3DH Mezák očima jejíma..

To jak holky viděj ježdění se sice moc do publika netlačí, ale pokud už se některá z nich bude chtít podělit, my moc rádi vydáme. A tak právě moc rádi vydáváme..

Pátek ráno, budík řve jak o život, dostává ránu a už raději mlčí, my z postelí už dávno vylezli, čekají nás tři dny krásného počasí, ježdění se supr lidičkama, grilování a zábavy, to se vstává prostě samo. Cíl naší cesty, 3DH cup Meziboří a neděle Špičák, já a Martin spaní v autě a zbytek bandy ve stanech. Věci máme připravené už den před, maso, gril atd, jen to naházet do mega postaršího sprintera, posbírat další dva spolupachatele, jedna zastávka pro banner u sponzora v Cyklo Jiřička a hurá na místo činu. Nabíráme Kryštofa a Kamila a jedem. Sprinter naplněnej až po střechu sice trošku škrůtá a řve, ale uhání jako by to bylo naposled. Od nás z Krumlova je Mezák Asi 300 km a neubíhá to, navíc se ztrácíme a já dostávám do rukou mapu, kterou držím, jak jinak, než obráceně a snažím se tam najít město, které je dostatečně velké a dostatečně přímo před očima, abych ho stejně neviděla :D Naštěstí se navigace chopí kluci a co nevidět nás Žatec vítá chmelovými políčky a Litvínov hnusnými chemičkami. Dorážíme sice ne moc na čas, poma pojede už jen asi dvě hodiny, ale jsme tu.

Parkujeme u jakési vodní nádrže s vidinou ranního koupání, stačí však jediný pohled na miliardu mrňavých pulečků vítajících nás v nazelenalé vodě a už nás ta voda nějak neláká. Raději se pakujeme a vyrážíme ještě rychle na kopec. Lidí je tu celkem dost, ale na pomě jedem hned, bez front, i když já teda jedu hned za chvíli než konečně dostanu pomu na správné místo, aby mě vyvezla nahoru a už teď vím, že to bude můj dnešní největší boj… :D

Konečně jsme nahoře, tyhle první jízdy já úplně nesnáším, ale vyrážíme ze začátku spíš užší než širší cestičkou mezi zákeřně nastraženýma stromečkama, ale nic nepříjemnýho, narážíme na první skočík. Zastavuji, nemám čas si ho ani pořádně prohlédnout a Mates už na mě tlačí, ať šlapu nahoru a hned to naskočím. Jako vždy dělám chvíli drahunu, nakonec ale dávám na pohodu, pokračujeme dál, tratička se pěkně rozšiřuje a dává dost prostoru pro hledání stopy, povrch je navíc ideální, to se mi líbí. Dorážíme k dalšímu jakoby seskoku, možná jako dropík přes zvláštně posazenej kořínek, opět se nechávám přemlouvat, moc se mi do toho nechce, nakonec to tam loupnu i docela v rychlosti a nevycházím z údivu, jak moc to bylo příjemné. Následuje už ne tak příjemnej lehce rozbitej sešup, Akita moc nepruží, tak se to snažím brát to do nohou a dobrý. Pár klopenek, asi dvě loužičky rozježděný do bahna ze kterýho si hned beru kus na dres a něco i mezi zuby, jeden posíláček a jsme dole.

Po zkušenosti s tratí v Koutech shledávám tratičku docela krátkou, nějaký kořínky tu jsou, skoky na pohodu, ale v plné palbě trať školí nejednoho ridera (i zranění bylo), ale jinak není obtížná, sjede jí na pohodu každej… Trénujem asi do sedmi, pak grilovala, nějaká píva, u mě se žádná velká divočina nekoná, nechce se mi vozit celej další den opičáka za krkem a tak ulehám okolo jedenácté i když mě ještě někdy okolo jedné budí Kamil, kterej chce zatloukat kolíky od stanu do betonového podkladu :D a kapela která se rozjela tak, že i auta hopsají do rytmu. Nenechám se ale od ostatních závodníků rušit a zařezávám schoulená ve spacáku zamotaná do předního kola Akity dál.

Sobota ráno, slunce pálí, nechávám Martina uklízet a jdeme se s Kryštofem podívat na trať, která se zase trošku vyjela. Před měřákem si jí párkrát sjíždíme, já raději šetřím síly, vím jak to pak dopadá když už nemůžu a stejně se s narůstajícíma závodníma ambicema začíná na lano dělat pěkná fronta. Přichází měřený trénink, ženy první, je nás celkem pět, jedu jako druhá jsem nervózní jak pes a docela to hrotím, technický pasáže mi vycházej docela pěkně a mastím, než přijde první chyba v rozbité pasáži, kdy se mi Akita splaší víc než je zdrávo, jen se jemně opřu o nohu ale nevzdávám, jedu dál! Začínám funět a ručičky docela slábnou, nervy si ukrojili taky značnou část mých sil, takže dojíždím na posílák, vidím že jedu pomalu, zkusím potáhnout, ale nějak asi nedokážu rozložit síly, letím nakřivo, dopadám, zavírám si řidla a letím přes klacky. Nějak z toho ani vyplesklá nejsem spíš zklamaná a můj vnitřní človíček protáčejíc kukadla si rovnou znuděně zívne. Nic mě nebolí, chrániče plní co mají a jak dopadám cítím, že i kolo by mě mělo brzo dostihnout, a taky že jo. Jemně ho odkopávám když na mě dopadá a snažím se hned sesbírat z trati a jet dál. Asi trošku špačkuju ale není se čemu divit…

Holky dojížděj v pohodě, časy okolo dvou minut i pod. Já dvě třicet :D mno ještě že špica naší české scény je ve Val di Sole to by ty rozdíly byly markantnější :D Jedou klucí a pro nás to znamená dvě hoďky pauzu, než na to jdem znovu. Teď chci jet na jistotu, ráda bych aspoň jeden normální čas, nervy trochu povolují. Startuji z žen poslední a jo zlepšuji se dost jako všechny holky, ale nejsem tak rychlá jak na poprvé. Pak zase hoďka a půl čekání, klucí do toho dávaj vše a i na konci do toho dupou jak na začátku. Nastupujem na třetí a dnes poslední jízdu, kterou projedu dobře, ale pořád ne na výbornou. Něco jsem víc než dost probrzdila, chytla špatnou stopu atd.. Zlepšení tam sice bylo, ale stačilo jen na 4. místo. Asi na příště odmontuji brzdy. Naposledy za to berou ještě i junioři a muži, pak chvíli pauza a jde se vyhlašovat. Kompletní výsledky jsou pak zde: http://www.danutiming.cz/file.php?id=1546

My jdem balit a jedem na Špičák, na neděli hlásí supr počasí, na trati je prý dost změn, tak to chceme zkouknout, a já se těším, jak malé dítě na vánoce… Ale o tom třeba zase někdy jindy? Na závěr bych ještě ráda poděkovala za servis a velkou podporu Pepovi z Cyklo Jiřička a klukům za fajn společnost…

Šárka