DORAZILA JSEM DO CÍLE…..A CÍL CESTY TAKY PŘIŠEL…..

Vážení, tak jsem to dala…byla to dlouhá a náročná cesta přes 4 státy Španělska – Baskitsko, Kantábrii, Asturii a poslední Galicii. Trvala mi celkem 34 dní ze San Sebastian do Santiago de Compostela a v nohách mám tedy přibližně 800km.

Včera, když jsem přišla na kopec nad Santiago, jsem pak už až ke katedrále šla v jedné velké euforii, byl to neuvěřitelný pocit….UŽ TAM BUDEM, UŽ TAM BUDEM….JÁ TO UŠLA, TĚCH 800 !!!!! Skoro mi až bušilo srdce a nechtěla jsem tomu pořád věřit. Pak jsem si došla pro “compostelu” – certifikát, co vydávají poutníkům i s ověřením ušlých kilometrů…asi si ho pověsím na zeď…

Ale ten pravý cíl přišel už 65 kilometrů před cílem a to musím říct, že to byl tak silný zážitek. Proč vlastně ??? I přes všechna úskalí, co mě potkaly – kotník, pak zablokovaná žebra atd., jsem to nevzdala, proč jsem se vlastně rozhodla jít přes hory, když původní plán bylo jít Camino del Norte při pobřeží ??? Co mě stále hnalo a táhlo dál a dál ??? Ta odpověď mi přišla při stoupání do dalšího kopce, kdy už zase bylo krásné počasí. Vzpoměla jsem si na mámu, která tu s námi už skoro 10 let není…. a začala jsem brečet jako želva….a trvalo to víc jak 5km a bylo to tak silné a až nádherné. To bylo to, proč jsem šla a měla jít dál….a měla jít přes hory. To ona mě celou cestu vedla a věřila mi….

A teď tu sedím na hotelu v Santiago a nad těmito řádky brečím. A je to tak odlehčující a uvolňující pocit…. a pokud si takovou cestu sám osobně neprojdete, tak to nepoznáte… nedá se to popsat, cestu do Santiago si prostě musíte prožít. A i když plno poutníků, co jsem potkala, jdou už po několikáté, tak říkají, že ten pocit přijde pouze na první cestě. A já jsem strašně šťastná, že jsem to poznala.

Jinak je to divný pocit, že už dál nikam nejdu…tedy jako včera s batohem na zádech, samozřejmě, že životní cesta pokračuje dál….

TAK BUEN CAMINO….šťastnou cestu…ať je jakákoliv

Markéta

KAŽDEJ DEN JINDE A KAŽDEJ DEN JINEJ…

Dneska jsem na své cestě již 30-tý den a mám v nohách přibližně 700 kilometrů a do Santiago mi nyní zbývá přesně 100km. To už dám i kdybych se těch posledních pár kilometrů měla doplazit po čtyřech :)
Musím říct, že cesta je plná zážitků a překvapení a to doslova. Když jsem původně plánovala cestu při pobřeží – Camino del Norte, nenapadlo mě, že to na rozcestí vezmu nakonec na Camino Primitivo, které vede přes hory. A cesta přes hory je taky fantastická…..

A že KAŽDEJ DEN JINEJ tak o tom svědčí i to, co za posledních pár dní bylo. Od pondělka do středy bylo naprosto fantastické počasí a tím byl přechod hor úžasný. Kraťasy, tílko, sluníčko, parádní výhledy, zastávky v přírodě a svačina na rozložené karimatce. Jedním slovem fantazie a to hlavně po zaslouženém výšlapu na kopce ve výšce 1200mnm.

