A k tomu MaĹ?asovo článku… Dobrá práce pane. Úplně jsem si na to vzpomněl. Jak jsme jezdili na letiště, jak maminka natáčela můj první seskok a na kameře nebylo nic jak se jí klepala ruka (a nevysvětlíš jí, že je to bezpečný, když tomu sám nevěříš), jak zhulenej kamarád usnul v letadle a když se probudil vypadnul ven a jak jsme při prvním seskoku budily piloty po divoký pitce pod zpod křídel letadla. Co bych býval byl dal za to, kdybych si ten stroj mohl vytlačit z hangáru. A ty pocity co zažíváš v tý kodrcající věci než ti vejškoměr ukáže dostatečnou výšku ve který začneš věřit v otevření toho hadru co máš na zádech. A tak podobně :-)

A kluzáky jsou mršky, nikdy je neslyšíš, dokud ti nepřistanou na zádech :-)