád, že tudy dneska jedeme! Padáme tedy do Dvořiště a pokračujeme už směr modrá turistická kolem řeky Malše, která je to hlavní, kvůli čemu to jedeme. Sjíždíme kořenatý sjezd lesem k řece a pak zase nahoru na hrad Louzek kde se chvíli rozhlížíme a pokračujeme dál. Turistická je chvíli lesní cesta, chvíli krásná pěšinka a poté se mění na solidní pěší trail, kde musíme jít pěšky s kolem na rameni a David pronáší, že ty karbonový tretry jsou na to fakt super hehe.

Cesta je krásná, okolí řeky a řeka samotná okouzlijící, ale co se týče ježdění zatím to není úplně ono. To se nicméně za chvíli mění a sjíždíme moc hezký a těžký sjezd, kde si sahám na strop co ještě na XC s vysokou sedlovkou sjedu. David něco snáší, ale líbí se mu to a pokračujeme dál v cestě. Tady přichází vtipný moment když vjíždíme do dalšího sjezdu, který vede hustým lesem, tak hustým, že v moment kdy tam vjedu vidím jen obrysy stromů a světlo na konci tunelu… ok, držím se řidítek co to jde, abych to udržel když něco trefím a směju jak smyslu zbavený! Tohle je boží! David to asi úplně nesdílí, že ježdění poslepu není to pravý, ale naštěstí tam nebyla žádná past.

Jedeme dále směr kaplice, přenášíme několik vtipných mostků z klád, u kterých se pokaždé bojíš, že spadneš do řeky, kor v kluzkých tretrách a doklepáváme to do Kaplice, kde dávám Coca Colu a doplňuju vodu do flašek. Celý den nás totiž provází zajímavý jev, že já vypil už tři litry vody a nebyl ani jednou na záchodě, kdežto David vypil půl litru a chodí furt, prostě symbióza! Dopíjím, balíme saky paky a vyrážíme dál, vyjedeme z Kaplice a pokračujeme dále kolem řeky, pěkný výjezd po pěšíně a zase sjezd, hodně rychlej kde se z ničeho nic objevují schody z kořenů přičemž poslední má tak půl metru.. „Ty vole, tohle nebylo málo“ říkám si a sypu jí dál. Po sto metrech zastavuju, jestli je za mnou David, není… tak chvíli čekám a pak se vracím. Vidím ho jak sedí a něco rozdýchává, kolo pohozený opodál tak je mi jasný, že kořeny si vybraly svou daň. Ptám se co se stalo, David odpovídá že šel přes klacky na palici, bolí ho rameno a trochu zápěstí, tak to jde zchladit  do řeky. Přibližně 10 minut stojíme a zápěstí se začíná zhoršovat a začíná být jasný, že dneska to David nedojede. Řešíme co dál, tak hledám kde se dá dostat co nejdřív na nějakou silnici a Davida doprovázím k odbočce, která ho dovede na silnici a bude si moct zavolat odvoz. Ten už to dává s rukou zapřenou o polorozepnutý dres a druhou tlačí kolo. I to je bohužel cyklistika.

Tak se loučíme, protože já to chci doklepnout a pokračuji sám, mám to ještě kus cesty, protože kolem řeky to moc neubíhalo, díky přenášení a tlačení kol. Nakonce se i rozhoduji, že trasu zkrátím, protože i tak už to začíná být dost. Pokračuji dál po pěšinkách kolem řeky, houpu se nahoru a dolů, přenáším padlé stromy, nebo pasáže, co nejdou projet a začínám mít toho pomalu plný kecky. Najednou přijíždím k místu, kde končí pěšina a je tam pouze modrá značka, skála a řetěz.. Ok, chytám se řetězu, v druhý ruce kolo a doufám, že mi neuklouzne v tretrách noha, to se naštěstí nědeje a tak jedu dál. Zase mě čeká prudký výjezd kolmo lesem nahoru a přijíždím na louku kde slunce praží a bere mi poslední zbytky sil, začínám se dostávat do krize. Sice piju a snažím se jíst ale i tak už to začíná být na hraně. Ještě několikrát se zhoupnu nahoru a dolů až přijedu k hradu Pořešín.. hm hezký, já už jsem fakt v prdeli, tak jedu zas dál.

