Tak mnozí z vás by se týhle otázce určitě zasmáli nebo aspoň ušklíbli, ale pro mě, jakožto naprostého začátečníka, co se kol týče, to byla úúúplně přirozená otázka…. Tohle a spoustu dalších, pro mě cizích slov jsem různě a prvně začala slýchat asi před půl rokem a kousíček (a pokračuje to doteď :D), a možná jsem někdy třeba chvilku blbě koukala a snažila se lovit v paměti, jestli už jsem některé z nich někdy neslyšela, ale zjistila jsem že ne-e…  Pak jsem se teda dozvěděla význam těhle slov a ještě několik dalších věcí co se kola týče. Kdybych zalovila v paměti, tak by se mi určitě vybavily nějaký názvy jednotlivých skoků a možná i nějakých triků. Taky jsem se doslechla o stránkách 720.cz a tudíž něco málo se dozvěděla o Čárysovi a o některých z vás   …

Jenže to už je nějakej ten čásek a od tý doby se pár věcí přihodilo. Třeba to že jsem absolvovala "už" dvoje závody na které mě sebou Pól ( pro vás všechny znám jako Pól Bulva) vyvezl :) A nejtrefnější slovo pro popsání mých pocitů z těch závodů je asi ! PECKA! Fakticky… první závody, který jsem viděla byly na Dolní Moravě. Bylo to tam vážně fajn, ale vlastně jsem viděla většinou akorát trénink (i když i to stálo za to) , protože v pátek večer začalo pršet a jak bylo všude mokro, tak se jel v sobotu jen sjezd. Ale sjezd, to je jako mazec! :) kor když jsem viděla, že jezděj i holky, myslím že jich tam bylo dokonce 6 a některý z nich byly o dost lepší než ty kluci, co tam jeli… Klobouk dolů před těma holkama! A kdybych nebyla takovej srabík, tak bych si to taky třeba někdy zkusila, ne teda na takovýhle trati, to fakt ne-e :D A taky jsem nějak zapoměla na dual slalom, kterej se jel v pátek odpoledne, protože ten byl špičkovej :)

Pak byla teda chvilku pauza a na dalších závodech jsem se ocitla 20. srpna ve Velkým Meziříčí na Fajťáku. A to bylo teprve něco :) Pól mi řekl, že se tam sjelo dost kluků, co jezděj fakt dobře, a že se na to bude pěkně dívat. A taky že dívalo! Taky bych si chtěla někdy zkusit, letět si takhle vzduchem na kole, a bejt obdivovaná tolika lidma co se tam přišli podívat, hmm … :D Tak ale tohle byla sranda… Vím že ty kluci nejezdí proto, aby je někdo obdivoval, ale prostě jen proto, že je to baví :) Prostě sjezd na kole a slopestyle je naprosto dokonalá podívaná! A taky je hodně dobrej pump track! :) Jeden takovej byl právě na Fajťáku a dokonce jsem si ho zkusila několikrát projet. První jízda byla teda dosti hrozná a když jsem se podívala na Póla jak mě sleduje a viděla jsem v jeho očích strach, tak jsem se snad začla i bát :D Ale když už jsem to jela po několikátý, tak to tak strašný nebylo. Jen jsem to teda normálně projížděla a „nepumpovala“ no… Takže takhle asi o kolech a tak dál… Jediná věc, která mě na tom teda děsí jsou ty pády… a některý vypadaj i dopadnou fakt blbě…

Takže tímto končím a všem co jezdí na kole, skatu, prkně, lyžích a na čemkoli jinym přeju jízdu bez pádů ( i když se říká, že kdo nepadá tak jezdí pod svoje možnosti ;) )

A kdyby se vám ten článek hooodně nelíbil, tak mějte prosím slitování…

M.C.D.   n.o. 4
Přesun…

Další den sme se přesunuly do Pembertonu. To je asi 30 kiláků za Whistlerem, a protože ho máme po cestě, zastavujem se v něm. Vjíždíme do village a najednou to vidíš, ty mraky lidí na kolech. Samy zdvihy, helmy, baby na kolech, skupinky dětí. Zastavujem na parkovisti (a tech tu taky není málo) hned u skate parku. Ten je, no proste ne malej, ale je vidět, že whistler je velmoc něčeho jinýho.

Vlevo od něj je ale neuvěřitelnej bazén. Je směrem s kopce, a prkýnkaři co tam drandí si to sjedou dolu, a zas samovolně vyjedou nahoru. A pak už na nás volá skills centrum, kerý je nenápadně zašitý v lesíku. Mrtě láveček a lávek, od širokejch jak chodník po tenký jak muj palec na ruce.

