On je prostě nejvíc, N.E.J.V.Í.C. čtu ho už od roku 2001 a vždycky čekám, co zase vyplodí, má dejme tomu 10 děl, a nějaký povídky, doporučuju sehnat cokoliv, stojí to za to.

——————————————

Stál jsem na zastávce a tramvaj samozřejmě nejela – to už je taková základní vlastnost všech tramvají: buď vám ujedou před nosem, nebo čekáte – čím víc pospícháte, tím déle.
Ranní dopravní špička pomalu prokulminovala, ale aut i lidí bylo pořád víc než dost. Koupil jsem si Respekt a dokud moje jednička nepřiřinčela, maskoval se za ním. Vlastně jsem ani nevěděl, kam spěchám, ale věděl jsem, že nejlépe je nejdále, a čím rychleji, tím vůbec nejlépe.
Takže jsem přišel o veřejný byt, o svou trvalou adresu, bez které nemůžete chodit do školy, nemůžete mít účet v bance, účet, na který vám chodí honoráře, které z vás dělají bezúhonného pracujícího občana, nemůžete…
Tramvaj zastavila a já se s miliardou ostatních nacpal do prvního vozu.

* * *

“Kam se dereš?!”
“Omlouvám se,” zasadil jsem mlaďochovi s kšiltem do¬zadu druhou ránu loktem, ještě jeden omluvný úsměv a pro¬tlačil jsem se na strategické místo těsně za řidičem.
“Příští zastávka Větrník,” řekla tramvaj melodickým hla¬sem a dveře se zavřely.

* * *

Po dvou stanicích smrkání, kašlání a mobilních hovorů se k všeobecnému ruchu přidal i řidič:
“Kurva!!!” ozvalo se z kabinky docela nahlas a soupra¬va začala ostře brzdit. Mé strategické místo se sice ukázalo strategickým, ale ne až tak pohodlným, protože všichni se káceli na mě.
Brzdné elektromagnety hoblovaly koleje a vozem zavoněl hořící kov. Byť jsem na svých cestách pražskou hro¬madnou dopravou zažil ledacos, podobné manévry nejsou dvakrát běžné.
“Kurva!!!” Znova řidič.
Lidé ječeli, pán v šedém klobouku poulil oči, dusil se, u rtů se mu dělaly bubliny, a s každým vyděšeným lapnutím po dechu mi jich několik prasklo do obličeje – pán se mne ke všemu pokoušel probodnout aktovkou, a navíc byl nalisovaný tak blízko, že jsem mu mohl počítat bakterie v pórech na nose. Když jsem se napřel do nejhustší skupi¬ny u předního skla, ječeli ještě trochu víc, ale já ven prostě vidět musel.
Pán s bublinami přestal dýchat.
“A kurva,” řekl jsem tentokrát já.
A ne že by mě mrzelo, že ty bakterie nedopočítám.

* * *

Přes koleje stál černý mercedes a kolem stáli čtyři muži v černých kuklách, na sobě tradiční špatně padnoucí parkery z lesklé černé kůže plus světle rezavé tesilky – Ruso¬vé to nosí jako uniformy.
Navíc měli stejně tradiční kalašnikovy a mířili na tram¬vaj. Takže paní sousedka se dovolala, někdo pozoroval, do které soupravy nasedám, a pánové se mnou asi chtějí mlu¬vit docela dost.
“Šlápni nato, modrá vesto!” vytrhl jsem dvířka k řidičovi. “Teda spíš VOLUME doprava, nebo jak se tu přidává proud.”
Protože jsem mu mířil do ucha, začal kvičet, ale po¬slechl.
“Pořádně!” přidupl jsem mu koleno, takže jeho pravá podrážka sešlápla pedál až k podlaze. Elektromotory se nádherně rozkvílely a tramvaj se rozezmítala jako lochneska.
Rusové pochopili, že asi nezastavíme, tak začali střílet.
“K zemi!” zařval jsem do davu, ale dokud si v nich kulky nezačaly razit krvavé tunely, nikdo mne neposlechl.

* * *

Glock desítka je výborná zbraň.
Sundal jsem tři střelce, ještě než tramvaj narazila do mer¬cedesu – ten čtvrtý měl zřejmě největší mozek, takže včas přestal pálit a pokusil se s autem ujet – smrtící traverza za¬chytla jen zadní nárazník, vůz se s vytím pneumatik roz¬točil a zmizel mi z pistolnického úhlu.
Vyměnil jsem zásobník a řidič zbaběle ubral.
“Spěchám. Pořád,” znovu jsem mu přidupl koleno. Ři¬dič zaťal pěsti do madla a zavřel oči.