Ale ouvej, pak přišlo ochlazení, které by v polovině května ve Španělsku nikdo moc nečekal (hlavně já, co jsem na to nebyla připravená, když jsem původně chtěla jít po pobřeží). Když se ráno vyráželo z Albergue, tak pršelo, fučel studený vítr, mlha, že by se dala krájet a pouhé 4C. No připadala jsem si ve svém zeleném ponču jako Rákosníček…. Za normálních okolností by člověk nejraději zůstal zalezlý doma v teple, když je venku, že by psa nevyhnal, ale co jiného naděláte….prostě vyrazíte a jdete dál…

A že za chvíli máte mokré boty, to už neřešíte, v noci uschnou a snad už další den nebude pršet…..možná :)
Těch zážitků je fakt nespočet, jen se to nedá popsat, to se prostě musí prožít. Ale něco pro zasmátí…. :)
Samozřejmě, že nekdy jde cesta přímo přes pastviny, tak přelezete ten plot a uprostřed cesty vám leží kráva. Prej “udělej mi s ní fotku” a když kolem ní jdete, tak se milá kráva začne zvedat, já se lekla a i s tím 8kg batohem na zádech uskočila a hup ho rovnou do toho kravince vedle…. Tak má kráva fotku s krávou :) …. A včera ráno při odchodu z Albergue mi ten střeštěný Ital říká “Marketa močila” … (španělsky : mochila = backpack neboli krosna, batoh)… Tak jsme se s Pavlem tomu celý den smáli, když po cestě musíš …. :)

Těch zážitků je opravdu strašně moc a KAŽDEJ DEN JE JINEJ…
Těžké to popsat a vyprávět….je to opravdu třeba prožít :)
BUEN CAMINO na finále posledních 100 km :)
Markéta

Plno lidí se mě ptá : “A to jako jdeš celý sama? Nehrabe ti z toho? A to nemáš strach, že se ti něco stane? “…. ANO, rozhodla jsem se to jít sama, protože je to prostě tak nejlepší. Jdeš si svým vlastním tempem, nikdo tě nehoní a zase pro změnu ty nemusíš na nikoho čekat. A hlavně je to MOJE cesta. A užívat si ten klid okolo, když jdeš lesem nebo po pastvinách, je prostě paráda.

Jak už začátek napovídá a jak jsem psala už někdy ve druhém článku, spím tak jako ostatní poutníci na ubytovnách zvaných Albergue. A když se jde podobným tempem, tak většinou zde potkáš ty stejné lidi jako předchozí den a tak různě se pronásledujete  a to doslova i někdy během dne na cestě. A vždy záleží na koho narazíš.

Já jsem nějaký osmý den narazila na dva Němce v jednom Albergue Municipal (které zaštitovalo město – takže děs a běs). Tak jsme se šli do baru napít, abychom tu hrůzu do rána přežili….a pak jsme se potkávali pravidelně asi 8 dní….jsem jim říkala “To mě jako pánové pronásledujete ??? “ A byla s nima docela sranda.

A teď jsem odbočila z původně plánované trasy. Z Camino del Norte, jsem to na rozcestí vzala nečekaně na Camino Primitivo. Ani nevím, proč jsem se tak rozhodla…asi bylo dost pobřeží a že nemám dost treku nahoru a dolu, jsem odbočila na cestu vedoucí přes hory…Tato cesta začíná v Oviedo, kde i plno poutníků startuje. Takže jsem zase začala potkávat jiné lidi. Potkáte se jeden večer na Albergue a další dva dny je nevidím a následující den se někde na cestě zase objeví…zastavíte, prohodíte pár slov, nebo si dáte společně kafe nebo pivko….prostě na pohodu .

A navíc plno místních, co potkávám na cestě, tak vás zdraví “Buen Camino”, někdy se dokonce stane, že i auto jedoucí kolem zpomalí a zdraví…a to vám dává sílu a chuť v cestě pokračovat.

Takže veselé pokračování vašich cest a BUEN CAMINO

Markéta

Neuvěřitelné, mám za sebou něco malinko přes půlku cesty do Santiago de Compostela…dneska jsem překročila tu hranici a přehouplo se číslo pod 400km do cíle…teď už se bude jen odčítat kolik zbývá :-)

Ale jak se taková “kancelářská krysa” co seděla v officu na zadku (i když občas i někam pracovně vyjela), dostane na takovouto pouť ? “Jak jí to vlastně napadlo?” Říkáte si…. Já vám ani sama nevím. Ke konci roku jsem se rozhodla odejít z práce a dát si trochu oddych…a jasný bylo, že hlavu si musím vyčistit cestováním, protože to miluji. První volba byla jasná a již dlouho jsem po cestě na Srí Lanku toužila. Ale jak mě napadlo jít na pouť do Santiaga?

