Azurové pobřeží 08 – silvestr San Romolo

Další den, ráno. V noci nebylo nic moc počasí, a tak jsme se s Kubajszem dohodli, že pojedeme zpátky k moři, neboť tady ve vnitrozemí není tak teplo, a krásně…

Červený autíčko, jelikož je 31 prosince, Silvester, se rozhodlo zůstat, nebo jet do Peilee, a večer to roztočit v Mentonu. Takže naše cesty se rozdělují…ach škoda, bylo to výživné. děkujeme moc za taxi služby, a třeba příště vezmeme my vás…

Takže my skáčeme do dodávek, Kubajsz rovná rozstřelený zrcátko (pravý) a my mizíme směrem San Romolo, kde jsme byli už ty první dny. Jedem zpět nejen s vidinou lepších teplot, ale i s vidinou poježdění nový trati, kterou já osobně nejel, neboť jsem vyvážel kluky, a Kuba říkal, že to stojí za to… Takže jdeme na to.

Na místě jsme díky našim roadracing skills celkem rychle, a v 11h dopoledne už letíme po trati dolů. auto nám sveze Nexi, zlato je to.

Tak ta nová trať začíná takovou cestou, to není nic moc, i když pár zatáček je hodně v driftingu, předek zadek, je to na písku a šutrech, a na předek radši nešahám. Celkem komedie. pak se to vyrovná, a ujedeš asi 200 metru po rovince. A už jsi tam.

Ty jo, prvních 15 metrů je celkem padák, končící pravou kolem stromu, samo jsem to tam spustil, a málem šel. Pak se to mrská hodně úzkým trailem – vznik je jasnej – někdo prostě vzal kroviňák a počal rubat všude kolem sebe až tříšky lítaly, a udělal trať. Úzka, ale hodně dobrá. Samozřejmě prvosjezdy nesnáším, tak si to moc neužívám, někde na oči je to dost… Kubajsz se mi samo směje.

Jedem další. nexi je tu hned, a zkušeně vodí Kubajszovo T4 SYNCRO, takže nám nic nebrání točit jednu jízdu za druhou. Další už je lepší, ale stejně jsem v jedný zatáčce VELMI marnej, to je prostě peklo, skoro pokaždý to tam málem rozhodím.

Jdem další jízdu něco nafotit, protože jsem tenhle výlet ještě na foťák ani nesáhli, a je třeba taky nakrmit jiný média. Fotíme takový dvě tři votáčky, a když najednou koukám pod sebe, a vidím – voe, stopy od gum…kam to vede…?

Povídám Kubajszovi : „Hele, vole, trať !“

Tady by jste pánové a dámy, mohli strávit měsíce, a stejně by jste neobjevili všechno, co tahle lokace obsahuje. Tak dofocujeme zbytek, a jedem rychle nahoru, s vidinou novýho tracku.

A je nejlepší, naprosto nej ! Skoky, klopenky, holý skály, má velkou rytmiku, prostě je top. Dole se mění chvilku v trial, a zase letí, tenhle track prostě milujem. Chvilku slaňuješ skálu, chvilku potahuješ horizont, je to prostě pecka. A taková náhoda, tohle objevit.

Jedem to dvakrát, nefotíme, chcem si to užít..

Začíná bejt mokro, z nebe celkem leje, a tak plánovanej FR na pobřeží nedáváme. Radši ještě jednu tady, na týhle trati – ke konci už je to skoro o život, hlavně ty holý skály, ale naprosto boží.

Už jsem tu na Azurovým pobřeží projel asi 10 tratí, a myslím, že lokalita z nejlepších, je San Romolo a okolí. To co je tady za množství tratí, a jaký kvality a členitosti, to jinde nenajdeš. tady by jsi mohl strávit 4 dny, a stejně by jsi každej den jezdil minimálně 2 tratě, a stále by jsi neměl dost. Sem se vrátím, s BC kolem, to tu řádně prozkoumat… To stojí za to, opravdu.

No a my jedem dolů do města. Děláme si sprchu u toho samýho obchoďáku, jídlo, a já konečně rozdělávám i markízu – kvůli ochraně před deštěm…kterej nekončí.

Nevadí, stejně jedem dál, do Finale, zpátky k lezecké partě, a tam víme, že bude hezky, tam prostě musí bejt hezky.

Přejezd 70 km probíhá už za tmy, světla se míhají, a postupně přestává chcát, a ke konci už je pěkně. Děláme si depíčko v kempu, a nacházíme celou tu naší lezeckou bandu v pizzerii na vínku a jídlu. Přidáváme se, a posléze se přesouváme s nima k ohni.

Čas tu venku pod širým nebem na sklonku starého roku příjemně ubíhá, půlnoc ani nevnímáme, a za hlubomyslných teorií kvantové mechaniky, teorei strun, a probírání rodokmenů nejstarších šlechtických rodů v čechách se postupně propíjíme do nového kalendáře…