Ale ti už Zdeněk velí a my se podél skills centra pro malý děti (ale pozor, i tady si nedávno jeden dospělák zlomil nohu) a podél dirtů (vod malejch bejbinek po velký mrchožrouty) přesouváme do upper village, kde nám Zdeněk ukazuje Merlins, což je hospa, kde se pak po ježdění vyskytujeme každý den . A už sme zas v pohybu, letíme se podívat na spodek parku. Teprv tady si uvědomíš co to je fronta na lanovku. Jenže tady je to všechno naruby, a i ta dlouhatáánská fronta ti mizí před očima a zas se dopňuje. Je tu lanovka která je schopná pobrat 4 kola a v závěsu jejich majitele. A je tu taky ješte gondola. Ta pojme až tri kola a tři lidi. Ale co budem koukat na všechny ty střelce co tu lítaj, jdem si projít spodek města…

Koukáš jak je to všechno drahý, koše maj zámky proti medvědům. Jeden cizinec vedle duhýho, a je hustější, většina z nich tu maká. Jenže kluci chtěl jěště dneska na kolo, tak se pospíchá zas k autu, a do Pembertonu. Páni, z postele jen co se probudíš, tak koukáš na horu, co je vyžší než Snežka a na hoře má zbytky sněhu. Hned dva likers store, i mekáč, prostě mekka. Dana, Zdeňek a Richard sedlaj kola, prej je tu někd ekousíček super koupání. A razej. Já si spim, válim se, jim…užívám si. Oni se vrací až kolem osmý, že prej viděli medvěda, jak někomu užírá ze zahrady hrušky. A jaký prej super pokoupání, září Richardovi vočka. Mh, supa a nemáte hlad? Ja jo.

Druhej den už tu sme sami. A Richardův nápad jet se projet a přitom že mě ukáže to Mosquito lake, se mi zdál dobrej. Vyrážíme a hned na začátku defekt, R. praská řetěz, takže oprava za deset dolců a jede se dál. Teď zas která to byla odbočka. R. mě uklidňuje slovy: „Já si jenom nejsem jistěj která z nich to byla, ale na tý hoře si pamatuju každej kámen.“ Hahaha jo jasně, nikdy nevěřte chlapovi, že ví udy vede cesta. Přes železnici do lesa zbavným trailíkem (na druhou stranu vede prý až 20 kiláků, to by se ti zvoldo líbilo, takový príma endurko ) a pak už jen stoupání. Stoupáš na šutrech a prachu serpentínkama hore. A pak se nám cesta větví, a R. rozhodně kyne, že doprava, že uritě. Aha, jenže zachvilku velkej výtlak na skálu, a tak se zas vracíme a hledáme znova něco rovnějšího. Nenacházíme a tak znova na skálu a jdem dál. Tam se to ale zase zvedá a to až tak, že pochybujem je-li možný to vydupat bez kola. A tak po dlouhym dumání jdem okolo…

To už zahazuju kolo, že tady asi umřu, protože to moje kolo je zas.. težký a mě to neba. Nakonec ale Richard hlásí, že už je rovno, a že sme se napojili dobře. Tak se opět zvedám. A dojíždíme k jezeru. Dáváme trochu koupačku, a pak už zas dolu. To snad ale ne, znova nahoru?..jo jen trochu.

Pak se vezem, a co nejrychlejc, po ceste sou medvědí hovna, a míšu teda potkat nechcem. NO a pak se to stane, Scvaknu si nohu mezi šutr a kolo. A moje sjezdová nálada je na bodu mrazu. Už se mě jet nechce nikam. A tak co nejrychlejc jedem dolu a dom. A sme mrtvý šíleně moc…

M.C.D.  n.o.5

Whistler…

Tak dneska to příde natvrdo. Nemůžu ani dospat a proto zaspim. A Richard taky, takze se do Whistleru dostáváme až dost pozdě a řikáme si, že dávat 47 dolců za ňáký 3 hoďky nemá cenu. A tak velim skills centrum. Ty hovaďáku. Tady šílíme na kolech fakt moc dlouho. Jezdíme a něco točíme. Prča. Jediný na čem se shodnem je, že chybí dlouhej souvislej trail po lávce, a že by to mohlo bejt i vejš, aby se člověk osmělil. Ale vyblnout se dá dobře, a jezdíme věci, vo kterejch bysme v tuzemsku řekli, ne to v žádnym případě.

Jenže dobrý a co ty dirty. Ale když k nim dorazíme, telefon od dalšího čechokanaďana Petra. Nikdo mu ale neřekne jinak než no control:) Je původem z Jablůnkova a je jednim z budovatelů trailů na Javorovym. Přesouváme se k němu, a spolu s nim vyrážíme na traily. Rubem k nim po silnici, a zase a zase si člověk nadává, s jakym kolem to přijel do Kanady. Když se ale ponoříme do lesa, překvapí nás to. Je to prej jen XC trail. He, ale u nás by to bylo moc luckusní svezení.