První víkend v lednu jsem byla lyžovat ve Špindlu a když jsem se v něděli odpoledne vrátila, tak jsem tak surfovala na netu až najednou koukám na stránky www.ultreia.cza prohlížím si trasy, které jsou možné. A je jich dost. Druhý den jsem se tak zmínila kolegyni a slyšel to druhý kolega a říká “to je pecka, to bych šel taky..” No tak jsem o tom ještě chvíli přemýslela a teď MÁM PŮLKU ZA SEBOU….

Proč jsem si vybrala zrovna Camino del Norte ? Líbilo se mi, že kopíruje pobřeží a že to bude nádhera. Jenže jsem ani náhodou nevěděla, že zrovna tato cesta je prý jedna z nejnáročnějších…a to hlavně na začátku, kde v Baskitsku jsou terény a jde se nahoru, dolů a zase nahoru a dolů… Ale co, cesta je to i tak krásná, hlavně když se jde krajinou, přes pastviny se stády krav, ovcí, koz nebo i oslů a koňů…a plno z nich má zvonce na krku a hrají vám koncert do kroku. A někdy i pozdraví a vy je na oplátku taky (tedy aspoň já ano). Samozřejmě, že jsou i úseky, kdy jdete jen po silnici a sem tam kolem vás profrčí auto…a to je nuda. Pak zase dojdete do vesnice a zase na louky a k moři  až na pláž a stále dokola…

PS: kotník se umoudřil :-)

Takže BUEN CAMINO a jde se dál :-)

Markéta

Nohy by šly, ale ten levý kotník již druhým dnem pěkně stávkuje. A to mám za sebou teprve dvanáctý den. Tedy popravdě nejdřív to začalo tak trochu bolavou achilovkou už před pár dny.

Včera ráno jsem se probudila a měla jsem celý kotník jak baňku. Tak jsem to namazala a vyrazila na cestu. První úsek při pobřeží naprosto úžasný a šlo se výborně, hlavně to nebylo po silnici. Část toho byla dokonce zase po pláži, takže bosky. Pak přívozem přes moře do města Santander. Zůstávat ve městě se mi fakt nechtělo a další Albergue bylo necelých 10km, takže vzrůhu cestou dál. Ale oppps, jedna šipka ukazovala tam a přes silnici zase zpátky atakdál….a pak šipky nikde. No a já se tak trošičku ztratila…párkát jsem se poptala na cestu…malá pauza, jídlo a sklenka vína a hurá, já se zase našla….tedy šipky se našly  Zbytek cesty už jen po silnici. A večer poctivě ledování kotníku s nadějí, že to ráno bude perfektní.

Jenže ouvej, měla jsem co dělat z té palandy slézt, aby to nežucholo jak pytel brambor. S těma 28km včera jsem to pěkně přepálila. Co teď ? ALE JÁ TO JEŠTĚ NECHCI VZDÁT !!!!  Rozhodnutí bylo jasné, dneska trochu klidnější a mírnější den a zátěž. Smutně jsem se dopajdala se zafáčovaným kotníkem a crocskou na levé noze, teniskou na pravé noze na nádraží, abych se aspoň kousek přiblížila k dalšímu místu. Jak se vlak rozjel, lítalo mi hlavou tolik myšlenek …. JÁ CHCI JÍT DÁL… Jen tak tak, že se mi do očí nezačaly hrnout slzy. Takhle to přece nemůže skončit! … Celých 23km bych fakt nedopajdala. Stačilo mi těch 6km z nádraží do dnešní cílové stanice jménem Santillana del Mar a to tempem Paní Želvy  .

Odpoledne noze klid “na lůžku”, ale to bych nebyla já, aby si nechala ujít tak krásné městečko Santillana…aspoň malou procházku, prosím .