Na chvíli se zase dostávám na asfalt a aspoň chvilku se vezu dolů bez toho, abych musel vybírat stopu nebo tak a odpočívám. Poté zase zajíždím vedle řeky, dávám si hroznej odkloněnej výjezd zaseklej ve svahu plnej kořenů, který bych měl asi problém i sjet a už opravdu jedu z posledního k čemuž přichází výjezd, který mě asi úplně odrovnal. Kolmák lesem nahoru, tak 20% stoupání na šiškácha jehličí, rvu ho do půlky, dochází převody, dochází síla, na to nemám, to je blbost. V tuhle chvíli upadám do módu dostat se co nejrychleji domů, přestávám vnímat okolní svět a jenom točím nohama a v hlavě mi jede hlavně nezkolabovat, protože mám docela mžitky. Domů to mám tak 25km a doklepávám poslední kus turistický, od týhle chvíle na to seru a jedu asfalt, nebo maximálně šotolinu. Funím, sotva dychám točí se mi svět a je mi blbě. Tohle jsem přehnal a vím to už teď a to ještě hodinu pojedu. Poslední hodinu si skoro nepamatuju takže jen vím, že přijíždím do Budějovic, dávám si jedno pivo a asi litr vody. Potkávám se s kámošema, kteří se mě ptají jaký to bylo a já nejsem schopnej pořádně odpovídat.

Nakonce jsem ujel 116 kilometrů a strávil přes 7 hodin v sedle. Celý večer se mi nedaří sestřelit tepovku a jsem zvědavý na zítřek. V neděli ráno se budím jak kdybych měl kocovinu, ale kupodivu to docela jde, tak ještě dáváme nějaký poježdění v Novohradských Horách i když hodně v klidu. Nicméně z noci na ponděli si vzpomínám na kamarádovo slova „budeš se z toho dostávat tři dny“, protože půlku noci klečím u mísy a házím šavle, že by na mě byl nejeden Turek pyšný. Celé pondělí prolehávám v posteli o sucharech, coca cole a totálním vyčerpání.

Poučení na závěr? Pojeďte příště se mnou a neseďte doma! Zážitek nemusí být pozitivní, ale intenzivní. Debilním nápadům zdar! Díky, Koli!

A díky tomu, že mám určité plány na červen tak ještě tak brouzdám na internetu a hledám nějaké pěkné brašny, že bych si koupil jednu za pětistovku na horní rámovou trubku. Nakonec mě to stojí skoro tři tisíce, protože jsem si našel ještě super brašnu na řidítka a tedy padlo rozhodnutí, že bikepacking tentokrát nebude na silničním kole, ale na XC. Brašny tedy v úterý objednávám a těším se jak malej kluk, ovšem tady začíná sranda.