Sice tu často šlapes do kopce, i výjezdy po lávkách (a některý, zatočený dokola a zakončený dropem) mě překvapujou. Mě na to nestačí převodník, a váha kola mě pokaždý strhne, takže si takovýdle věci nevychutnávám.

Najedou nás předjíždí starší typas, na hodně malejch zdvihách, vyjede na tu nejtěžší lávku, seskočí z ní, a za pravidelnýho dupání nám zmizí z očí. Wow, docela hukot. Jenže když nás předjede už pátej člověk, docela mě to znechucuje, mám náladu jednoho z nich knokautovat k zemi a sebrat mu kolo.

Když z trejlu vyjedem a vrátíme, dáváme grill. Večer se pak pouští videa z letošního Crankworks. Posloucháme samý zápory akce. Druhej den už se ale konečně přesouváme do whistleru…

Petr byl tak hodnej, že pučil svojí pasovku Richardovi. Já si lístek kupuju. Naštěstí pasovka prochází, protože čipovou kontrolu dělá jedna spolubydlící od Petra, shodou okolností slovenka. Vezem se nahoru a čumíme po trailech pod náma. Lidi už si to mastěj dolu, i přesto, že park je votevřenej teprv půl hoďky. Sme už strašně natěšený. Nahoře se trochu ztrácíme. Kudy kam. Aha druhá lanovka doprava, a traily většinou doleva. Jdem doleva.

Na lavičce se voblíkáme. Před náma tři traily double kosočtverec. Řikáme si, že to bychom nedali. A tak se vydáváme na modrou. Páni to bylo něco tak super…tak to popíšu trochu víc, protože tenhle trail je sice modrej a nese název crank it up, ale mezi lidma platí za nejzábavnější.

Vjedeš do lesa, jedna druhá klopna a pak začnou malý skoky, po metru, sou tři za sebou a pak zase klopny a další. Klopny střídaj zábavný skoky, s odrazama akorád, ani nakoplý ani jenom posílák. Za chvilku to ústí na mýtinu, kde je víc možnotí, já jezdím tu vpravo. Tři malý skoky za sebou, poslední do zatáčky a ze zatáčky na něj najíždíš. Následujou dva wally. Další klopna na šutru a malej stepup stepdown. Skoky pokračujou a zvěčujou se, ale hranici pěti metrů nikdy nepřekročej. Všechno to sou lavice, takže to ani nemusíš dolítnout. Když tenhle trail skončí, vyjedeš na místo kde je 5 tréninkovejch skoček a 4 dropy, vod malýho bobana po už docela slušnej.

Richard je ještě ten den naskáče všechny, to já se dropům hodně vyhejbám. Místo toho si užívám trail dál. Tady už je jinej ale postavenej skoro stejně. Snažím se to projíždět v co největší kudle. Takhle se v podstatě houpeš až dolu.

Jako skočky třeba dost malý, ale trail má něco kolem pěti až šesti kilásků, a sou tak v každý zatáčce neuvěřitelný rolety. Takže dojeděš dolů, a ruce ti nechtěly z řidítek..

Další trail kterej jedem je legendární A-line. Je v podstatě na stejnym principu, ale nás už tolik nebaví, vše je daleko větší, skoky už sou debilně nakoplý. Zkoušíme pak i Shleyer. To je trať kterou projektoval Richie Shley. Je strašně zábavna, i přesto, že má nejtěžší označení, ji dáváme docela rychle, bez záseku a pádu. A hodně nás baví, je nejvíc podobná NS.

Když ji člověk nechce jet až dolu, může uhnout v půlce a napojit se na modrou, poskládanou z jedný lávky za druhou. Menuje se zakouřený skla. A taky na ní ulítáváme. Tady je dost super, že traily na sebe navazujou, na každym rozcestí se rozhodneš kudyma pojedeš. A traily sou tu podstatně jednodužší než na NS.Ještě ten dnes e potkáváme s Tomášem Procházkou. Mluvíme s nim o Špičáku, Whistleru i naší výpravě, a nakonec z toho je ježdění v parku zadara. Super job. Večer klasika jedno pivko, a Petr nás hází dom…

M.C.D.  n.o. 6
Druhej den.

Dneska nám fakt upadaj ruce. Těsně před zápěstim jakobys měl ztvrdlý boule. Čeče jak sou tady vybržděný rolety před klopnama, no hold se tu vozí každej a ne každej ví :D A ty skvělý boule na rukách sou tvrdý jak skála a při každym skoku, a roletě si sám do helmy řveš kurwaaa. Nejhorší je, že k tomu se přidává i bolest článků prstů, no jako kdyby ani jeden z nás nebyl biker.