A plán na zítřek ? Je tu prý doktor nebo “pohotovost” takže asi tam, zda tam není nějaký zánět nebo co…a opět asi klidnější den max do 12km….

OPRAVDU TO NECHCI VZDÁT, JEŠTĚ NE !!

DRŽTE MI PALCE  ať může moje Camino pokračovat dál ! A s úsměvem 

Markéta

prudký sráz ani nevím jak vysoký, který končí až dole v moři…. A jak mnozí z vás, co mě znají, vědí, jaké závratě z výšek mám….

Sám David (Andy) si moc dobře pamatuje na naši služebku do Košic, kde nám odpoledne zbyl čas, tak jsme vyrazili na prohlídku města. A mě nenapadlo nic jiného než vylézt na kostelní věž na náměstí…. Srdce mi tlouklo až v krku, nemohla jsem ani dýchat a poslední schody jsem lezla doslova po 4…. Dneska se mi to úplně vybavilo…jenže nikdo vedle mě na cestě nebyl a nešlo se vrátit. Musela jsem překonat tu mojí šílenou fóbii a prostě to projít.

To samé, když jsem byla minulý měsíc na Srí Lance, taky jsem se překonala. Tam se jednalo o strach z hadů…. Ale zvědavost mi nedala a na tu hadí farmu jsem se jela s jedním místním “kámošem” podívat. Jenže když mi dali kolem krku obrovskou krajtu, ani jsem nedýchala, neklepaly se jen kolena, ale třásla jsem se jako osika naprosto celá….

Strach je prostě nutné překonat, překonat sám sebe a posunout se zase o kousek dál. Jinak nikam nedojdeme…. A sedět doma za pecí není nic pro mě 

Takže zítra se jde dál…

BUEN CAMINO

Markéta

Každý oficiální poutník musí mít takzvaný “credential” – taková malá knížečka, kam na jednotlivých místech dostáváte razítka (dneska jsem jedno dostala v kostele na začátku Bilbaa a druhé pak zde na Albergue). Bez toho credentialu vás na těchto Albergue (ubytovnách pro poutníky) neubytují.

A tím se dostáváme k tomu, kde spím…. Na Albergue  Je to jako když si představíte hostel, kde je jedna velká místnost a v ní palandy a cca 20 postelí (záleží jak velké je Albergue) a je to smíšené. A tyto ubytovny se ještě dělí na soukromé a oficiální a ty jsou většinou “donativo” (co dáte do kasičky). Špunty do uší jsou opravdu nezbytné…včera v noci jsem sice to chrápání slyšela i přes špunty. A ráno v 7h budíček jak na táboře. Jak říkám, o zážitky není nouze….

A co jím? Sice na většině Albergue bývá kuchyňka a plno lidí si jde nakoupit a něco klohní k večeři, ale na to jsem po té štrece fakt dost líná a volím lepší variantu. V okolí bývají restaurace, kde mají menu pro poutníky a to za 10 Euro, což je předkrm, hlavní jídlo a dezert (vždy od všeho výběr tak ze 3 možností) a k tomu chleba, víno nebo pivo nebo voda…. Je jasný, že když celý den piju vodu, tak si nenechám ujít sklenku vína. A poslední možnost je a ta se mi posledních dvou dnech zalíbila, dojít si do místního baru a tam povětšinou mají výběr různých tapas. A že zde je umí  Navíc je to dobrá příležitost být mezi místními a něco se dozvědět více o kultuře, popovídat si s někým u vína či pivka atd. Jen pozor, tady nejste ve Španělsku, ale v Baskitsku !!! O tom možná více jindy.

A na snídani si většinou něco koupím….jako včera, to byla zase příhoda Koupila jsem si skyr jogurt, 2 banány, mandarinku a pak šunku a sýr na svačinu na druhý den. Vše si na Albergue dala do ledničky a ráno šok. Z jogurtu jsem měla zmrzlinu, mandarinka byla jak baseballový míček a banány jak dva bumerangy… velice výživné 

Snad jsem ty základní otázky, co jsem dostala, zodpověděla….

