Dnes ráno jsem musel vstávat o trošku dřív, než jsem zvyklý. Mám odpoledně práci, a tak musím do školy už od rána. Standardní ČVUTí ranní procedura. Rozlepit oko, pustit počítač, kouknout na telefon, kolik je hodin a jít si čistit zuby. Před zrcadlem odhaluji tajemství, jak tvůrci Batmana přišli na postavu „Dvě tváře“. Takhle dokonale pomačkanou jen půlku obličeje jsem ještě neměl. Sám se tomu musím smát…
No nic, bývá to i horší. Ještě, že vidět začínám pravidelně až na metru. Zpět na pokoj, potichu obléci, spolubydla ještě spí. I když jen půl hodiny po mém odchodu stejně začnou dělníci házet tašky ze střechy koleje do prázdného plechového kontejneru, co nám stojí přesně u okna. Miluji ticho.
Tak dál, hadry na sebe, učení do báglu a běžím do školy. Jsem domluven s kámoškou, že dnes budeme sedět na písemku z němčiny vedle sebe. Kámoška nepřichází.
Naštěstí její pocit zodpovědnosti mě samotného překvapuje. Poslala za sebe náhradu, nějakého svého kámoše, co to prej umí. Paráda. Začínají tříhodinová muka německého jazyka. Bohužel test se mi daří dokonale zazdít a tak preventivně volím variantu: „Já si ho přijdu příště napsat znova, ani to neopravujte, jako že jsem tu nebyl.“ Paní učitelka souhlasí.
Němčina je za mnou, na hodinkách jedenáct. Za hodinu musím být v České televizi. Na kolej to mám jen půlhodinky cesty a tak ještě prolézám nějaké krámy, přeci jen se blíží vánoce. Na koleji na mě netrpělivě čeká bratr s Markétou, a jdeme na jídlo do Menzy. Dávám si jen hlavní jídlo, přeci jen jdu teď na tiskovku, a to by bylo, aby nebyl rautík. Foťák na záda a hurá do televize. Tam už je spousta lidí od televize, tahají kabely, nosí světla, staví stativy a tak. Já si připravuji své nádobíčko, práce asi na minutu, a jdu si povídat s hosteskou.
Zjišťuji, že to je jedna z účastnic Miss Karlovy Vary, a že se ráda fotí a tak. Čas letí a blíží se začátek přímého přenosu. Tiskovka se týká podpisu smlouvy Lukáše Bauera s novým sponzorem, a mezinárodního závodu ve sprintu na lyžích, který se poběží v Karlových Varech na navezeném sněhu přesně uprostřed Varů (O tomto závodu se více dozvíte u nás na stránkách, jen co to napíšu).
Pánové povídají, kameramani točí, novináři zapisují, já fotím. Po půl hodince cirkus končí, ještě nějakou dobu se debatuje, fotí se fotky pro sponzory a tak. Mám to za sebou, můžu jít na kolej.
Chvilku uvažuji co dál, práce spousta, ale nic se nechce. Brácha navrhuje, že půjdeme lozit na „boldr“. Dobrý nápad. Bereme ještě jednoho kámoše a jdem. Kluci mi ukazují, jak nalezli strop. Musí se nechat, že asi budu muset ještě chviličku trénovat, protože na tohle ještě nemám. Potom vymýšlíme, jak si pořádně naložit, abychom si sáhli na dno. Přicházíme na to. Polezeme z jedné strany přes strop na druhou a zase zpět.
Jedna strana je šikmá, druhá skoro rovná. Je to masakr. Směrem tam to dáváme všichni, ale zpět nikdo, odpadáváme všichni svorně na stropě. Jen bracha si odkázal šáhnout zpět na šikmou stěnu. Ukazuje se nedostatek fyzičky. Když nás nateklost našich předloktí a křeče v rukách vyženou ze stěny, jdem se ještě dorazit na shyby. Nevěřím, že pujdou, ale pár jich jde. Auuu. Už je to moc. Čas jít plánovat večer.
Co s načatým večerem. Je mikulášský den a tak rozhodování není moc těžké. Pojede se na Jižnák okouknout roštandy. Tam kupodivu není tak plno jak jsem čekal. Dokonce získáváme i stůl. Sice se nás pokoušeli nějací kluci vyhodit, ale jsou jen dva a malý. A já tam seděl první . Probíhá klasická hospoda. Pivko, parket, pivko, záchod, parket, pivko…
Najednou je půl třetí a já cítím potřebu jít spát. Okolo všichni začali kouřit a to mě spolehlivě dorazilo, takže musím jít. Bus mi jede úplně přesně, cesta domů bez problémů. Už je pozdě a já ležím na posteli, píšu večerní SMSky a přemýšlím, jestli tohle by neměl být můj obyčejný den. Bude.
S touto myšlenkou usínám.
A to byl můj obyčejný den, 720 deníčku.
A my ti děkujeme, ty zvíře !