Snažíme se to překousávat, protože počasí nám přeje, co sme přijeli, svítí sluníčkio, teplota na krátekj rukáv i nahoře. Takže naší oblíbenou skákavou skoro nejezdíme, Shleyer je na ruce taky mazec. Všechny ty skály na srolování, a dropnutí. Tak zkoušíme Angry pirate. To je docela hustotka, samý kořeny utaženější zatáčky, hodně mě to připomíná NS, oj jak sem si to řikala když jsme to jela na mokru.

Jenže ruce se fakt hlásej. Dáváme často pauzy. Hodně rádi jezdíme kombinaci tří trailů. Začneme na Shleyerovi dojedem do půlky. A navážem na Zakouřený skla. Jakmile dojedeš tenhle trail napojíš se na Devils clup. Poslední dva traily sou postavený skoro komplet na lávkách. To je naše taková úchylka teď. Jakmile sme na NS ochutnali jaký to je se po nich vozit, tahle kombinačka technickejch trailů je pro nás slast, a docela si i odpočinou ruce.

Kolem poledne padne volba na burgra dole u lanovky a pak že výjezd až nahoru. Jakože up to the peek. V půlce kopce přesedáme na druhou sedačku. Ta nás elegantně vyveze až do 1700 metrů nad vodou. Nojo jenže tady kudy. Volíme cestu (ač to nikdo z nás neví) horší. Hodně technickou. Ale pořád se to dá jet. Jenže pak kudy?…sme blbí mapu nemáme, ta je někde dole. A tak se za někym vezem. Po chvilce narážíme na traily se dvěma kosočtvercema. No ok, když je jezdíme dole, dáme si je i tu ne?..mrknem na sebe a dem do toho. Jenže tady nahoře to už je fakt pro experty tak trochu, a naše další nevýhoda krom technickejch nedostatků je ta neznalost, sakra ta nevědomost kudy kam co vede…

Někam dojíždíme po modrý, a pak se cesta rozděluje. Dopředu, doleva a doprava. Richard rohodl že doprava : „vypadá to tu daleko sjízdnější“. Vole, jo sjízdnější, ale jen dvě serpentýny. Pak se to krutě láme přes skály, šutry, hnus kamaráde hnus. Je o asi jako by tě oslepili a poslali nakoupit rohlíky v cizí vesnici.

Na jednom šutru už nemám nervy, sem nasraná že kolo vedu, a tak řvu že na to seru. A házim kolo napřed. Načež schytám pár pěknejch vět že na opravu kola tu nemáme prachy….A tak trpim a trpim, a zařeknu se, že nahoru už nikdy. To co jedu sem nejela ještě nikdy. Když dojedu dolu, tak moje volba je zas na skočkovou trasu, uvolnění a last ride…..Dáváme pivko v merlinovi a jedem dom. Sme utahaný jak koťata a máme plnou hlavu dojmů…

M.C.D.   n.o. 7
Hiking

V sobotu vstávačka fakt brzo. Už v sedum se vaří voda na čaj. Poprvé nás přivítaly ráno mraky místi sluníčka. A tak Zdeněk rozhoduje, že se půjde pouze na jeden den ven, a nebudem nikde spát, jak bylo v plánu prve.

Balíme rychlovka a skáčem do auta. Náš cíl je hora s docela hustym ménem. Locomotive mt. Parkujem auto v naprostý mlze a vrháme se někudy do lesa.

Tady není les jak u nás. Pás stromů, sem tam keř, a všechno je to vlastně napadený a bude se to kácet. Tady sou lesy naprosto nepřístupný, jenom hikový traily vyšlapaný. Deš lesem, šlapeš bahno, mech, větve, přelejzáš stromy, a pak dojdeš k jezírku, z kerýho vytejká řeka. Je to paráda, taková čistá voda, prostě divočina. A když máš náhodou žízen, napiješ se přímo z jezírka, jezera, nebo řeky.

Po trilu sou medvědí hovna, a protože sem ho ještě nepotkala, moje představa medvěda je asi taková: 1. Dete si poklidně lesem, kocháte se, pak vám dojde, že něco křupe. A z lesa se vyřítí medvěd. 2. Nebo si třeba odskočíte namalou (kluci asi spíš bokovat)  a zezadu se do vás zakousne. Prostě představy total mylný…

Hikovej trail se mezitim začal slušne zvedat a už zas sem se přistihla jak sýpu. Ufuf, vejška, ale ty stromy okolo. No člověk to moc nevnímá, že je unavenej. Vylezem k dalšímu jezeru. Je tam pár stanů. Mraky se tu honěj hodně rychle…a najednou pic, támhle jdem ukázal Zdeněk Lokomotívu. Páni, obr v mracích. Krásnej zasněženej. A pak zase zmizel…

