Rob T. infiltroval do světa velkých peněz a závodního pozlátka, celý rok trpěl, vykořisťován kapitálem, krmen chlebem o dvou kůrkách. Co vše si ten chudák vytrpěl jen proto, aby vám teď mohl vyprávět příběh o tom, jak se žije za zlatým elektrickým plotem! Otrokář ale udělal z lidového umělce pomstychtivou saň se zvrhlým smyslem pro pravdu, které žádné tajemství není svaté…

 

Hey Michale, tak se Ti to nakonec povedlo! Přesně tak, jsi na Seven twenty!!! Vždycky jsi chtěl a toužil a hle… Prý ať napíšu několik řádek o tom kalendáři. Víš jakým, ne? O tom jak jsme nafotili, aby jsi si zase nahrabal. Nevím, jak to sepsat, aby to nevypadalo jako „kupte si to všichni hned” nebo „čumte, jak je to výjimečný”. O to zase tolik nejde. Jasně, každej když se s něčím babrá a záleží mu na tom, tak k tomu má asi osobnější vztah, než ostatní, ale to je normální. Taky asi nemá cenu děcka z DK přesvědčovat o tom, že ty peníze za to opravdu nikomu nenaplní kapsu, ale světe div se – fakt jsou určený na charitu.

Tak teď to tady všechno napráskám. Všechno! Rozumíš.

A nezatajím ani nic ze strip baru. Vůbec nic. Nenechám si pro sebe jak jsi si u vlastní přítelkyně rozměňoval peníze pro striptérky za tanga, jak jsi hecoval tu s tím vibrátorem a už vůbec ne ty tvoje řeči, jak jsi přítelce vysvětloval šišláním, že tam přeci pracuješ! Neměl bych vynechat ani vlašák na pumpě…

A když se šílený fotograf přeci jen trochu uklidnil, přeladil konečně na serióznější notu…

Věc se má tak, že jsme začali v Dánsku na SX, z čehož jsem vám tu nechal tehdy krátkou zprávu s několika fotkama. Vylidněný město Kodaň a protesty na dráze. To všechno mi mohlo být jedno. Nepotřeboval jsem MP na dráze mezi skokama nebo v klopence. Zaměřil jsem se na pohledy, který jsem měl v hlavě a naštěstí na závěr se povedl. Ono to je při závodech vždycky trochu hektický, ale s tím se musí počítat.
 

Tady se náš umělec propadl do lehké deprese, takže jsme museli vzít za vděk citátem z jeho blogu…

Fort Will stál za to. Prásk. „Hm, tak parkovací senzory to nemá” prohodí nezúčastněně Michal a jde si vyndat bágly. Nic víc, nic míň. Viděli jsme soba, ogumovali každej osmej obrubník na levý straně. Tam na tý, na který jsem seděl já, spolujezdec. Krajinu tu mají senzační, to se musí nechat. Každých pár kilometrů by jeden zastavoval a cvakal jak Japonec na Staromáku. Ale má to i svoje mouchy. Doslova. Dám foťák k oku a nezvládnu dvě vteřiny soustředěně koukat do hledáčku. Vidím akorát zadky much co mi couraj po oku. Nepříjemný. Doštípaly by mě do bezvědomí. „Namaž si tohle na obličej a ruce” říká mi jeden z maršálů na sjezdový trati. Patlám si to na obličej, ruce, kotníky, všechno co by potencionálně mohlo vykouknout. Za deset minut mám klid. Na dvě hodiny. „Si to nesmíš připouštět,” směje se mýmu beznadějnýmu boji s muškama Michal po příjezdu na večerní trénink a kvalifikaci ve 4X. Mne si u toho prsty otlačené od klávesnice svého počítače na hotelovém pokoji. Utírám si nudli, plesknu se za krk, abych zabil další 68 mušek, mávnu druhou rukou a jdu někam na trať, abych třeba vymyslel snímek. Koneckonců, jsem tu od toho. O hodinu později stojí MP vedle mě. Goggly na očích a obličej poďobanej, že si nejsem jistej, jestli nechytnul neštovice. „Je to peklo” hlesne. Ví někdo, jak má vypadat „tak trochu jiná 4X fotka”? Já tedy ne. Měl jsem na to pár jízd a žádnou záruku, že MP nevypadne v prvním kole, protože seděl na 26” kole poprvé po 9 měsících. Něco mi říká, že šaškovat tam pro mě s Gravesem, Tschuggem nebo Athertonem po závodě asi nebudou. Zase jsem měl kliku!

MP stráví nepředstavitelnou dobu na cestách. Na mnichovským letišti jsme se to pokusili vystihnout a já přesně hned věděl jak by to mělo vypadat, abych se vyhnul provařenýmu klišé rádobyspícího drsňáka zachumlanýho do kapuce se sluchátkama rozvalenýho v letištní hale. No řekněte. To by byl přeci trapas, ne.