Je středa, email že by brašny byly na cestě nikde, nestresuju se, říkám si, že to určitě odpoledne pošlou a bude vše v klidu. Je čtvrtek, email že by brašny byly na cestě nikde, stresuju se. Píšu, volám, zase píšu, všechno marný jak Babišovo politika a trochu upadám do paniky. Díky tomu, že objednávám brašny ze stránek z Acepacu, který patří pod Pinguin tak zkouším volat do Pinguinu jestli mi ty brašny nepošlou od nich (je čtvrtek 14:15), že je nutně na víkend potřebuju a ať kolegům z Acepac vyřídí, že když se jim ani nedovolám, tak to teda ruším. Týpek z Pinguinu nemá problém, že poslat se to stíhá a kolegy rád pokárá. Tak si říkám, jak jsem to hezky vyřešil. Za 10 minut týpek volá zpátky, že objednávka z Acepacu je taky připravená a že mi to teda pošlou od nich, ale proč sem nedostal žádný mejl je záhadou. No to je fuk, hlavně že je to na cestě. Další stres přichází v pátek, když se snažím uhnat PPLáka, aby mi to odvezl někam, kde si to budu moct vyzvednout, protože klasický čas 11-13 prostě nedávám. Ten, že v klidu a nechá mi to na ParcelShopu.. Je pátek, tři odpoledne, jsou tam do pěti a sms o balíku nikde. Už se na ten výlet skoro přestávám těšit, ale stále věřím! Tak tam jedu, jestli už to tam náhodou není, paní hledá ale nenachází, nicméně říká, že ještě jeden PPLák přijede. Říkám okey a jen co vyjdu ze dveří už vidím mého rytíře v bílé dodávce jak dobržďuje a nese mi můj vytoužený balíček! Výlet zachráněn, jedu se sbalit!

Prozkoumávám brašny, vypadá to super! Tak je jdu teda vyzkoušet. Na horní rámovku pasuje jak hrnec na prdel, ale s brašnou na řidítka trochu bojuju – XC specific představec s negativním úhlem a užší řidítka úplně nejsou ono. Tady se vyplácí shromažďování kokpitů různých délek a šířek! Ani nemusím moc přemýšlet a nacházím původní kokpit z endura a už ho tam peru, dávám brašnu a vše sedí jak ulitý! Ještě měním karbonovou sedlovku se sedlem za klasiku, nasazuji podsedlovou brašnu co jsem měl už na předešlé výlety a jsem sbalen. Dávám si high-five a jdu na pivo, že jsem to dnes všechno dal.

Sobota ráno, bolí mě hlava. Ty panáky byla blbost. Nevadí, dávám se dohromady a v 8 vyrážím. Dnes mám v plánu 100km, kafíčka, dortíky, obídky a tak! Prostě pohádka. Venku je krásně a já krájím první kilometry. Bohužel zahrádky nějak nefungují a žádné kloudné podniky nepotkávám, tak jedu furt dál a dál. Cca v 11 hodin dorážím na zámek Červená Lhota, to jest 68km, asi jsem to zase přepálil. Tady je konečně aspoň nějaký občerstvení, ale žádná hitparáda, co si budem.. Tak dávám turka a párek v rohlíku, co tě nezabije.. Dopíjím, loučím se a valím jí dál, přičemž už přemýšlím, kolik vlastně dneska chci ujet? 150? To fakt ne. Nechávám to být, že to nějak dopadne a natěšený na oběd v Kamenici nad Lipou kde mají pěkný pivovar jí sypu dál.

Přijíždím do pivovaru, všude tři prdele lidí, z rádia jede disco, to mě moc nebaví, ale nikde jinde nic není. Když ani po 10 minutách se mě nikdo nepřichází optat, zda-li bych si náhodou nechtěl něco dát tak se zvedám a jdu pryč, tohle fakt ne. Bohužel nenacházím žádný jiný hostinec a tak vítězí večerka – coca cola, hermelín a dva rohlíky. No co, sem tremp kurva! Hehe. Ale hlavou mi jede, jak to vyklidnit, abych nemusel jet těch 150km, nápady nejsou a tak jedu dál. Tentokrát směr Choustník, hrad Choustník! Lámu to přes kilo a už toho začínám mít docela dost, neboť slunce nabylo síly a dává mi zabrat. Bohudík v Choustníku nacházím konečně hostinec se zahrádkou, kde jsem ještě ani nezastavil a místní pan vrchní už mě zdraví a ptá se co chci za pivo. Takhle to má být! Tak to konečně vyklidňuji, dávám piváky, jídlo, sluním se a užívám si krásného dne. V tom začínám řešit kde budu spát a tak píšu Cruzovi do Soběslavy, jestli nedá se mnou oheň a nějaký pivka, nakonec se chytá a tak mám cílovou destinaci jasnou a měním plán, že to ráno napálím do ČB a v 10 pojedu s klukama na enduro vyjížďku. Ještě jedu omrknout hrad Choustník, možná by bylo dobrý vědět, že tam vede asfaltka a nemusel jsem si dávat Val di Sole do kopce po zelený, které však jen s jedním odšlápnutím dávám bez ztráty květinky! Hrad je zavřený, ale to mě nevadí, jedu se ještě podívat na skály a dávám si pár lehkých bouldrů v tretrách hehe.