Dupem dál a znovu kopce, volný šutry, velký šutry. Zdeněk povídá, Klára taky, my taky povídáme. Cestou se zastavíme a papkáme, ňáký ty síly je potřeba, ještě tak prý minimálně dvě hodinky vejšlap. A najednou kde se vzali, tu se vzali, z mlhy vystoupili japončíci. Nevěřícně se zastavují před mým žlutám booble batohem. Wow, co to jako je prej. No a já na to: batoh. A voni zas, že si mysleli že boby. A tak si česky řikám, jo jasně japončíku pokračuj… :)

Mraky se pomalu začaly zvedat, vyjasňuje se, a já fotim, parádní fota, tolik prostoru až to člověka pohltí. To je fakt něco daleko jinýho než výšlap na Sněžku. Sněžka je prcek. Kloužem se po sněhu, paráda. A začíná nejhorší. Srtmá stoupačka. Já se vleču, fotim. Někde člověk musí použít i klasiku lezení. Batoh stahuje zpátky, ale todle není prča, tady zahučet nechci, pod sebou mám minimálně 300 metrů dolů, doprdele, sundavám batoh, strkám ho před sebou. Cestu značně znepříjemňuje volný kamení. Vlastně každej kámen na kterej si tu člověk sáhne je takovej ňákej zvětralej. Připadaj mi skoro dutý.

Najednou Richad volá, že zpět, tudy cesta nevede. Ale cože? Nahoru už jen tak 20 metříků, lezeš v tílku a najednou že slepo? Huh dolů ale neslezu hlásim nahoru. A tak se drápem bokem a konečně. No a na to co sme viděli se asi nedá číct nic jinýho než: ty píčo. Krása nádhera, todle si tuzemáci nepředstavěj, jo Alpy super, ale ty wole…..nedejcham, možná je to tim větrem kdo ví.

Znova žerem. A vychutnáváme si nádherny wiev ve větru. Páni. Docela je tu dost lidí. Se psama, a s luckusnim vybavenim. U nás se prachy strkaj do obyc kol a lyží, tady má každej člověk péro a cepín. Národ horalů, no spíš jen z Beautiful British kolumbia, jak to maj na SPZ.

Lezem dolu, inu, ani orgasmus netrvá věčně.. A v půlce kopce hle japončíci v jasném světle. Lezem rychlo, lepčí cesta. Sáňkujem po sněhu, koulovačka. Super. Schválně kdo ji vyvolal. Zdeněk hustota…. Sranda je, že z celý slavný výpravy japonska nakonec nahoru dorazili tři. Zbytek seděl roztroušen a umíraje od půlky kopce až dolu…

M.C.D  n.o.8
Hot springs

Dnešek byl v eznamení lenošení. Včera se sice supa vyčasilo, ale dnes je hnus nad hnus. Sice neprší ale docela zimak (to k je tam záměrně). A tak se poo zvedáme. Cíl cesty, horký prameny. Nasedáme do dvacet let strý kocábky. Ouh jee, to teda čumim jak to pojede. A jo docela jede, jenom cesta 30 kiláků po total šotolině mě fakt dostává.

A co byl nej gól, Klára si není jistá. A tak se ptáme ňákýho domrodce. Bezprstej pán nám radí, že jesi most k pramenům bude zavřenej, máme jet dál, a prý po cestě narazíme na další. Jo most je fakt zavřenej tak pampadam, a jedem se kouknout dál. Jenže přes cestu najednou řeka. Mh hluboký to není, ale dál nejedem. Vracíme se mírně, a usedáme s vínem a sváčou na břeh obrovská řeky. Skoro se neslyšíme. Voda má skoro bílou barvu, je to voda z ledovců, a je pekelně studená. Přehazujem šutráky na druhou stranu, a zas míříme dom. Večer si teplo nahrazujem krbem, škoda no.

Úterý:
Lezem zase brzo ráno do autobusu. Cíl jasnej, když jsme takovej kousínek od Whistleru, kam jinam v týhle pustině? Cestu už si docelě pamatujem, rychle utíká, nás už docela slušne svrběj prsty. Nohy sou nadupaný.

Skáčem si vyzvednout pasy do parku. A už jedem. Nahoru gondolou. Naší klasikou na začátek, pro zahřátí těla, se stává Crank it Up. Ryhlí už teď, skoky nalítaný. Jedem kudlu. Pak se rozdělujem. Já mám dost bloklý záda, kdo ví od čeho, a pekelně trpim. A tak se mi na těžší traily nechce.