Rob to sice zakázal, ale správný investigativní paparazzit si musí umět poradit, takže hop a je tu znovu blog…
 
Oteklej jak po výprasku jsem polykal při přistání, abych zmírnil všechny bolesti, co jsem měl po Marosana campu. Vlastně jsme se v Amsterodamu jen vyspali a jeli na trénink. Jedno z témat na první pohled tak nezajímavý a já se na něj přesto těšil. MP na oválu. Světlo si se mnou začalo blbou hru ve chvíli, kdy jsem vymyslel fotku. Zase byla štěstěna u mě a posledním cvaknutím jsem to stihnul, než se zatáhlo úplně a začala venku průtrž mračen. Světelně tam byly  lepší kousky, ale klasika… jednou mrkl, jindy vypadal jak idiot, atd. „Nespím já, nespí nikdo” …prohodí pobaveně Michal a odflusne si z okýnka na dálnici. Já pohodlně rozvalenej za ním si následně spršku setřu z obličeje. Poposednu si a klimbám dál. Stejně jsem tak zapařenej, že bych stěží zaregistroval, kdyby se na mě vyblila kráva. Totiž… ukusuju z desetihodinový cesty domů. Za několik hodin budu na Aralu hledat mušle na dámských záchodech a následně hluboko v noci volat záchranku k beznadějně spícímu chlapíkovi na rychlostní silnici mezi Plzní a Varama. To byl Alkmaar.

No nic, pokračuj, ať se hneme z místa…

 

Posilovna. Kdybyste viděli všechny snímky asi byste si mysleli, že jsem se pomátnul. Jo, to byl fakt průser. Tu, co se nakonec dostala do tisku, jsem cvaknul jak na zavolanou zrovna, když jsem o něco železnýho zakopnul a padal mezi stojany. Bombice. Nakonec jsem si jí oblíbil.

Servisování kola bylo na místě, protože ho měl Michal rozhašený z neslavnýho pádu na MS v Itálii. Dlouhán dodal prostředí v podobě svýho 93 95 krámku s dílnou. To se hnedle jinak dělá.

Milevsko. Trápilo nás počasí, nechápu, že se nám zklidnilo jak na zavolanou přesně asi na hodinu a půl. „Potřebuju, abyste tam namáčkli taky titulku, hošani”, podává mi MP telefon s jeho halekajícím manažerem. Ouk, nebudeme z toho dělat vědu… „Tady si sedni, opraš si ruce před ježděním a bouchnem to tam!” Žádný myšlenky hluboký. Jen realita. Jezdíte-li bez rukavic, míň to klouže. Jasný?!

Já vám nevím. Fakt chcete popsat takhle každou stránku kalendáře? Na to prdím, tohle není slohovka a já mám dneska ještě spoustu jiný práce. Krom toho popsat tvoření párty fotky by se rovnalo profesní sebevraždě. Kdybych měl tolik svobody na víc zakázek, byl bych šťastnej. Kdyby s mojema fotkama nakládal grafik pokaždý tak citlivě a s pochopením, jak Honza Mocňák, byl bych klidnej. A kdyby mi tohle celý psaní Zdeněk Pól nepřekopal, byl bych šokovanej!!!

Náhledy celého kalendáře najdete tady… http://www.prokoprider.net/cal/

 

Heleďte se, je to jednoduchý jak facka. Stoprocentně tyhle neskokanský fotky ocení jen pár procent z vás, to dá rozum. Komerce si žádá svý, ale třeba můžete jednou napomoci něčemu užitečnýmu a né jen sobě tím, že si koupíte růžový řidítka a bílý emo rifle s tkaničkou místo pásku. Nejsme tu přeci sami, ne?! Všechno už tu bylo, emo nebo metal, za dva roky zase bude všechno jinak a vaše bezva pozérský samolepky budou out, jako Judas Priest nebo Iron Maiden. Jo, tak to je. Tak si to přerovnejte v hlavě a klidně někdo přihoďte na hromádku těm, co to potřebujou . Bude vás to stát jako vstup na nudnou párty a pár drinků.
Hey Rob.
 

Cena exkluzivního kalendáře michal.prokop09 ve formátu A2 byla stanovena na 350 Kč (plus poštovné 85 Kč), přičemž celý výtěžek z prodeje je určen pro Fond sportovců při Nadaci Terezy Maxové! Objednávejte na: kalendar@polis.cz

————————————————–

A na závěr tu máme soutěž!!! 

Michal Prokop věnuje svůj kalendář třem výhercům vylosovaným ze správných odpovědí zaslaných do 10. prosince 2008 na adresu 720@polis.cz Tak hádej, hádej, hadači!
 
Michalův web prokoprider.net je…

A) V plné kondici a svěží jako citróny.
B) Těsně po operaci. Ze špitálu půjde 10. prosince.
C) Navždy mrtvý. RIP

A jedno video, o MP, je třeba tady

Za materiály děkujeme Robovi Trnkovi a Zdeňkovi Pólovi !