Po nějakým tom oblejzání skal a UCI XC výjezdu jsem si řekl, že je čas na test brašen a tak dávám DH dolů, svítí mi sluníčko do držky a tak nic nevídím, šutry ostrý, ale i tak je to sranda a brašny zkoušku obstály! Pak už jí sypu do Soběslavy kde dávám kávec a čekám na Cruzáka. Zajedeme pak koupit ještě nějaký ten buřt a pivko, obhlédnu jeho novinky na trati a pak už řešíme věci možné i nemožné, životní moudra no a tak, znáte to. Loučíme se a já pomalu ulehám do spacáku, akorát se mi nějak nezdá moje nafukovačka, asi někde uštědřila díru a tak spím na polonafouklé karimatce.. co se dá dělat.

Ráno se budím do krásného rozbřesku a teplota ač není přívětivá tak není ani zas tak hrozná, říkám si. Když se trochu rozkoukám tak mě zničeho nic asi na 20 metrů hrozně vyštěká srnec a pak za stejného štěkotu mizí kdesi v lesích, právě jsem prodělal infarkt, příroda a tvorové v ní jsou bezesporu okouzlující! Pomalu balím saky paky, převlíkám se a zjišťuji, že ta teplota není úplně dobrá. Sjíždím o něco blíž k řeče a nastává regulérní mínus, auta komplet omrzlý a já na tom nejsem o moc lépe. Jedu boj o přežití v módu najdi první benzinku! Naštěstí po třech km nacházím útočiště a usedám dovnitř. Dávám kávu přičemž si ke mně sedá nějaký místňák, který čirou náhodou spoluzakládal jihočeskou amatérskou ligu v cyklistice, dáváme se do řeči a aspoň ta hodina co sedím na benzině utíká. Pak se tedy už dokopávám vyjet, ale je 8 hodin, mám to 50km a v 10 mám být už ready na druhým kole, to asi nedopadne.., no uvidíme. Tak vyjíždím a sypu to směr Budějovice, furt strašná zima, mlha a vůbec, není to hezký, nebo je? Já nevím, zapnul jsem autopilota a točím nohama. V hlavě mi jede, proč to dělám a proč třeba nepočkám na květen, kdy ráno nebude -2°C? Mám nějaký problém, že potřebuji furt trpět? Asi jo.. haha! Tak si šlapu a šlapu, mlha ve které se láme sluneční světlo je nádherná a i ta zima co mě štípe do nohou, protože mám letní hadry mi vlastně nevadí, je to hezký ba víc, nádherný! Kluky samozřejmě nestíhám, přijíždím lehce po desátej a docela prošitej. Tak místo toho vám to teď tady píšu, zaklapnu noťas a pojedu si někam sám, kdoví, kam mě to zase zavane!