Jezdím docela mockrát za sebou Crank it Up, až si sem naprosto jistá kontorlou kola ve vzduchu. Pak si zkoušim Shleyer, je to taková skalnatá klasika pro mě. Dávám pauzu. Jedme pak oba nahoru, ale znova se rozdělujem. Richard jede na Rock city, na ten trail se napojuju taky z trailu Whistler Downhill. Oba mají dva černý kosočtverce. A jesi mi WD přišel rozbitej, RC je fakt peklo. Děsnej bordel, šutry, dropy, prasečiny, utíkám. Napojuju se na B-line, to je trail jen o zatáčkách a je modrej, nic extra, ale jesi chcete vychytat techniku průjezdu zatáčkou…tak sem jedině.

Co si ten den dáváme spolu je A-line. Legendardní..ale nás opět nasrala. Moje předsevzetí, že ten trail naskáču se mi zdá naprosto imposible. Chytám ukrut náser na svůj styl jízdy. Nahovno, všechno mi příde nahovno, nejde mě to neumim, nenaučim.

Richard se mi směje, prej sem soutěživej typ, a todle mě posouvá. Tojo, v duchu ho posílám někam. Ale to sou prostě ty chvilky, kdy kolem vás profrčí naprosto nařáchlá baba, a to jako tak že slyšíš watch out, naprostym tenounkym hláskem, a pak projede něco jako chlap, ale když to sundá helmu, je to blonďatý a pekný. A to štýlo. No tehdy tě to čapne A řikáš si, sakra, chci rychle všechno umět, jenže to nejde proto sme třeba i tady. V Kanadě. 
No prostě park superm ježdění super, jde ještě něco víc?

Naše nadšení je prostě nezkrotitelný.

M.C.D.   n.o.9
Ladies only, no boys, no excuse…

Dneska je středa. A To pro nás znamená vedro, sluníčko. A tak taháme kameru i foťáka. Bohužel, kameru necháváme rovnou dole, sem zvědavá co z toho sestříhám, vítězí chuť jezdit. Berem jen foťák. Čárys, Čárys, nevíš co po mě chceš. Toho přemáhání. (pozn Čárys : ale my potřebujeme fotky k tak super čtení, víš…)

Je tak pěkně, a my se hádáme z jakýho úhlu co vyfotit. A protože sme dva a žádnej kameraman, masér, kuchař a fotograf v jednom s náma nejel, to tu zastávám já, trvá to, foťák se vybíjí. Sme nasraný. Ale nakonec se přemáháme, fotíme, a pak na to už serem. Jezdíme, a fakt si užíváme. Klasiky jezdíme, nahoru se nám nechce. Richard mě nakonec ukecá. Ten malej drop dole skočíš (kdo ví co následovalo v Liberci loni po dropu do pumpy, ví jakej odpor k dropům mám). A tak se rozjedu a dám.

A Richard zase, hele ale dáš i ten velkej. A já na to: „Drž hubu joo.“ A tak se druhý jump nekoná. Vono co vám popisovat co jak vypadá znova a znova. Nejlepší je to vidět zažít. Cejtit. Po těch pár dnech už si člověk lecos pamatuje. Tenhle skok, tudle zatáčku, ale pořád je to prča. Todle se v našich končinách nevidí, a jezdíme proto mocně, a mnoho…No a proto dáváme sváču.

Dneska, jak název napovídá, se koná womens Wednesday. Ženský zaplatěj 10 nebo 48 (když je bez kola, permice, a chráničů) doláčů rozdělej se do skupin dle zručnosti, a dostanou guida. Ten se jim celý dvě hodinky od tří do pěti věnuje. Pospíchám si to zaplatit, jenže ta ženská na pokladně je asi nedomrdlá bo co, a nechápe, je pomalá. Rychle, nutně potřebuju jíst a na záchod. Mh ani jedno z toho se nekoná, je víc než slow baba jedna. A asi se domluvila s kompíkem, kerej se jí kouše.

Rychle pak utíkám a hledám Francesku. Typka  od Petra. Ta se zařadila do skupiny nejpokročilejších. Pokrčim ramenama, no co, cejtim se jak začátečník, ale tak jo. Nakonec sme ve skupine tři. A schytáváme nej borce. Je to týpek, kterej tu na kole učil jezdit všechny ostaní bikový průvodce. Vůbec bys to do něj neřek. Pupek, hrozně moc tuku, ale když sedí na kole, jede jak bůh. A dokáže věci luxkusně vysvětlit.

Nejdřív vyjedem nahoru ( jako V.I.P. předbíháme celou řadu) a zamíříme do skills centra. Tam Mike (guide) začne něco vysvětlovat. Jako rozumim všemu, ale to klíčový slovíčko. Co to je. No po dvaceti minutách mě dojdě že nás učí manuál. Zasměju se, přišlo mě to sluchově jak manuál=návod. Pak se přesunujem úplně nahoru. Sakra řikám si v duchu. Ale nakonec je to snad jízda století. Valím to za Mikem a supa naprosto. Na jednom místě se zastavuje. Ty vado co to je za velký skoky, ptám se.