Krásný den a BUEN CAMINO…

Markéta

Moje Camino do Santiago de Compostela č.:2

JUPÍÍÍÍ JOU, včera jsem dala prvních 100 km z mé cesty. A bylo to docela hustý. To, že brzo ráno vyrazíte z Albergue (hostel pro poutníky – taková větší noclehárna) někdy kolem 8h a hned na začátku čeká stoupání – to asi na rozehřátí, to je docela pohoda. Jen po několika kilometrech mě začala bolet achilovka – otlačená z boty a navíc jsem měla i hlad a vypadalo to, že brzo začně pršet. Tak jsem se přezula do crocsek. Asi jsem mezi ostatními poutníky vypadala divně, ale vyplatilo se….když začalo pršet, tak jsem jen navlékla pláštěnkové pončo a na Albergue jsem došla v suchu . Ostatní pak museli přes noc sušit svoje pevné boty….

A dneska pokračovala cesta pátým dnem. Ráno opět za městem velký výšlap do lesa. A tomu jsem se těšila, že to bude paráda. Jenže jak včera pršelo a v lese se makala, tak celá cesta byla rozježděná těžkou lesní technikou….to jste neslyšeli těch krásných slov, co ze mě vypadlo.

Prskala jsem jak křeček…. Dámička v jejích oranžových běžeckých botičkách musela s tím 9kg batohem na zádech se tím brodit či lépe přeskakovat. A to nebyla sranda… Takže i když byl původní plán dojít dneska až do Bilbaa, tak jsem to po 18km zasekla a že si dám relax.

A Bilbao bude zítra 

Buen Camino….

Markéta

Jedním z těch lidí, kteří odešli, je i Markéta. A odešla stylově. Do slova a do písmene odešla a vlastně stále jde.

A kam?

Přesně řečeno začla v San Sebastiánu, ale čeká jí dalších cca 800km a to, co bude na konci, se dozvíme v pár dalších reportech. Tak první z nich je zde..

Ahoj Davi, nevím, zda to bude publikovatelné…. ale jsem ted v takovémto rozpoložení…..

Moje Camino do Santiago de Compostela :

Jak začít? Dneska je třetí den mé cesty…vyrazila jsem v sobotu ze San Sebastián a včera jsem ten druhý úsek vzala trochu jinou cestou než vede klasické Camino del Norte a to při pobřeží. Cesta byla kilometrově stejně dlouhá, ale o dost náročnější, neustále nahoru, dolů, nahoru, dolů…. A s tím 9kg batohem na zádech žádná sranda. Ale cesta krásná, úžasné výhledy na moře. A přitom, co jsem se po několikáté šplhala s tou šílenou zátěží na zádech, jsem si vzpoměla na to, že před měsícem se mi nechtělo na Srí Lance se pachtit na Adamovu Horu….skoro nejít spát a vyjít ve 2 hodiny ráno, abych dorazila na vrchol za svítání…. A teď si tu dávám takovýto extrém a to i s tou zátěží…a to jsem v podstatě na začátku cesty.

Čeká mě ještě tak 30 dalších dní…. Ale co, to prostě dám, jdu sama pro sebe a sama za sebe. Jenže večer, kdy jsem po 29km dorazila na ubytování, zapnula Wi-Fi, tak jsem zůstala jak opařená tou otřesnou zprávou co s stalo na Srí Lance. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Ráno, když jsem vyrazila na další etapu a hned mě čekal první výstup a to 4,5km, jsem na nic nemyslela. Jenže dorazila jsem k prvnímu kostelu a vše se mi začalo promítat v hlavě a já se skoro rozbrečela. Nakonec jsem dneska ušla 24,5km a během cesty jsem neustále přemýšlela, co vlastně se to děje….minulé pondělí hoří Notre Dame a včera bomby na Sri Lance, PROČ ????

Nejdřív jsem chtěla jít sama pro sebe, něco si dokázat? Něco se o sobě dozvědět ? Ale po dnešku, jsem se rozhodla, že celou cestu, že to dokážu, věnuji Srí Lance…. Ten měsíc, co jsem tam před touto cestou strávila, byl totiž naprosto úžasný a nezapomenutelný….