Vyjíždím, ujedu 50km, noha v prdeli, všechno se musí tenhle rok zrušit. Nakonec jdu přechod Šumavy pěšky a noha se tak nějak srovnává a já můžu začít zase dupat do pedálů. Dám si nějaký cyklomaraton, enduro závody a tak, nicméně věci na bikepacking doma smrdí a já je chci využít.
Furt hledám nějaký volný termín, ale spousta vyjížděk, Rychleby až to vygraduje. Sedím v práci, je pondělí, začátek listopadu, upřímně, všechno mě sere. Klikám si do mapy co bych mohl objet za páteční odpoledne plus víkend. Začínám něco kolem 240km a přemýšlím.., další den klikám a mám tam 340km, ok to by šlo. Pak si říkám, proč nedat 500km? Ladím to, naklikávám si vše do mapy, ale musím vyjet ve čtvrtek a dneska je středa. Nadhazuji v práci, že bych chtěl dovču, ukazuji proč a čekám…, nakonec dostávám svolení a hlavou už jsem na cestě.

Po práci přijíždím domů, ještě rychle ladím detaily, na Alze vyzvedávám světlo, protože asi pojedu i za tmy a plán zní následovně – čtvrtek 160km přes hrad Rabí, Kašperk dojet na Modravu a tam spát v nouzovém nocovišti pod širákem. Druhý den přibližně 150km přes Šumavu do Novohradek, kde se sejdu s kámošem a přespíme spolu pod Kraví horou. A závěrečný den cirka 205km, věci nechám kámošovi a dojedu to nalehko. Ale to byl plán a ty tenhle rok moc nefungujou.

Je čtvrtek, všechno mám sbalené vstávám v 6, snídaně, oblíkám se, venku mlha, ale docela teplo. Vyjíždím v 7 a krájím první kilometry, počasí se vybírá a já mám rohlík! V poledne jsem na hradě Rabí a mám v nohách 80km, což je půlka a už mám krycí název pro dnešní den „Furt kopce pyčo“… no nic, dávám oběd a frčím dál. Tak nějak zjišťuji, že mi přestává brzdit přední brzda, ale o tom ještě později. Tak rubu směr Kašperk, potkávám nějakého postaršího pána na karbonovém Authorovi, předjíždí mě.., říkal jsem si samozřejmě na začátku výletu, že se nedám vyhecovat.. Jedu plnej, držím ho, týpek po chvíli odpadá a já ho s naloženým kolem předjíždím, jsem z toho veselej, radši bych si pokecal a doufám, že už hlavně někde odbočí nebo umřu! Nakonec mizí na nějaké křižovatce, ani nezdraví a jedu dál.  Kochám se, furt rohlík, ale přichází kopec na Kašperk…, Kdo zná ví, kdo ne, tak tam jeďte a užijte si ho! Po spoustě nevlídných slov a nějaké pauze jsem na Kašperku, dávám fotku a zjišťuju, že bez přední brzdy to po zelené dolů fakt nejde, tak to objíždím, dávám si motoGP do Kašperských hor a dál na benzinu, kde dávám kávec a potkávám super pár důchodců, se kterými asi hodinu povídám o cestování, což mi trošku rozhází časovej rozvrh, ale nevadí, nikam nechvátám. Loučíme se a fičím dál… zase kopec, asi deset kilometrů dlouhej, bomba. Pak už jedu pohodu a tak nějak se houpu na kopečkách a jsem na Modravě. Jedu hned směr nocoviště, startuju vařič, dávám večeři, čaj, rozkládám spaní a jdu ležet. Spím asi od 8 a budí mě jen příchod dalších nocovníků někdy kolem půl desáté, ale dobrý. V noci sem tam zima, dalo se to čekat, je to u řeky. Ale ráno.., padla rosa jako kráva a ráno je mínus, všechno ke všemu přimrzá, všechno mokrý a já mrznu, živej nanuk, jsem docela bezradnej.. nějak se dobalím a jedu, naštěstí hned kopec a zahřívám se, fantazie! Ale přední brzda vůbec nebrzdí a zadní začíná tak trochu umírat.