Vypadaj jak kdyby sem naprosto nepatřily. „No to je natáčení skupinky The Colective, jesi je znáte.“ Cože? Hustý. Teď mě dochází, proč Cam Mccaul předbíhal celou řadu jak kdyby neměl naprosto žádný vychování, a jen křičel: „Excuse me, Cam Mccaul.“ Mike nám vysvětluje techniku zatáčení. Do prdele, tak už vim kde je chyba. Ale, poskládat si to dokupy, to je jak poprvý sedět za volantem. Trochu to motám, padám, smích, blbě sem si přenesla váhu na ruce.

Nakonec nám vykládá různý techniky skočení dropu. Páni, kdyby člověk vědě že je to taková věda vybodne se na to  no každopádně ty dvě hoďky utekly jak voda. No já bych ještě jezdila, ale co naplat. Lanovka už nejede.

Rychle chrlim dojmy na Richarda. Nojo ale to by nebyl chlap, aby mě nepřebil co dal co jezdil co skočil….Jelikož v ceně dámský středy je i pifsoň zadara, stěhujem se do hospy nad lanovkou. Dáváme pivo, vokukujem bikery a bikerky, ale začíná na nás pracovat hlad. A tak klasická stěhovačka do Merlina. Nakonec se nás tu sejde 7 co mluví buďto česky bo slovensky!

Dáváme slavný jugs of beer, a skvělýho hambáče s ještě lepšíma hranolkama. Já už se docela kácím na stůl únavou, a tak že bychom ohli na bus. Mh, vše jinak, Petr s Richardem berou roha do likrstóru že prej vodka. Franceska už je solidně nasratá, moc nerozumí. Já nasratá, že se nejede domů, chci sprchu jídlo a postel….Ostatní nás opustili.

A protože fakt chcípám, Petr zavelí, že se de pro kafe. Je to tzv. veverčí kafeterie. Celý to vlastněj slovácí. A kafe je tu vážně dobrý. Mezitím se k nám přivalí Miro, manžel majitelky. Naprosto mě vyráží dech, páč jeho první otázka je: „ Kolik ti je let?“ cože? Čumim na něj jak vyvoraná myš. „Co je todle doprdele za otázku?“ „ Co je todle doprdele za odpověď.“ A už se voba tlemíme…

Dobře sme se tu zasekli a  k Petrovi dorážíme naprosto vyčerpaní asi ve 12. Musim říct, že šlapat těch 6 kiláků k Petrovi po tmě bylo něco. Dáváme rychlou polévku alá rozsypaná rýže a de se chrnět. Konečne řikám si, vždyť chci zejtra jezdit…No co, i punk někdý musí ustoupit…hh

A to je prozatím vše… kdo jste to přečetl celý, tak teď už víte, jaký je to žít v kanadě s Píďou ! 

Ahoj, tady Píďa. Tak něco o ježdění.

Celkově je ježdění v Kanadě jinde. A není to jenom díky terénu, ale taky díky tomu, že tu lidem došlo: „doprdele tudy cesta nevede“. Byly doby, kdy se tu jezdilo na ultra lehkejch věcech, a to hlavně, protože žádný jiný matroše nebyly. Jenže když jim rámy pořád praskaly, a kliky se viklaly, tak se naopak hupslo na co nejtěžší matroš. Což je ale  zase děsně vyčerpávající. A tak se vrací zpátky k těm lehčim, ale už daleko odolnějším matrošům díky všem těm novejm technologiím. Další věc co se za ta léta, kdy je extrémní mtb na světě, změnilo jsou zvdihy. Nejdřív nebyly, a pak i ty 4 bylo moc. Dneska už jsou možnosti mít zdvih ukrutně vysoko vod země. Čísla jako 220 už nás dnes nepřekvapí. Ale popravdě, na takový ukrutnosti tu nenarazíte.

A poslední věc. U nás když má někdo dvě kola, tak jsou pro něj základem pevňák a péro. Tady je to zcela jinak. Máte tu ňákou sjezdovou mašinu, a pak kolo, se kterym ste schopný na Mt. Fromme vydupat samy a přitom se luxusně svízt dolu.