* * *

“Lepší než Matějská, co?” řekl jsem, když jsme další za¬táčku řízli po dvou, nebo kolik má tramvaj na jedné straně kol. Přesto se v proudu aut napravo objevil černý čumák německého vozu.
Potřeboval jsem střílet, jenže kolem kabinky byla pořád nalisována spousta lidí. Pravda, někteří už byli po smrti, ale někteří ještě ne – pán s aktovkou se zas rozbublal, a navíc jsem nechtěl, aby nám krev vyzkratovala motory.
“Jedna-dvě-tři, tady orel,” foukl jsem do mikrofonu pa¬lubního rozhlasu: “Prosíme cestující, aby si neprodleně lehli na zem.” Protože mne nikdo neposlechl (opět), vy¬klonil jsem se a vystřelil jim nad hlavy. Je to v uzavřených prostorách docela ohlušující, takže zalehli. Zvláštní po¬hled – jak byl vůz narvaný, ležící cestující sahali skoro po vršky opěradel. Druhým důsledkem bylo, že se souprava pěkně stabilizovala.

* * *

Tramvaj ramplovala a vibrovala, až se mi rozostřovaly oči – ukazatel rychlosti se dávno protočil za doraz.
Dávka prošila kabinku, a kupodivu zleva.
Druhý stroj byl velký Nissan Patrol a byl plný posil – takže pánové věděli, pro koho jdou, ale nevěděli, co se se mnou mezitím stalo – to by si vzali tank.
Takže to Wries s Van Vrenem definitivně nejsou.

* * *

Nemohl jsem pořádně mířit, protože tramvaj chvílemi snad i nadlétávala, a přece jen, nevinní lidé by to odnášet neměli. Rusové se s podobnými detaily nezatěžovali: Ři¬dič byl profík, tak dvouapůltunovým nissanem rozhrnoval protijedoucí auta jako pluhem – v zrcátkách jsem viděl apokalypsu, kterou to za námi působilo.
Pravda, ani my jsme nebyli bez viny. Ne že bych se vyznal v tramvajových semaforech, a dvě světýlka vedle sebe asi znamenají něco jako stůj, dej přednost v jízdě.

* * *

Zrovna jsme před sebou hrnuli červenou toyotu a od plechů troucích se o asfalt létaly snopy jisker. Právě když se řidič odvážně vyškrábal na střechu svého masakrovaného vozu, Rusům vlevo se podařilo najet na koleje, takže se jejich bok ocitl sotva dvacet centimetrů od našeho. Tak blbý nápad, jako že se nás pokusí vykolejit, naštěstí nedo¬stali, ale na druhou stranu, měli strašně moc nábojů.

* * *

Práskavé zvuky, s nimiž kulky trhaly plech, sedačky a tě¬la, byly ještě hlasitější než vytí rozbrušované toyoty.
Dvě střely mi prolétly kolem obličeje a přerazily tyč nad předními dveřmi. Další dávka přilétla z druhé strany, a jak z boku zasáhla přední okno, vzduch byl rázem plný skla.
Řidič toyoty toho využil a statečně přeskočil z ubývající¬ho vraku dovnitř.
“S jízdenkou si nedělejte starosti,” zazubil jsem se na něj.
Kupodivu se nesmál.
Vykopl jsem boční okénko, vyvěsil se jako hrazdař na plachetnici a vypálil jednou dlouhou dávkou celý zásob¬ník do předního skla nissanu. Okno se pokrylo houštinou černých koleček a bílých pavučin – z těch koleček na mno¬ha místech vystříkla krev.
Vítr mi hvízdal v uších a límec bundy hlasitě frčel.
Patrol lehce narazil do boku tramvaje, zazmítal se a sto¬čil napříč – čili přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout a proč jsem s opětováním palby tak váhal.

* * *

Těžký terénní vůz se do osobáků zakousl jako torpédo. Vzduchem zavířila urvaná kola, kusy plechu a kusy lidí. Zhoupl jsem se do kabinky, tak jsem detonaci paliva za¬hlédl jen v zrcátku. Byla tak silná, že se i tramvaj málem převrátila.