Fičím dál Šumavou, jsem někde v tisíci metrech a počásko bomba, jsem nad mlhou a bavím se výhledy. Pak sjíždím dlouhý sjezd do Strážného, kde by se mlha dala krájet, klepu zimu a už skoro nebrzdím, ale furt se to dá. Ze Strážného valím zase do kopce a následně padám do Stožce, teď už brakeless, najíždím do klesání a zjišťuju, že už nezastavím, super! Trochu to zpomaluje, v jednu chvíli to zalehám, že je mi to u prdele a pak zase zkouším brzdit. Přilétám a nějak brzdím ve Stožci a řeším co dál. Brzdy jsou mastný jako kráva, trochu je utahuju, ale nenapadá mě jedna vyfikundace. Vlak mi jede do Budějovic za 20 minut a pak až za dvě hodiny, tak se musím rozmyslet. No nic, píšu Kojcovi do FRbikes.cz ať mě čeká a jdu na vlak. Přes Budějce brakeless jaksvině a footbrake v silničních tretrách jak nic! Přijíždím do FRbikes a kucí mocnými chvaty opravují brzdy asi za minutu, ok, mechaniky jsem dlouho neopravoval, nevadí.., Kojc mi dělá grog (slivovice a v tom sáček čaje, nebráním se). No nic, dávám čajíček, kolo brzdí a domlouvám se s kámošem, se kterým jsem měl spát pod Kraví horou, jestli mě tam hodí i s kolem, což prej není problém. Takže domů, přeházet věci na spaní do krosny a jedem. Cestou ještě bereme klobásy a piváky, přidávají se další kámoši, a nakonec spíme přímo na Kraví hoře, děláme oheň a bavíme se. V noci jdeme na rozhlednu a zjišťujeme, že pod sebou máme absolutní mlíko a těšíme se na východ. V noci naopak je mi zase vedro jak kráva a moc nespím, nicméně ranní výhled stojí za to! Pak si uvědomuji, že teď jsem ale v tisíci metrech a mlha se nemá k ústupu, takže celej den v mlze, bomba.

Tak dáváme snídáni, loučíme se s kámošem na Dobré Vodě u kostela, já mu nechávám věci a letím směr Česká Kanada. A ještě se mi daří na parkingu rozbít flašku, takže jedu bez ní. Mlha, zima, ale mám vůli a dneska to prostě dám. V Chlumu u Třeboně kupuju petku s vodou, dávám kávec a valím dál. Jedu přes Rakousko směrem na Českou Kanadu, v Rakousku mrholí, zima, nic moc, ale jedu. Přijíždím do Slavonic tam dávám kávec na benzině, trochu se ohřívám vevnitř a valím dál a furt přemýšlím, zda dát oběd a kde. No nic, jedu dál, třeba v další větší vesnici. Sypu jí směrem na sever a docela mi to jede a lámu to přes kilo, juhu půlka je za mnou! Do toho koukám na průměrnou rychlost a není to špatný, takže dneska to asi nebude výhledový a docela jí drtím. Jedu nádhernou přírodou České Kanady, furt mám rohlík i když je mokro a mlha, Kanada bez mlhy prostě nejde! Oběd už mě tak nějak opouští a rubu jí dál a dál. 40 kiláků před Budějovicemi dostávám lehkou krizi a už mám tendenci říkat lidem na zahradách o vodu, škoda že je hnusně a nikdo nikde není. Takže suším až do Ševětína a tam je naštěstí večerka. Dávám půl litru koly, nějakou vodu a frčím dál, už jen 30km! Mám skvělou náladu, nohy bolí, ale ne moc a valím ji jak jen to jde, hrozně se tím vším bavím. Posledních pár kopců, cyklostezka kolem řeky a dojíždím do Budějovic. Cca 202km, 2300 vejškovech a 27.8 km/h průměr, jsem spokojenej. Bohužel mi to za tři dny nehodilo 500km, ale jenom 400km. I tak to byla paráda a projel jsem si většinu Jižních Čech! Zejtra (píšu to v sobotu) jedeme ráno s Kojcem na Kleť, což je nejvyšší kopec na českokrumlovsku, příjemných 11km do kopce. Těším se moc!