Sečteno a podtrženo, rozdíly mezi cana bikovou komunitou a tou naší komunitou sou dost viditelný. Nikdo tu nehrotí zdvihy, protože teorie: „mám zdvihy, nějak ten bordel přerubu“, se tu fakt nerazí. Tady se technicky učí jezdit i každej začátečník. Tady sou kola odproštěný vod přebytečnejch kil a zdvihů, a přitom vám to zaručí pohodový ježdění. Taky se tady nikdo nešklebí nad tím někam si to vydupnout pro dobrej pojezd. U nás se na 3dhčku bez lanovky sjíždí lidí míň, protože: „přece nebudu za ty prachy šlapat do kopce“. Tady vás výšlapy kolem 4 hodin nahoru nepřekvapej. A poslední, všem je u prdele na jakym kole jezdíš a kolik dáváš. Prostě let`s go ride.

Všechno napsaný vejš hodně souvisí s ježděním samotnym. Traily sou tu na všechno, jenom čistě z lávek, nebo jenom klopenky a hodne utáhlý zatáčky. Tady na NS a i jinejch trailech se nejezdí moc co do rychlosti, ale techniky (ve whistleru je to jinak). 

Všechny traily maj ale jedno společný. Neskutečně vymakaně na sebe navazujou. Všechno je to udělaný super zábavně, a přitom je vidět že člověk co to stavěl ví co dělá. Začnete ukrutnou lávkou, co se vlní, a následuje pasáž malejch dropíku, co se daj i sjet, většinou sou v zatáčce. Pak najednou konec a lávky přes bažinu, a pokračuje to dál, stromy po kterejch jedeš, pak širší lávky nad propastma a nakonec mega rychlá pasáž se samejma zatáčkama v keřovitym porostu, super…bavíš se tím a vo to de.

Taky až se na NS vydáte, nesmí vás překvapit kolil je na trailech pasáží, kde se šlape do kopce. Vejšlapy odpovídaj obtížnosti trailu. Takže fyzička jak sviň! A ještě pro srovnání obtížnosti trailů Kdo ste se už svezl na špičáku, tak to je dobrej trail tak mezi zelenou a modrou…

A víc zase příště. Píďa.

O tom že se podívá do Kanady sní asi každej biker v tuzemsku. A vono to ani není tak těžký. Dali sme dokupy pár lováků a už stojíme s letenkama na letišti směr Amsterodam a Vancouver.

Páni, člověk si sedí na báglu a říká si, jak se tam zabije, jak je to v prdeli že nic nedává a pořád přemejšlí nad těma peklama z videí. Tak todle nebyl náš jedinej omyl. Naším velkým přesvědčením bylo, že Zdeňkovi Maňhalovi je něco pres třicet. Jenže ouha, nejen že sme nevědělí kolik mu je, my ani nevěděli jak vypadá. Haha jakej šok když si tě vodchytne skoro šesesátiletej pán…

Nacpal nás i s věcma do svýho velkýho fordu a namířil si to skrz ty největší zácpy k sobě domů. Jako řekbys, že třeba v Praze sou zácpy k posrání, tady to stojí na dálnici každej den dvakrát, jednou tam a podruhy ven. Zdeňek bydlí mezi dvěma veleznámými kopci.

Mt. Fromme (ten je mu blíž a člověk na něm najde třebas legendární Ladies only) a Mt. Seymour. Všude je těch trailů fakt moc, a tak nás druhej den zlákal na vyjíždku na Mt. Fromme. Aha a co nás čeká? Brutal vějšlap do kopce, nákejch 6 kiláků. Jenže my sme jen obyčejný češí na sjezdácích a bez fyzičky. Hekáme a jdeme pěšo, zato Zdeňek na nás pořád čeká. Ty wole kdyť mu bude šedesát a von si na tom Norcu šlape nahoru jak kdyby měl v prdeli motor, sípu a Richrada.

Když konečně zastavujem u trailu pink starfish, s jednim černym kosočtvercem klepem se vyčerpáním a spánkovým deficitem (u nás je jedna v noci). Spouštíme se dolu a vopravdu se to dá f poho jet, jenom vás nesmí překvapit brutálně utáhlý zatáčky, a třeba ňáký lávky.

Celej trail končí stromem cca 15 metru, po kerým si to šulíš dolu. A pak je to tu…Ladies only. Ta už má ty černý kosočtverce dva. Pro upřesnění. Nejvíc easy tu je zelená. To sjedeš i se zavázanejma vočima. Pak je tu modrá. Ta už de, zvlášť když se kříží s jednim černym kosočtvercem. Pak sou teda dva kosočtverce, černý, a následujou červený traily, to už je fakt pro ufouny.

Zpátky k Ladies only, rozhodně to už není pro žádny slečinky. Zatáčky ještě utáhlejsí, víc než dost těžkejch pasáží, kde občas i z toho kola slezeš, a lávky kerý tě docela překvapej. Noprostě už docela maso, a krátký to taky není. Prostě Kanada…

Tak a další reportík třeba pozítří…