* * *

Protože jsme jeli z kopce, souprava stále zrychlovala. Pochvalně jsem poplácal řidiče (ječel do vysílačky, ať před náma sakra kurva vykliděj koleje!), nasadil si černé brýle a vzal z hromady těl tmavofialovou kšiltovku – kameře televizního přenosového vozu jsem zamával až pak.
“Jste blázen!” zařval do vytí větru řidič.
“Vyléčili mě!” I když, pravda, i mě trochu znepokojovala další křižovatka. Policajti se jí sice pokoušeli uvolnit, ale kdo kdy viděl pražského taxikáře, aby se nenacpal, kam chce.
Blížili jsme se fakt víc než rychle.

* * *

Vypadalo to tak ošklivě, že se ruské vozy stáhly za tramvaj – místo aby jich ubylo, kupodivu naopak – přidržel jsem si uvolněné zrcátko: ale ne, naštěstí ne všechny byly ruské – byla tam i dvě neoznačená policejní auta, teď s magne¬tickými majáčky na střechách.
Jak uklidňující.
Vzápětí chytla nádrž již téměř ubroušené toyoty, tram¬vají prošlehly plameny a naplnil ji kouř.

* * *

Na křižovatce jsme o japonský vrak přišli: Předváděl spolu s několika (mnoha) dalšími vozy, které rozdováděl náš průlet, nádherné synchronní kotrmelce a ničil auta za¬parkovaná u chodníků. Střepy z výloh tryskaly jako hori¬zontální gejzíry, lampy se kácely, jiskry létaly, hořící ben¬zín stříkal, ženy lomily rukama…
Disneyland hadr.
Pak nám nějaká nepřející svině vypnula proud.

Hele, ono asi není uplně o co stát – mě to třeba změnilo – v hlavě mi jede neustýlý komix, přeju si, aby se staly katastrofy a já na ně mohl koukat, slyším hlasy, hádám se s Tím druhým, stíraj se rozdíly mezi realitou a skutečným peklem….konec…muhaháááá

Už bych asi ty Monstery neměl pít.

A nebo začít číst Jackie Collinsovou…

Ale myslím, že myslíme oba stejného autora: Issac Asimov..

Trochu jsem hledal na netu (konečně) a našel, že na Kalibánovi se “jen” podílel, ale nevím, do jaké míry.

http://www.aukro.cz/item702955832_kaliban_isaac_asimov_roger_macbride_allen.html – tohle je ta knížka, kterou mám…

“Asimov se také podílel na knize Kalibán, opět robo-detektivce. Zde byly původní tři robotické zákony odmítnuty a místo nich nastoleny čtyři úplně jiné: Místo aby byli roboti odsouváni podle původních zákonů do role otroků, podle nových pravidel měly být lidstvu rovnocennými partnery a přáteli.” – a tohle jsem našel na cs.wikipedia.org

Jinak ty první dvě kapitoly zněly opravdu zajímavě, ale tenkrát mi to přišlo hodně komplikovaně zamotaný. Jsem zvědavý, jak se mi to bude zdát, až to začnu číst teď, jako starší osoba :-P

Prostě jak debil.

Je to takhle v pořádku, prosímtě ? Jinak prosímtě, samozřejmě se může stát, že jsi četl Kalibán od jakéhosi Issimova, tak v tom pápadě se omlouvám – ale nikoho takového neznám. V tom případě bych se nedivil, kdyby tě to nechytlo, buhví co to bylo. Schválě se u nás v knihovně podívám, pokud tedy někdo takovej existuje.

Jinak tuším, že ta knížka od Assimova, co vlastním, se jmenuje “Kalibán”

PS: Hele, že ty si mi v komentáři opravil Issimova na Assimova?

4: the skreth : Ono jde o to co jsi četl. Před klasickou Nadace sérií, která byla fakt zábavná – já začal Nadací, Druhou nadací, Nadace a Říše, atd…byla totiž ještě Předehra k Nadaci, Roboti úsvitu, Roboti a impériom, a další – ty jsem četl až kolem gymplu, a nemohl jsem se tím moc prokousat. jak říkám, jde o to, co jsi dostal do ruky jako první.

Já začal Vesmírnou odysseou 2001, a byl jsem ztracen.

Nicméně myslím že nejlepší a nejzábavnější autor všech dob, je Jiří Kulhánek. Jeho styl, to je prostě kyberpunkový nesmrtelný krvavý peklo, který tě prostě chytne za srdce…a vyrve ti ho z těla ven.

Již nikdy nikoho jinýho. On je král. Jako prvotinu doporučuju přečíst Noční klub. Scény z Prahy jsou prostě moc.